Další západoafrická hudební saň vylezla nedávno po desetiletí ze sluje a objevila se vůbec poprvé na evropských pódiích. Vylákala ji z ní francouzská novinářka Elodie Maillot za přispění skupiny Franz Ferdinand a reedice starých nahrávek. Tedy tak nějak ve zkratce a za důrazného upozornění: bez kouzel voodoo.
I když kdo ví jak to vlastně bylo. „Oni tvrdí, že na mě uvalili kouzlo a já něco opravdu cítila, takže to možná nebude ani tak moje zásluha,“ říká Maillot. Frank Zappa kdysi do tábora míru vzkázal: komunismus nefunguje. Když beninský Orchestre Poly-Rythmo po nástupu režimu Mathieua Kérékoua v 70. letech navštívil Nigérii předpověděl jim italský přítel něco podobného: „Připravte se na to, že budete trpět.“ Kapela mu prý moc neuvěřila. Kvůli přísnému zákazu nočního vycházení zavřená namísto vystupování po večerech doma ale nakonec pochopila, že se ocitla v pěkném průšvihu. Z Dahome se stala Beninská lidová republika a v pověstných hudebních klubech města Cotonou nastalo hrozivé ticho přerušované povinným poslechem zpráv o průběhu marxisticko- leninské revoluce. Alternativou bylo vězení: za hraní i nedostatek pozornosti. Možná vás to překvapí, každopádně Benin v roce 1989 prakticky zbankrotoval a diktátor Kérékou musel s pravdou ven: Sovětský svaz už není náš vzor. Orchestre Poly-Rythmo tehdy už šest let živořil: nebylo kde hrát, a když ano, nikdo neměl peníze na to, aby jim zaplatil. Celníci jim při výjezdu na festival africké kultury v Tripolisu rozsekali na maděru nástroje a na nové se už nikdy nezmohli; někteří ze členů zemřeli a zbytek až do roku 2007 vystupoval jen příležitostně, to když se nad Poly- -Rhytmo jiní muzikanti smilovali a půjčili jim nástroje. Kmotři moderní beninské hudby, kteří hrávali s Felou Kutim, Manu Dibangem nebo Miriam Makeba, podobně jako celá země tvrdě zaplatili za zrůdný bolševický experiment. Dlouho to vypadalo na uzavřenou kapitolu, popularita a vliv Orchestre Poly- -Rythmo přece jenom ani na samém vrcholu výrazně nepřesáhly hranice, nicméně Benin patřil v 60. a 70. letech k důležitým západoafrickým hudebním centrům a v místních studiích se natáčelo ostošest. Beninské archivy proto neunikly pozornosti labelů zaměřených na pátrání v africké minulosti. Miles Cleret z londýnského vydavatelství Soundway Records po výtečných kompilacích Ghana Soundz 1&2 sestavil Orchestre Poly Rythmo The Kings of Benin Urban Groove 1972–80 (2005). K dispozici měl 
na padesát alb a desítky singlů natočených skupinou pro nejrůznější beninské značky. Německý label Analog Africa za tři roky vydal African Scream Contest: Raw & Psychedelic Afro Sounds from Benin & Togo zahrnující tři skladby Orchestre Poly- Rythmo.
Samy Ben Redjeb od Analog Africa, stejně jako Cleret, „neloupil na tržištích“. Strávil tu čtyři roky hledáním v archivech a poctivě nakoupil licenční práva; domů si přivezl také bohatou fotografi ckou dokumentaci a spoustu rozhovorů s hudebníky mnohdy už ani netušícími, co všechno a pro koho kdy natočili.
Alba Poly-Rythmo The Vodoun Effect: Funk and Sato from Benin’s Obscure Labels 1973–1975 a Echoes Hypnotiques Vol.2; From the Vaults of Albarika Store 1969–1979 zaujala nejen odborníky. K čerstvým fanouškům beninské legendy se přidali také členové skotské rockové skupiny Franz Ferdinand, kteří se s ní nakonec sešli na jednom podiu v Marseille. K čemuž by nikdy nedošlo, nebýt francouzské rozhlasové žurnalistky Elodie Maillot: ta se k nahrávkám Poly-Rythmo dostala v rádiu a v roce 2007 se rozhodla za orchestrem vyrazit do Beninu.
