Jon Rose, rodák z anglického Rochestru, který v devatenácti přesídlil za láskou do Austrálie, aby se posléze stal víceméně světoběžníkem, bývá označován světovou kritikou jako Paganini nové hudby a v našich luzích a hájích bývají jeho mystifikace přirovnávány k Járovi Cimrmanovi. Na počátku nového tisíciletí se několik let vypořádával s těžkou chorobou, což se mu však nakonec úspěšně podařilo a nadále pokračuje ve svých rozličných extravagantních aktivitách. V roce 2011 oslavil šedesátiny a u této příležitosti se mu Chris Cutler na svém labelu rozhodl s jistým zpožděním vydat čtyřdiskový komplet Rosin (RéR Megacorp, 2012, 75:18 + 65:40 + 72:13 + 71:09), který je mozaikou nejrůznějších raritních nahrávek, nikoliv kompilací jeho rozsáhlé tvorby, která je zaznamenána na mnohých CD.
První část úvodního disku s názvem Pannikin je výběrem ukázek ze stejnojmenné dvouhodinové akce, která měla premiéru v říjnu 2005 v Melbourne a vzdává hold australské různorodosti. Její finální realizace se tehdy ujala kvůli Roseově hospitalizaci jeho dlouholetá souputnice, taktéž houslistka Hollis Taylor, a zúčast-nila se jí řada předních domácích nonkonformních muzikantů, kteří si ovšem nezřídka vydobyli celosvětový ohlas. V komorním orchestru tu tak najdeme například pianistu Anthonyho Paterase, kontrabasistu Claytona Thomase či audiovizuál-ního mága Robina Foxe. Celé dílo je protkáno terénními nahrávkami místní kutálky, pianisty z obchodního domu, virtuóza na práskání bičem, zpívajícího psa dinga, didgeridoo, prolamované železo, kazetovou smyčku dokola děkující návštěvníkům malého obchůdku na rohu zapadlé ulice v Sydney nebo nesmírně sugestivní dražební vyvolávání v jakémsi baru ve „městě duchů“ i sbor aboriginských žen.
Druhý oddíl Internal Combustion je plně notovaným houslovým koncertem, který doplňují improvizované vstupy a předtáčky autora a další samply, opět manipulované Robinem Foxem. Opus byl objednán berlínskými filharmoniky a proveden hvězdnou sestavou pojmenovanou Ensemble United Berlin pod taktovkou Zsolta Nagye v březnu 2008. Mistrovský průnik současné vážné hudby s nejrůznějšími zvukovými finesy.
Radiofonická skladba Syd and Geoge, vytvořená pro německý rozhlas v roce 2007, je postavena na rozměrném dialogu dlouholetého správce národního parku a jeho věrného přítele, ptáka z rodu lyrochvostých, který doplňuje smyčcové kvarteto, kde ovšem všechny party hraje Rose sám. První disk pak uzavírá krátká etuda Slow Rain, která je vlastně bubnováním kapek deště na zadní stranu houslí snímaných z útrob nástroje.
Disk číslo dvě otevírá deset palindromů pro smyčce, sólového houslistu, piano, pilu, interaktivní smyčec a živé samplování s názvem Charlie’s Whiskers a je věnováno fenomenálnímu skladateli Charlesi Ivesovi, který byl průkopníkem propojení západní artificiální hudby s nejrůznějšími lidovými motivy včetně veselic či ohňostrojů. Nahrávka pochází z listopadu 2004 a byla objednána pro Večery nové hudby v Bratislavě. Kromě Rose, tentokrát především v roli elektronika, a sólistky Hollis Taylor, ji zde pod taktovkou Mariána Lejavy hrají přední slovenští interpreti současné hudby v čele s pianistou Ivanem Šillerem.
Práce pro rozhlas je velmi výraznou součástí Roseovy tvorby, což zde dokumentuje také projekt Talking Back to Media, jenž vznikl pro australskou stanici ABC v roce 2010. Je to kus pro deset improvizujících muzikantů, básnířku a zvukotvůrce. Rose tu diriguje a zároveň pomyslně střihá naživo a zároveň přelaďuje rozhlasový přijímač, kde se objevují v krátkých i dlouhých vstupech nejroztodivnější relace a zvuky. Amanda Stewart svou poezii šeptá i deklamuje s neobyčejnou kadencí a naléhavostí, občas si zaskučí, občas působí až hypnotickým dojmem, jindy je zase na pokraji srdcervoucího pláče či chrčících uhrančivých nonverbálních vokálů a tyto polohy různě variuje. Životní výkon zde podává kontrabasista Mike Majkowski, který hraje různé zaslechnuté hudební výzvy pozpátku. Ve skvělém obsazení nechybí ani pianista Chris Abrahams, známý například z minimalistické formace The Necks či opět excelentní Clayton Thomas a instrumentální bohatost doplňuje kupříkladu suzafon Carolyn „Cazzbo“ Johns. Roztříštěné struktury se střídají s kompaktnějšími, místy až (para)melodickými pasážemi a vše dokonale mixuje Martin Ng. Napadá mě i určitá příbuznost s Revolution 9 od Beatles, ovšem tady nejde o hříčku (aniž bych chtěl tento skvost od Fab Four jakkoliv dehonestovat), ale vše je dotaženo do astrálních výšin v úplně jiném rozměru.
Kontrapunkt výsostných houslových eskapád a zvuků „zvířecího“ bagru představuje Digger Music z roku 2008, která byla koncipována pro Transmission Projekt a partnerem pro hlavní nástroj tu může být údajně i jakýkoliv jiný pohybující se objekt – třeba kajak nebo skateboard. Po desetivteřinovém „mlčení“, které odděluje veškeré části na audio-discích se nám v závěru druhého CD náhle objevuje ještě neavizovaná, vypjatě nervní, ale dokonale sepnutá kompozice s hlubinnou psychologickou strunou, o jejímž původu ovšem není v kreditech ani zmínka.
