Ostravská duha

Půvab Colours Of Ostrava zůstává i letos v tom, že ač jde o festival velký, s patřičně populárními tahouny věhlasu Norah Jones či Imagine Dragons, nadchne i příznivce „malých“ žánrů. Ti mohou kolem hlavních pódií jenom probíhat a stejně nestihnou vše unikátní na menších scénách. Dramaturgická linie zaměřená na world music a spol. není vyčerpaná ani náhodou. Následujících sedm barev duhového oblouku nad globální vesničkou berte jen jako rychlou skicu, však si vytipujete svoje oblíbené odstíny.

DUDU TASSA & THE KUWAITIS
Tohle spojení starého s novým by byla škoda nechat si ujít, zvláště když jde o tak výmluvné poselství „hudební vzájemnosti“.
Izraelský zpěvák Dudu Tassa má na kontě cca desítku autorských popových a rockových alb, na jednom hostuje i nadšený světoběžník Jonny Greenwood z Radiohead. Ostatně s Radiohead jeli Tassa & The Kuwaitis i letošní americkou část turné. Mezinárodní pozornost totiž Dudu upoutal nejvíce právě projektem The Kuwaitis, ve kterém oživil hudbu bratrů al-Kuwaityů, dědečka a prastrýce, Saleha (1908–1986) a Daouda (1910–1976). Tedy písničky velmi populární v arabských zemích od 40. let minulého století, dodnes často hrané a považované za evergreeny. Často se ovšem ani neví, že pocházejí z hlav židovských bratrů al-Kuwaityů, dětí kuvaitské diaspory, působících od 20. let minulého století v Iráku. V době pogromů, následujících arabsko-izraleský konflikt roku 1948, totiž museli Daoud a Saleh z Iráku emigrovat a pozdější tamní režim jejich jména kvůli „čistotě kultury“ záměrně vygumoval. Nalezli azyl v Izraeli, jenže o jejich hudbu, zcela vycházející z arabského kulturního prostředí, tam zájem nebyl. Zemřeli více méně zapomenutí.
O rehabilitaci se postaral až Tassa díky dvěma albům repertoáru al-Kuwaityů, přepracovaného do současné podoby mizrahi rocku (izraelský termín pro rock s orientálními prvky).
Hudba dokáže zprostředkovat kontakt mezi kulturami a nejen to, dokonce umí předcházet konfliktům mezi lidmi. Jako izraelský zpěvák, zpívající arabsky, mám ohromnou, láskyplnou odezvu dokonce i z arabských zemí, které nemají se Státem Izrael ani diplomatické styky. Což jasně ukazuje, jak písně překonávají předsudky a bariéry,“ o tom je Dudu skálopevně přesvědčený. Možná bohužel naivně, ale krásně.

SPEED CARAVAN
Virtuóznímu hráči na oud Mehdimu Haddabovi, vůdci Speed Caravan původem z Alžíru, se taktéž dostalo „hendrixovských“ příměrů. Právem. Jeho fúze maghrebské hudby a rocku působí zcela konzistentně a životně.
Jako muzikant jsem začínal hraním na elektrickou kytaru, takže tenhle vývoj byl pro mě naprosto přirozený. Do loutny jsem se zamiloval díky jejímu charakteristickému zvuku, který se mi stal vstupenkou k bohaté, starodávné kultuře. Vyrůstal jsem v Alžíru, ovlivňovali mě všichni arabští hudebníci první poloviny 20. století i významní skladatelé jako Riad El Sonbati. Ale zároveň mě v dětství nadchly vinylové desky mých rodičů. Sgt. Pepper od Beatles, tři desky Creedence Clearwater Revival, kompilace Rolling Stones a The Wall od Pink Floyd. Všechny ty vlivy se ve mně smísily. Proto nepovažuji za rozpor, snažit se dosáhnout pomocí starobylého nástroje nového zvuku. Aby toho nebylo málo, dotýká se mě i hudba Pygmejů ze střední Afriky a mám náklonnost i ke klasice. Třeba k Janáčkovi,“ řekl Mehdi Haddab v roce 2009 v souvislosti s tehdejším vystoupením na Sázavafestu, ale platí to pořád.

BLAZIN‘ FIDDLES
Na jedné straně efektní show, ve které se čtyři fidleři snaží doslova roztrhat tanečníky keltskými šramly, ovšem na straně druhé přesvědčivá ukázka kumštu. Nápěvy navíc nepatří k těm provařeným, skotská kapela začínala v roce 1998 právě s cílem představit a dávat do kontrastu méně známé odlišnosti houslových hráčských stylů z různých částí domoviny. Ať už z Highlands, nebo z ostrovů. A nejen ze Shetland nebo Orknejí, ale i z odlehlých Faerských ostrovů, jejichž kultura zakonzervovala mnoho z dávného migračního propojení Skotska se Skandinávií.