„Najít je bylo docela těžké, protože nefungovaly mobilní sítě a všichni mi dokola opakovali to samé: ti už jsou dávno mrtví a nehrají, na hudbu u nás nemá nikdo peníze, kluby jsou zavřené. Nakonec jsem je objevila ve městě Abomey. Hráli pro dvacet tisíc lidí a já si uvědomila, jaká se v nich pořád skrývá síla. Snažila jsem se je živě nahrát, ale zvuk byl špatný. Pochopili, že je obdivuji, a chtěli po mně, abych jim pomohla dostat se poprvé v životě do Evropy, vlastně poprvé mimo Afriku. Vysvětlovala jsem jim, že jsem novinářka, že s tím nemám zkušenosti, ale nedali si říct. Musela jsem jim to před odjezdem slíbit. A pak mi pořád volali, jestli jsem na ně nezapomněla. Mezitím jsem mluvila s Franz Ferdinand, kteří mi vyprávěli, jak si Poly-Rythmo také zamilovali, a že mi se vším pomohou. Problém byl v tom, že orchestr neměl žádnou aktuální desku a organizátoři festivalů by bez ní neuvěřili, že existují a hrají dobře. Takže jsem si uvědomila, že uspořádat jim turné znamená natočit s nimi album. Měla jsem předtím autonehodu, od pojišťovny dostala peníze a tak se ze mě stal producent, což by mě nikdy v životě nenapadlo,“ vysvětlila Maillot.
S PISTOLÍ U HLAVY
Malým státem sice Benin je, s počtem národů a dialektů – okolo šedesáti a víc – nicméně aspiruje na velmoc. O zemi s necelými deseti miliony obyvatel vklíněnou mezi Togo, Niger a Nigérii se od nabytí nezávislosti na Francouzích od roku 1960 světové agentury moc nezajímaly. Žádné krvavé převraty ani občanské války, i ta komunistická despocie se od vraždění držela poměrně stranou. Důvod je prostý: náboženský kult voodoo. Naši bohové by se na nás rozzlobili, tvrdí Beniňané. Mírumilovnost jejich voodoo dokládá i zcela odlišný způsob praktikování než známe z Haiti, dnešního centra tohoto synkretického náboženství, kam se dostalo s černými otroky odváženými do Ameriky z beninského přístavu Ouidah.Marxista Kérékou se sice snažil vymýtit ze země křesťanství a nechával bořit i muslimské mešity, svatyní voodoo se ale neodvážil ani dotknout. „Narodili jsme se v tradici voodoo a bez ní bychom nedokázali žít. Všechno, co se v naší hudbě odehrává, souvisí s voodoo. Naše síla pochází od bohů a každý z nich má přitom svůj vlastní rytmus,“ vysvětluje zpěvák Vincent Ahehehinnou. S tím souvisí i název Poly-Rythmo: nejenže orchestr tvoří členové osmi národností, spirituální rytmy obřadů voodoo se prolínají všemi beninskými, pořádně rozbubnovanými hudebními styly, takže z toho vyšla potřeba nenechat žádný stranou, aby se náhodou nějaký bůh neurazil. Při rozklíčování hudby Orchestre Poly-Rythmo si tak můžeme odškrtnout nebývalou rytmickou energii: za vše může vodoun, jak se obecně tradiční hudba spojená s voodoo nazývá, a někdy i pět bubeníků v obsazení. Zbytek už tak jednoznačný není. Oproti senegalskému Orchestra Baobab nebo malijskému Rail Bandu u beninského ansámblu nedominovaly kubánské vlivy, nýbrž soul a funky Jamese Browna, nigerijský highlife, jazz a konžská rumba, takže kytary s hammondkami přiváděly spíš do psychedelických stavů, ve kterých se udržovala početná a řízná dechová sekce, než že by kolébaly tělem. Však také podle odborníků představovali Poly-Rythmo v éře před Kutiho afrobeatem možná nejdivočejší funky kapelu v západní Africe.
