Ospalý pohyb: Úzkosť a rozklad

„Momentálně se snažíme najít kompromis mezi prací, zahrádkou a věkem, který je už v některých případech pokročilý…“ To jsou slova, jimiž v loňském článku Antonína Kocábka o skupině Ospalý pohyb popisoval kytarista Pavol Hubinák tehdejší stav kapely. Slovenská experimentální formace v čele s Martinem Burlasem vydala loni po více než dvaceti letech nejprve EP s názvem Ü a poté dlouho očekávané album Ø. Pánové však velmi brzy – vedle práce na zahrádce – našli čas pro další návštěvu studia. A tak v květnu 2017 vyšel další dlouhohrající titul s depresivním názvem Úzkosť a rozklad. Je to album pochmurné, v textech bezútěšné, ale svým způsobem opět poetické a krásné.
Burlas, mimochodem na den přesně o dvacet let starší než autor recenze, studoval kompozici na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě a živil se mimo jiné jako hudební režisér ve Slovenském rozhlasu. V necelých čtyřiceti letech vzpomínal, jak jej ve škole deformovali a že možná proto nevěří na jednoduchost. A také prý tehdy věřil tomu, že se „věci dají nově zkoumat z jiných pohledů“. Hledačem zůstal i o pětadvacet let později. A i když se svou po letech znovu vzkříšenou skupinou používá i archaické elektronické zvuky a staré postupy, celek zní velmi svěže, zvlášť když si uvědomíme, že za ním stojí muž s šesti křížky na hřbetě.
Dnešní Ospalý pohyb si v souladu se svým názvem libuje v poklidných skladbách, ať už jim říkáme downtempo nebo ambient. Pohodovou atmosféru zdánlivě podtrhuje civilní pěvecký či spíše vypravěčský projev, který však v kombinaci se zkreslením a s obsahem textů vytváří určitou dávku napětí: „Za dverami pomaly stúpa ťažký dym. Neviem, či to ešte niekedy rozumne vysvetlím…“ Přestože jsou texty v písních Ospalého pohybu důležité, můžeme zpěv vnímat i jako jeden z nástrojů a odpoutat se od významu slov. Když například ve skladbě They Are Fallin’ přechází text ze slovenštiny do angličtiny, téměř si toho nevšimnete, a to i proto, že repetitivní elektronické basy hlas přehlušují.
„Začal jsem samplovat, protože je to humánnější,“ vysvětloval Martin Burlas v roce 1992. I na novém albu najdou samply pochopitelně využití a například elektronicko-analogové prostředí ve skladbě Modré ohne je velmi zajímavé. Z úplně jiného soudku je práce s elektronickým doprovodem v následujícím Mrazu. Kombinace absurdního textu („Naložia nás v letadle, nad morom podvozok odpadnie“) a klouzavých jakoby country zvuků je příjemným oživením. Na výlet úplně jiným směrem nás kapela vezme v shoegazové My Floody Florentine (podoba názvu se jménem jisté kapely není náhodná) a ještě hlučnější hlukovou stěnu vytváří v akopalyptické vizi Káva a koniec sveta. A třebaže album, pokud jde o jeho textové poselství, končí bezútěšně („Nemám šťastie,“ zpívá se v poslední písni), hudební náladou se Burlas a spol. v závěru blíží odlehčenému a vlastně optimistickému stylu Ondřeje Holého alias dné z jeho loňského, cenami ověnčeného alba. Pestrost tak vítězí nad ospalostí a nadhled nad rozkladem.

Deadred, 2017, 45:47

 

Přidat komentář