Opera vykročila vpřed

Opera Národního divadla rozhodně nepoutala pozornost milovníků experimentů, neznámých skladeb a aktuálních trendů, i když se v minulosti objevilo pár světlých výjimek. Mám na mysli zejména uvádění minimalistických oper, jako byla Adamsova Smrt Klinghoffera nebo Glassova Kráska a zvíře, ovšem od roku 2003 byla podobná vybočení z tradičního repertoáru poměrně vzácná.
operaV této sezóně by se však operní scéna ND neměla ignorovat. Pod vedením Petra Kofroně získává jasněji vyprofilovanou tvář a Zlatá kaplička přináší i světové premiéry oper nebo jejich verzí. Ukázalo se to v prosinci, kdy byla vůbec poprvé uvedena Hábova Nová země a torzo Šostakovičova Oranga. Hábova druhá opera nebyla dosud nikdy uvedena. Orango se od nálezu torza v roce 2004 uvedlo už třikrát, ale vždy v dodatečné orchestraci Gerarda McBurnneye, zatímco na Nové scéně znělo jen to, co bylo nalezeno, tedy hlasy s doprovodem klavíru. Význam obou premiér tak přesahuje českou kotlinu a ukazuje, že Národní divadlo může přinášet něco objevného i ve světovém měřítku.
Mimořádnou událostí bylo především uvedení Nové země. Jde o jednu ze tří oper významného propagátora mikrointervalové hudby Aloise Háby, na rozdíl od čtvrttónové Matky je však Nová země psána v půltónech, tudíž je méně průlomová. Slyšet čtvrttónovou operu by bylo nesporně podnětné, ale Matka už byla dříve inscenována, byť jen sporadicky. Nová země se však uvedení až do loňského prosince nikdy nedočkala, i když byla zařazena do programu naší první scény na sezónu 1937-38. Zkoušky díla, v jehož předehře zazní i citace z Internacionály, byly v květnu 1937 zastaveny se zdůvodněním že „libreto zpěvohry… chová v sobě odůvodněné nebezpečí, že provedení této zpěvohry na scéně Národního divadla v Praze by mohlo vésti k ohrožení veřejného klidu a pořádku a vyvolalo by nejen v divadle, ale i mimo ně v široké veřejnosti na jedné straně projevy prudkých protestů, na druhé straně demonstrace pro komunistický řád“. Po únoru 1948 se však uváděla jen předehra, protože libreto naturalisticky popisující hladomor na Ukrajině včetně kanibalismu nepůsobilo jako ta pravá oslava nového řádu.
Pražské uvedení potvrdilo slabiny libreta Ferdinanda Pujmana na motivy povídky Fjodora Gladkova. Řeč je šroubovaná, zejména v pasážích, kdy se mluví o přednostech nového řádu, plná agitačních klišé. Opeře chybí sevřenost, rozpadá se do jednotlivých obrazů, které jsou až příliš izolované. Postrádá strhující osobní příběh a slabá je zejména ve chvílích, kdy popisuje nový řád. Téma je však mnohem nadčasovější, než by se na první pohled zdálo. Nová země se odehrává na Ukrajině v kolchozu Avantgard v době hladomoru a ukazuje, jak kolektivizace pomohla hladomor zvládnout, přičemž ti, kdož nový řád odmítli, byli vyobcováni. Ale Nová země jen popisuje, nehodnotí, co je správné a co ne, kde je pravda, na čí stranu se máme přidat. Ukazuje jen hrůzy hladomoru a to, jak změny – mnohdy nutně související s postupujícím pokrokem, jako je mechanizace a elektrizace – rozvracejí stávající společnost; jak je těžké pro matku, když už nevychová děti sama, odvést je do kolektivních zařízení. Tyto problémy se netýkají jen Ukrajiny, ale jsou všeobecné, Nová země by se klidně mohla odehrávat v Somálsku, které pustošil hladomor před pár lety, nebo v Lesothu, kde řádil v devadesátých letech a lidé jedli trávu a pomohla jim až nová technologie GM kukuřice. Bohužel se však režisér Miroslav Bambušek nepokusil klišé překonat a naopak jim podlehl. Jeho scénické ztvárnění se snažilo přibližovat hrůzy kolektivizace, na které ještě narouboval jednostrannou interpretaci současného ukrajinského konfliktu. Dílo by si zasloužilo více.
opera2Kromě působivé dramatické předehry patří k nejsilnějším momentům právě hladomor s drásavou až disonantní hudbou a melodeklamovaným naturalistickým textem, kdy se žena sklání k mrtvému dítěti, aby ho naposled políbila, než začne pojídat jeho tvář. Tak drásavé obrazy obvykle nenabízejí ani ty nejextrémnější deathmetalové skupiny a skutečně z nich mrazí.
Silný je i závěrečný šestý obraz se soudem, kde je Větrovova vyobcována, protože brání pokroku a podílí se na sabotážích. Nechybí tedy jasný konflikt a Hába se má čeho chytit, vytváří silnou působivou, a jak se na „formalistu“ sluší, komplikovanou hudbu, kde burácející žestě podporuje sbor.
Nová země není dílo, které by mělo šanci stát se součástí zlatého operního fondu. Už proto, že v něm nejsou ani žádné klasicky pojaté árie, v nichž mohou pěvci ukázat své kvality. Jak však bylo řečeno, má i silné momenty. Proto je škoda, že premiéra byla zároveň derniérou, i když je samozřejmě otázkou, zda by si reprízy našly dostatek zájemců.
Ani na premiéře Šostakovičova Oranga nebylo plno. Přitom jde opět o velký čin, v této podobě ještě nebylo torzo provedeno. Citlivě zaranžovaná verze, ve které se McBurnney jasně inspiroval podobou Lady Macbeth Mcenského újezdu, je sice působivější, protože podtrhuje pestrost Šostakovičovy hudby, zejména inspiraci skladatele cirkusovým prostředím, ale v Praze jsme mohli poprvé slyšet to, co Šostakovič napsal bez úprav.
Na rozdíl od Nové země nebylo nastudování nijak zpochybnitelné, režisérka Slávka Daubnerová a scénografka Marija Havran dokázaly najít klíč k inscenaci, vtipně a citlivě použít komunistických symbolů i reminiscencí na Planetu opic a Tarzana a vyhrát si s cirkusově kabaretním prostředím kabinetu kuriozit.
Protože se z Oranga zachovala jen předehra, doplnil je v druhé části satirický Antiformalistický jarmark, v němž si Šostakovič dělal legraci z boje komunistických kulturtrégrů v čele se Ždanovem proti nelidovému formalismu. Přestože socialistický realismus patří minulosti, dílo nevyčpělo, v každém režimu se objevují prázdné fráze, jimiž se utloukají odpůrci. Nadčasovost podtrhlo provedení, kdy se scéna změnila v palác, kde se koná schůze. V sedadlech sedí jen busty, v něž se změní i čtyři řečníci.
Obě prosincové premiéry ukazují, že opera navzdory všem problémům, kterým čelí, vykročila z kruhu. Pravidelný cyklus koncertů Krása dneška, který Petr Kofroň připravuje pro PKFPrague Philharmonia a přibližuje v něm nejrůznější představitele soudobé hudby, dává naději, že letošní sezóna by nemusela být jen vzácnou výjimkou. Je ale otázkou, zda naše publikum bude ochotné takovouto změnu akceptovat a hlediště se zaplní. Národní není NoD, kde postačí pár desítek diváků. Já, bytostný pesimista, bych byl rád optimistou.

foto Hana Smejkalová

Přidat komentář