Počínaje rokem vzniku 1968 si Orchestre Poly-Rythmo budoval v Beninu pověst hudební modly: rádia se o něj prala, na trh sypal jedno album za druhým; s vlastním repertoárem i převzatými skladbami, lidem to bylo jedno. Skupovali všechno a taneční kluby při jejich koncertech praskaly ve švech. Jistě vás napadne otázka, jak s takovou popularitou naložil režim. No jak, samozřejmě ji zneužil ve svůj prospěch a kapela se v obavách, aby si na ni neposvítil, přejmenovala na L’Orchestre National du Benin a začala hrát některé skladby oslavující revoluční budovatelství. Nespadla do toho až po uši, má se ale za to, že v tom vězí příčina, proč nikdy neuspěla v okolních nesocialistických státech. Účast na druhém ročníku World Festival of Black Arts v nigérijském Lagosu, kde to v roce 1977 roztočili s konžským zpěvákem Tabu Ley Rochereau, sice jejich politické faux pas zmírnilo, o šest let později, kdy to zabalili, jim ale všechno bylo houby platné. Takovými vládními prominenty zase nebyli a zákaz vycházení platil i pro ně. V Evropě se objevili v roce 2009 a s Elodie Maillot natočili v pařížském studiu po čtvrt století nové album Cotonou Club (Strut, 2011). Z původních členů zůstali pouze zpěvák, saxofonista a dnes kapelník Clément Mélomé, hlavní zpěvák Vincent Ahehehinnou, kytarista Maximus Unitas Adjanohoun a baskytarista Gustave Bentho, zbytek dnes desetičlenného orchestru tvoří nováčci. Kompilace pomohly orchestru zamést cestu a umožnily srovnání, do jaké míry hodlá stavět na nostalgii nebo naopak touží přizpůsobit se v ostré africké konkurenci době. Šalamounské řešení naplnit album Cotonou Club půl napůl osvědčenými, naposlouchanými hity ve zkrácených verzích a novými skladbami se jim vyplatilo: našli se v něm pamětníci i současníci, propojení slastí z masivního funky groove, k němuž se těžko hledá příměr. Anglický novinář Mark Hudson si dokonce myslí, že dechová sekce musela mít během natáčení k hlavě přitisknutou pistoli, jinak prý není možné, aby to někdo sám o sobě takhle až nelidsky rozbalil.
Veteránští zpěváci Poly-Rythmo mají v hlasech patinu i dostatek dravosti, dobrým producentským tahem je ale angažmá dvou hostujících zpěvaček: světově proslulé Angelique Kidjo z Beninu a čerstvého malijského objevu Fatoumaty Diawary. Dobové fotografi e zachycují Kidjo s orchestrem, který ji v 70. letech, než z Beninu utekla, občas doprovázel. Teď se k sobě vrátili v hitové klasice Gbede Madjro s fantastickou kytarou Fifi Le Princeho. Diawara zase, všechna čest, ječivě zdobí C’est Lui Ou c’est moi.
Ve starých kolejích zůstalo album držením se analogového zvuku, který podle názoru Maillot k orchestru neodmyslitelně patří. S jedinou výjimkou – závěrečnou, elektronicky „znečištěnou“, rytmicky drtivou čtyřicetiletou skladbou Lion Is Burning s hostujícími Ferdinandy: kytaristou Nickem McCarthym a bubeníkem Paulem Thomsonem.
V souvislosti s tím naskakuje nutná otázka, co přijde. Obehrávat staré skladby lze jen na koncertech, tam na ně publikum čeká. Následující album by pod jejich náporem ale mohlo uvadnout, zvlášť když jsou k dispozici ony kompilace. Jestliže se ale podařilo s novým repertoárem hodnověrně uchytit Orchestra Baobab, aniž by přestal být pýchou Senegalu a miláčkem hudebních znalců, proč nedoufat, že to potká i Orchestre Poly-Rythmo. „Naši budoucnost vidíme nadějně. A jestliže se nám to podaří, nepůjde o voodoo,“ vzkazuje kapela. Necháme se překvapit.