Pirouet je u nás opomíjeným vydavatelstvím, přestože s ním spolupracují nejen vycházející hvězdy, ale i muzikanti světově cenění – připomenu Johna Abercrombieho, Marka Coplanda, Johna Hollenbecka, Chrise Speeda, Billa Stewarta, Marka Turnera. Značku založil z nadšení pro jazz podnikatel v oboru elektroniky Ralph Bürklin se saxofonistou Jasonem Seizerem v roce 2003. Německý pianista a skladatel Pablo Held (1986) studoval na kölnské konzervatoři a koncertoval už doslova po celém světě, včetně USA. Další z jeho alb v triu vzniklo záznamem koncertu organizovaného spolkem Cologne Music ve spojitosti s cenou německé fonografické společnosti Echo zaměřené na hudební průmysl. Koncertní řada Rising Stars je dotovaná komisí EU. Basistou je Robert Landfermann (1982) a bubeníkem Jonas Burgwinkel (1981). Všichni tři jsou členy septeta třicátníků z Kölnu Klaeng Jazzkollektiv hrajícího velmi originální, živou hudbu s experimentálními prvky. V triu pod Heldovým kapelnictví je jejich setkání s Johnem Scofieldem šestým CD od roku 2008, všechna u Pirouetu.
Na více než hodinové album se vešlo jen pět skladeb, o jejichž autorství se podělili Pablo Held a John Scofield. V přídavku ještě zazní v instrumentálním podání folková písnička Marcie Joni Mitchellové z její prvotiny z roku 1967. Album zaujme posluchače hned úvodní pomalejší Heldovou skladbou Cameo, v níž se pianista představí v impresionistické náladě, kterou skvěle akceptují při jeho sólu jak Landfermann, tak citlivý Burgwinkel. Působivé je Heldovo Nocturno, doslova v atmosféře scenérií Hudečkových Nočních chodců. Ve skladbě mě Scofield utvrdil v přesvědčení, že právě v takové stylové poloze nachází nejvíce inspirací pro svou hráčskou imaginaci. Stvrzuje to opětovně následující vlastní Imaginary Time – tu původně hrál už na CD What We Do (1993), ale také ji známe v úpravě pro Scofieldovo orchestrální dílo 54 (2010). Hlavní devízou jeho hudby je totiž přemýšlivost, rozvaha nad každým tónem, jež mu umožňuje překvapovat posluchače i spoluhráče nečekanými nápady, žádné podbízení ve prospěch první signální pomocí prstové ekvilibristiky dané do vínku mnohým jazzrockovým kytaristům. Vzorově mám na mysli jeho album Time On My Hands (1990). Samostatnou kapitolou je rozsáhlý Scofieldův opus Kubrick/ Camp Out (18 min.) aranžovaný do dramatické formy, v níž dlouhé kytaristovo sólo doprovází rytmicky neobvyklou basovou figurou Landfermann, aby se pak sám ujal slova éterickou pasáží expresivně hranou smyčcem. Scofieldova účast rozhodně není bezúčelná, vůbec není v úloze ozvláštňujícího hosta kapely čerstvých hvězd, jak se obvykle stává. Vedle svých dlouhých improvizací dokáže úspornými vstupy táhlých polohlasných tónů ozvláštnit zvuk klavíru i kontrabasu. Zvláště s Heldovým piánem vede napínavé dialogy, z nichž je zřejmé, jak si pečlivě naslouchají. Zvuk a styl Heldova tria Johna Scofielda vtáhl do atmosféry avantgardy poučené postfreejazzovým vývojem, což vzorově nejúžasněji představuje právě jeho skladba Kubrick/Camp Out.
Pirouet/2HP, 2014, 63:33