MIRAMUNDO
Odzbrojující ukázka kosmopolitismu, který by měl podle všech pravidel dopadnout jako nesourodý mišmaš, jenže drží pohromadě. Písničkář Luiz Murá se narodil v Riu de Janeiro a vyrostl na sambě. Ale jeden z jeho dědečků je Japonec, druhý Portugalec z Madeiry. Babička, ta od japonského dědečka, má zase krev brazilskou a sicilskou. Složité? „Míchání hudebních stylů a kultur u mě začalo jaksi geneticky, ještě dřív, než jsem se narodil,“ vtipkuje Luiz na svých webových stránkách.
Na univerzitní úrovni vystudoval Luiz tradiční brazilskou hudbu, jazzovou kytaru i kompozici. Působil v jazzových seskupeních ve Švédsku, dokonce tam natočil desku s respektovaným kytaristou Gustavem Lundgrenem. Nakonec zakotvil v Barceloně, kde založil kapelu MiraMundo s muzikanty ze Španělska, Itálie a Mexika. Olé!

FAADA FREDD
Člen někdejšího senegalského hiphopového seskupení Daara J, se zkušenostmi ze spolupráce s Asafem Avidanem, představitelem afro-reggae Tiken Jah Fakolym i třeba Zaz nebo Lennym Kravitzem, trochu změnil zaměření, ale nikoliv přístup k hlasové ekvilibristice. Ve vokálním seskupení, založeném ve Francii s nadnárodní sestavou, zpívající za doprovodu beatboxu a úderů do těl, využívá postupů gospelových, hiphopových i popových. Leccos odkoukal od Bobbyho McFerrina. O zážitek nejde díky nějakému originálnímu hudebnímu mixu, ale spíš zásluhou nasazení hudebníků a osobní přesvědčivosti. Že je to trochu estráda? Jo, ale strhující a muzikantsky dotažená.

LEYLA McCALLA & BAND
Při vyslovení jména Leyla McCalla možná nejdříve nic nenaskočí, ale stačí zmínit Carolina Chocolate Drops, kapelu, ve které se proslavila Rhiannon Giddens, a jsme doma. Leyla v Drops začínala, ale odešla, aby se mohla soustředit na vlastní hudbu, kombinující kreolské lidové tradice ostrova jejích rodičů, tedy Haiti, s pověstným žánrovým gumbem New Orleans, kam se přestěhovala z rodného New Yorku. Ještě předtím ovšem poznala africkou realitu, když nějakou dobu žila v ghanské Accře.
Svůj zpěv doprovází stejně dobře na violoncello, na banjo i kytaru. Zatím má na kontě dvě povedené sólové desky. Spojení s dílem představitele harlemské renesance Vari-Colored Songs: A Tribute to Langston Hughes (2014) dává u někdejší členky archeologicko-novátorských Drops velmi dobrý smysl. Krom zhudebnění Hughesových básní tu navíc zpívá i lidové písně v haitské kreolštině. Druhý titul A Day For The Hunter, A Day For The Prey (2016) se soustředí na problém migrace. Ve studiu vypomohla i kamarádka Rhiannon.

ZA AFROKELTY ŽIVĚJŠÍ
Dobrá muzika samozřejmě bude i na velkých pódiích, akorát je nošením sov do Athnén se k tomu rozepisovat. Učiňme výjimku v případě dobře známých Afro Celt Sound System, vyplatí se totiž upozornit na očekávanou změnu. Čímž není myšleno pouze „rozštěpení“ kapely a účast nového frontmana, skotského dudáka a rapera (milá kombinace) Griogaira Labhruidha. Když jsem chtěl kapelníkovi Simonovi Emmersonovi v rozhovoru zaslouženě zalichotit, že se v roce 2010 na Colours postarali o euforickou atmosféru i prudkému a ledovému dešti navzdory, překvapivě upřímně se bránil:
Líbí se mi video pověšené na YouTube, kde všichni v tom dešti nadšeně tančí, šlo o úžasný zážitek, snad jsme odvedli dobrou show. Jenže když se dnes na záznamy z té doby dívám, tak sice vidím sám sebe, ale skoro se neslyším! Převládají samply a automaty. OK, v těch dobách jsme fungovali jako sound system, ale pak lidi začali upozorňovat, že vystoupení znějí jako z CD. Navíc ze starého CD, protože od doby nahrávání jsme se nenamáhali samply přetočit, aktualizovat zvuk. Ale já už nechci pracovat tímhle způsobem. Jistě, že pořád používáme smyčky a elektroniku, ale dnešní koncerty jsou mnohem živější. I basové linky hrajeme na klávesách živě, stejně tak bicí. Kompletně jsme předělali i starší skladby, dali do nich nové prvky. Naše nejznámější kusy samozřejmě zahrajeme, ale hlavně se chceme soustředit na nový repertoár, protože pouhé ‚best of‘ hrají kapely, které to dělají jen pro prachy a došly jim nápady. My máme kupu nových nápadů!
Umělců s novými nápady, a nejen muzikantů, bude i letos na Colours celé spektrum.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *