Žádná velká sláva se ohledně 20. výročí marketingového používání termínu world music, známého mimochodem už od 60. let, nekonala. Vyšlo pár střízlivě laděných článků, občas se zaobírajících dávným zamyšlením Davida Byrnea Proč nenávidím world music („je to způsob vyhoště ní“) nebo úplně čerstvým výkřikem Eugena Hutze: „Seru vám na world music. Gogol Bordello se chystají dobýt celý hudební svět.“ Zajímavě se pak oslav zhostil anglický magazín Songlines. Nejprve sestavil padesátičlennou Kapelu snů a následně si několik spolupracovníků sedlo a sepsalo Padesát velkých okamžiků ve world music. Subjektivní, uvolněnou formou bez lpění na nějaké chronologii, což dává čtenáři možnost se s jejich názorem ztotožnit nebo ho naopak konfrontovat s vlastními vzpomínkami. O bizarní postřehy není nouze, protože tu vedle sebe například stojí Hutzův zpěv skladby La Isla Bonita po boku Madonny na loňském Live Earth a nález šesti kostěných fléten, starých devět tisíc let, v údolí čínské Žluté řeky.
Už první tři Velké momenty možná překvapí, ovšem v podobném duchu se odvíjí také zbytek ankety, takže ji berme spíš za odraz specializace jednotlivých respondentů, z čehož nakonec vyjde zajímavé čtení, daleko sympatičtější než historicky suchopárné etnomuzikologování.
Za bod nula, zásadní moment world music, označuje článek šelakové nahrávky indické kurtizány arménsko -židovského původu Gauhar Jan (1875 –1930), pořízené v roce 1901 Fredem Gaisbergem z Gramophone and Typewriter Ltd. To už je historie. Zato na zážitek z roku 1988, kdy na maďarský Nepstadion zavítalo Amnesty International Human Rights Now! Tour asi nezapomenou ani stovky Čechoslováků. Důvodem, proč se koncertní projekt cestující po Evropě a Americe zařadil na druhé místo, prý spočívá v první mezinárodní prezentaci senegalského zpěváka Youssou N’Doura potažmo africké hudby. Ačkoliv ukrytý v houfu s Brucem Springsteenem, Peterem Gabrielem, Stingem a Tracy Chapman, při společném zpěvu Marleyho skladby Get Up, Stand Up N’Dourův hlas vyčníval jako polnice. Bronzové pořadí obsadilo album Soro, vydané v roce 1987 malijským zpěvákem Salifem Keitou v produkci Senegalce Ibrahima Sylly. Keita se tehdy rozhodl vzdálit svým předešlým kapelám – Les Ambasadeurs a Rail Band. Toužil po západních studiových vymoženostech, moderním afropopovém zvuku, funky jako řemen. Sylla najal francouzského klávesáka Jeana -Phillipa Ryckiela, Keitovi splnil, na co ukázal, a přestože se těžce zadlužil na řadu let, Soro je dnes považováno za mezník africké hudby.
Dál události už pouze namátkou, bez udání pořadí.
18. října 1977 obklíčilo tisíc vojáků nigerijské armády rezidenci saxofonisty Fela Kutiho, vyhlášenou vynálezcem afrobeatu za nezávislou republiku Kalakuta, a spustilo patnáctihodinovou řežbu: Felovy rodinné příslušníky a obyvatele tvrdě zbili, mučili a znásilnili; jeho sedmasedmdesátiletou matku, feministickou aktivistku Funmilayo Ransone -Kuti vyhodili z okna a ta pak svým zraněním podlehla. Většina z nich – včetně Fely – skončila těžce pochroumaná v nemocnici. Signálem k útoku se stala Felova skladba Zombie, popisující tupost a neschopnost nigerijských ozbrojených složek. Rakev s ostatky své matky uložil Fela do hrobu dva roky nato.
Říjen 1994: na pultech obchodů se objevuje úplně první, co do rozsahu unikátní encyklopedie, bible world music – The Rough Guide to World Music. „Dílo šíleného bratrstva“, jak poznamenal Andy Kershaw. Strany 49–57 nesou označení Czech&Slovak Republics. Přispěli na ně Jiří Plocek, Petr Dorůžka nebo Jan Sobotka.
