Bluesový virtuos na banjo, který stejně mistrně ovládá kytaru i foukací harmoniku. Vypravěč drsných příběhů, v nichž se odrážejí jeho osobní zkušenosti, rodinná historie i dlouhé dějiny otrokářství v Americe. Člověk, který je hrdý na své africké kořeny, ale současně předává dalším generacím blues jako výsostně americkou hudbu. S Otisem Taylorem jsem se setkal v šatně šumperského kulturního domu, jen několik desítek minut před jeho vystoupením na festivalu Blues Alive. I když byl unavený po celodenním cestování, nepříliš dlouhý rozhovor poskytl ochotně. Jen mě varoval: „Omlouvám se, že odpovídám tak stručně, ale to je můj styl. Mé odpovědi jsou krátké, ale jsou pravdivé.“
V roce 2013 jste vydal album My World Is Gone, tedy „Můj svět je pryč“. Co můžeme dělat proti mizení našich světů? Dá se proti tomu bojovat hudbou?
Existuje jediný recept na to, aby náš svět nemizel, ale prosperoval. A to jsou vědomosti. Čím více toho o světě kolem sebe víme, tím lépe. Nemluvím o politice, ale opravdu o znalostech. A hudba? Ta samozřejmě pomáhá budovat mosty, ale vědomosti otevírají mysl.
Jak je to s vaším světem? Je pryč, nebo zůstává?
Já mám své kořeny mezi americkými otroky, a tím pádem vůbec netuším, kde se nacházel můj svět. Nevím, kdo byli mí předkové. Afrika je obrovský kontinent, na kterém žije spousta kmenů. Titulem svého alba mám však na mysli především svět amerických Indiánů. Ten býval velmi duchovní, ale teď opravdu mizí.
Hrajete výborně na banjo, které ovšem u nás vnímáme především jako nástroj, který patří ke country a bluegrassu. Vy je ale používáte v jiném kontextu…
Je třeba si uvědomit, že banjo pochází z Afriky a původně to pochopitelně vůbec nebyl bluegrassový nástroj. Ten z něj udělali až bluegrassoví muzikanti. Bluegrassu předcházela old time music, která má svým charakterem k africké hudbě mnohem blíž. Postavte vedle sebe old time music, bluegrass a dixieland. Všechny tyto žánry banjo používají, ale v každém z nich se hraje na jiný typ nástroje. Banjo se vyvíjí a používá po staletí. Můj přístup je blízký tomu, jak se na předchůdce banja hrálo kdysi v Africe.
Jste bluesový písničkář, vypravěč příběhů, ale vaše „trance blues“ má smysl poslouchat i kvůli hudbě samotné. Co je pro vás při psaní písní důležitější – text nebo hudební složka včetně aranží?
Co bylo na počátku? Slepice, nebo vejce? Nevím, na to opravdu neumím odpovědět.
Texty vašich písní jsou drsné, často pojednávají o velmi neveselých věcech, ať už jsou to témata sociální nebo třeba rasově motivované násilí. Mění se tato témata s časem? Píšete dnes jinak než třeba před patnácti lety?
Někdy se to mění. Když chci ale vydat novou desku, musím najít nějaké nosné téma. V únoru mi na německém labelu In-Akustik vyjde nové CD s názvem Hey Joe Opus Red Meat, postavené především na skladbě Hey Joe z repertoáru Jimiho Hendrixe. Bude to kolekce bez začátku a konce, jednolitý proud hudby v délce 48 minut. Hey Joe je vhodné téma pro desku. Tu píseň mám v repertoáru velmi dlouho, na koncertech ji hrávám ve verzi, která má patnáct i dvacet minut.
Nejste jen hudebník a skladatel, ale také pedagog. Učíte děti blues. Daří se vám nejmladší generaci oslovit?
Některé děti to baví, jiné moc ne. Ale každý z nás má v sobě blues. Smutná nálada, která k blues patří, je jednou z našich základních přirozeností. Neučím studenty jen zpívat nebo hrát blues, ale hovořím s nimi i o dějinách blues a především je učím psát bluesové písně.
Jak vy sám, když přednášíte studentům, blues definujete?
Říkám jim, že je to americká hudební forma, která má svůj původ v tradiční hudbě afrických otroků. Amerika dala světu blues, jazz a kovboje. I když – kovbojové přišli z Mexika, takže bychom je měli spojovat spíše se španělskou kulturou. To jsou tedy věci, které nabízíme my Američané světu. Evropané mají Beethovena, my máme jazz.
Mohou tedy vůbec podle vás Evropané hrát blues dobře?
Samozřejmě že mohou, je to jako otázka přízvuku. Když budu mluvit francouzsky, budu mluvit se silným americkým přízvukem. A když mě tady u vás lidé učí říct „děkuji“, všichni tvrdí, že mám polský přízvuk. Určitě je tedy možné se dobře naučit jiný hudební jazyk, i když pak budete mít jiný přízvuk. A pokud jde o blues, to, že má někdo černou pleť, ještě neznamená, že bude dobrý muzikant. A naopak. Když je někdo bílý, vůbec to neznamená, že bude hrát blues špatně.
Setkáváme se v Šumperku na bluesovém festivalu. Vy jste zde hrál už před sedmi lety. Nyní jste přijel s novou kapelou, s novým albem, s novými tématy písní…
Ano, všechno se za tu dobu změnilo. Mám novou – a musím říct, že velmi dobrou – kapelu. Muzikanti odcházejí a přicházejí, ale já se snažím zůstat, ať se kolem mě mění cokoli.
Sám jste měl ovšem v kariéře osmnáctiletou pauzu. Proč jste se vlastně v roce 1995 rozhodl znovu začít hrát?
Byla to náhoda. Pomáhal jsem jednomu příteli s benefiční akcí a nějak se přihodilo, že jsem se sám také vrátil na pódium. Vlastně dodnes sám přemýšlím, proč se to stalo.
Asi se vám hraní znovu zalíbilo…
Slovo „zalíbilo“ bych nepoužil. Mluvil bych možná přímo o posedlosti. Jsem posedlý skládáním písní, svou hudbou, písničkařením.
A byla ta pauza k něčemu dobrá?
Vracel jsem se starší, vyzrálejší… Ale už jsem se nemohl stát popovou hvězdou. Tuto příležitost jsem propásl.
Foto Ivan Prokop