Fenomenální majstrštyk představuje na třetím kotouči úvodní hyperpostmoderní interaktivní kolážovitý opus Sphere z roku 2007, inspirovaný podle dobrozdání nejrůznějšími formami míčových her, jejichž zvuk se zde odráží v zkreslených dopadech a nárazech. Liturgický sbor s latinskými texty přechází až ke gos-pelu, modifikovanou (prog)rockovou kadenci tu střídají medievální motivy i abstraktní hudební veletoče. Ďábelskost jde ruku v ruce s extatickou zbožností. Nabuzené pasáže se rozpadají do filigránského praskotu a šepotu, aby se opět staly vokálními i hudebními výkřiky. Dílo par excellence, které se v prudkých vírech ponořuje samo do sebe, aby vyrazilo s novou silou z hlubin v supervýkrutech podobajících se tornádu. Zvukový design mistrovské koncepce tu opět skvostně dolaďuje Robin Fox, který má cit pro drsné i iluminativní polohy. Chvějivá i hřmotná trans-cendentálnost absolutně vyzdvihující brilantní výkony Jona a Hollis, které jsou však součástí celku. Jednoznačně jeden z vrcholů Roseovy kariéry.
Projekt The Great Fences of Australia započal v roce 1983 a je věnován hře na mnohaset kilometrová drátová oplocení, která oddělují jednotlivé farmy v nitru pátého kontinentu. Je až neuvěřitelné, jaké nesmírně melodické i rytmické konsekvence lze na tuto banální komoditu vytvořit. Na Rosin je to v čistě audiální podobě zachyceno v medley Ga-rage Fence, kde Rose přivezl kusy těchto drátů do své garáže, aby z nich vytvořil specifické nástroje pro projekt Kronos Quartetu, který si od něj objednal šéf tohoto tělesa David Harrington. Hyper je kolekcí drobnůstek na osmistrunné tenorové housle se smyčcem se zařízením MIDI controller. Tentokrát spíš ukázka specifické techniky a možností zvukových modulací, ale skvělé doplnění celkové koncepce pro dokreslení Roseových výbojů nepostrádající nosné melodické nápady. Závěr třetího disku s titulem Palimps patří taktéž tenorovým houslím, ale veškerý zvuk je řízen především pohybem smyčce a rozvíjí virtuální realitu včetně venčení psa a vrací se i k motivu kreativního vyvolávače při dražbě. Naprostou lahůdkou je ovšem závěrečný retrospektivní data-disk (nikoliv klasické DVD), kde hned v úvodu najdeme skutečnou archiválii a to epochální patnáctiminutovou improvizaci na devatenáctistrunné violoncello 
Roseovy vlastní konstrukce z roku 1982, kterou dokonale ztvárnil filmař John Gillies. Najdeme tu několik „pouštních“ drátových nahrávek, které vám přiblíží techniku ozvučovaných ohrad pro zvířata, ale i hořící housle, kde hraje prim praskot ohně požírajícího odumírající nástroj. Nechybí ani zkouška souboru pro hudební pily, kde kromě protagonisty bravurně kvílí Pateras, Thomas, Taylor, Fox a další. Zcela specifickou kapitolu tvoří dvě slovenské epizody z východňárského městečka Violín, kde sídlí takzvané Rosenberg Museum, věnované houslím v nejparadoxnějších konstelacích a fiktivním Roseovým předkům á la Cimrman. Vyčpívka-nevyčpívka na místním ná-draží, kdy se Jon a brněnský všeumělec v nejlepším slova smyslu Tomáš Vtípil dávají do holportu s rejem poměrně letargických much na okně, je stejně dobrá jako Serenáda pro vazbené housle a pohybující se židle řízené Rosem, Vtípilem a Hansem W. Kochem, Davidem Šubíkem, Julo Fujakem a Michaelem Deliou přímo v prostorách muzea. Jon Rose zde hraje i před operou v Sydney své krátké sólo, aby byl vykázán ochrankou s ohledem na to, že takovéto excesy jsou před tímto „svatostánkem“ nepřípustné. Naprostou bombou je pak prezentace Pursuit (možno přeložit jako hledačských) Instruments, které jsou poháněny jízdou na bicyklu a jež fungují na principu dynama. To patřičně ukazuje Jona Rose v jeho důležité roli jako tvůrce takzvaných „invented instruments“, které si umělec vytváří sám. Nádherný třicetistránkový booklet s mnoha imaginativními i dokumentárními fotografiemi a komentáři a navíc v plastikovém sáčku přidaná struna z dobové produkce dodává tomuto (jen velice) zdánlivě nekoncepčnímu kompletu zvláštní esprit. Kdyby to byla jen komentovaná historie v chronologickém řazení, tak to není ono. Takhle člověk musí hloubat a vracet se k jednotlivým částem zas a znovu a doceňovat jejich nesmírnou kreativitu. Místy až kaligrafické notové i čistě grafické záznamy mohou být pro mnohé inspirací pro vlastní notaci nebo jen svébytným výtvarným dílem. Jon Rose je totiž vpravdě postrenesančním umělcem, který dokáže neskonale těžit a těšit se z veškerých tradic a přitom se nechat zcela unést nejnovějšími technologiemi a symbioticky vnímat přírodu s pozitivními industriálními vlivy. Spojuje v sobě nesmírnou vážnost se suchým či šťavnatým smyslem pro humor a nádhernou empatií ke všem jsoucnům.