Červenec 1984: newyorský avantgardní smyčcový Kronos Quartet začíná pracovat na albu Pieces of Africa (1992) společně s gambijským hráčem na koru Foday Musa Suso a nubijským virtuózem na arabskou loutnu oud Hamza El Dinem.
Australský ministerský předseda Bob Hawke uznal práva původních obyvatel, ovšem za pár let slib porušil. Skupina Yothu Yindi – s pomocí zpěváka Petera Garretta (Midnight Oil) a písničkáře Paula Kellyho – na protest proti tomu v roce 1992 nahrála politický singl Treaty v tradičním djatpangarri rytmu národa Yolngu.
Bývalý kytarista Cpt.Beefhearta Američan Ry Cooder na albu Chicken Skin Music (1976) využil služeb havajských a mexických lidových muzikantů a předznamenal tak dnes běžnou mezikontinentální hudební spolupráci.
Vznik You Tube. Od roku 2005 funguje nekonečný archív umožňující spatřit na vlastní oči i ty nejzapomenutější hrdiny a okamžiky, například pětačtyřicet let starý projev jihoafrické zpěvačky Miriam Makeby před speciální komisí apartheidu při OSN, vyzývající svět k bojkotu její země.
Když se občanská válka na Jamajce začala blížit krveprolití, uspořádal na ostrově Bob Marley 22. dubna koncert One Love Peace, na němž si před publikem podali ruce dva největší političtí rivalové: Michael Manley a Edward Seaga. Slib míru stvrdila Bobova hudba.
Mexické duo Rodrigo y Gabriela (Rodrigo Sánchez a Quintero), rockeři tělem a duší, dokáže na akustické kytary doslova zázraky. Jejich neuvěřitelně rychlý a emotivní styl v sobě míchá mexické a irské vlivy (dnes žijí v Dublinu). Alba Rodrigo y Gabriela (2006) se prodalo na tisíce kusů a magazín Bilboard ho označil za jedno z nejlepších kytarových alb všech dob.
Íránský básník, zpěvák a hráč na loutnu oud Ahmed Bin Ali řečený Ziryab se po dlouhé cestě napříč tehdejší arabskou říší zastavil v roce 822 až v andaluské Cordobě, kde založil první arabskou hudební školu v Evropě. A protože prý měl hlas jako ptáček ziryab, začali mu tak jeho žáci říkat.
16.–18. července 1982 uspořádal rockový zpěvák Peter Gabriel první ročník festivalu WOMAD (The World of Music and Dance). Těžce sice prodělal a finančně se musel léčit několika koncerty se svou bývalou skupinou Genesis, ovšem tradice zapustila kořeny. WOMAD existuje dodnes a je považován za nejvýznamnější světovou přehlídku world music.
Paul Simon v roce 1985 navštěvuje Jihoafrickou republiku stíhanou mezinárodním embargem za režim apartheidu. Seznamuje se s Josephem Shabalalem, vedoucím vokálního sboru Ladysmith Black Mambazo a začíná se rýsovat na věky věků přelomové album Graceland, vydané v roce 1986.
Respektovaný londýnský DJ Andy Kershaw se v pařížské čtvrti Barbés, kde odedávna žijí severoafričtí přistěhovalci, v roce 1986 tak dlouho přehraboval v koši s lacinými deskami, až jen tak náhodu vyndal nahrávku jakéhosi Aliho Farky Toureho. Doma z jeho pouštního blues dostal šok a když ho začal pouště t v rádiu, nakazil tím další. Majestátní Ali Farka Toure z Mali tehdy navždy vstoupil do hudebních dějin.
Nezapomnělo se ani na Alana Lomaxe, objevení rumunských Taraf De Haidouks, zrod Buena Vista Social Clubu, vraždu chilského písničkáře Victora Jary, cestování Manu Chaa vlakem po Kolumbii nebo malijský festival Blues in Dezert. Zato chybějí alba Carlose Santany, vznik Evropského žebříčku world music, festival v Rudolstadtu, veletrh WOMEX a další neméně zásadní události. Ale ty zřejmě mezi Padesát velkých okamžiků ve world music nepatří. I tak se jedná o zajímavé čtení.
