Dosavadní pouť Neura a ParaNeura probíhala sice poněkud mimo centrum avantgardních ohnisek, nicméně alba Neuro (1998, ještě s Emilem Viklickým), Music from Live Sources (1998–2000) a Short Stories and White Noise Poems (2000) vzbudila vždycky zájem, protože bylo zřejmé, že jde o něco v českých zemích neobvyklého, ba pro méně zasvěcené snad i nepřístojného. Původně japanizující Alex Švamberk s perkusemi, samplováním, hlasem, analogovým syntezátorem a elektronikou byl a je samozřejmým iniciátorem, vybuzovatelem a manipulátorem, ale finský trumpetista, zde křídlovkář Jarmo Sermilä, jehož Random Infinities (1997, s Viklickým a Daškem) mám dosud v paměti, a no man’s landový violoncellista Miroslav Posejpal se z jím naznačené zvukové alchymie nejenom nevymykají, ale vyrukují spolu s ním na mračné, až thrillerové rovině s tajnosnubným pableskováním, všichni se natolik doplňují a zaplňují každou myslitelnou mezírku, až v některých pasážích vzbuzují dojem filmové kulisy. Jsou různí, takřka protikladní, ale právě tato protikladnost se sbíhá v protlučném řetězení, ve kterém se křídlovka tu a tam výzevně roztřepetá nebo rozklene nad perkusivním harampáděním, což cello vcukuletu oplotí. Těch čtrnáct dosud nevydaných studiových nahrávek sice pochází z let 1998 až 2012 (s převahou vročení 2004), ale neslyším tu nejenom vývojové zvraty, ale ani švy v kombinovaném řazení. Album má čitelný půdorys přes časové odstupy, nemění se tudíž celková zaujatost, rozbojnost, rozdražďující výnornost, potemnostní virválování, a přece jednotlivá čísla se odlišují nuancemi, které přesvědčují o tom, že každé další téma vznikalo v jiné, odlišné náladě. Jenom namátkou: poplašnostní meluzínování a odsekávaně škvířivá rejovost v Stellar Wind; vrtošivé bujení, ve kterém křídlovka dominuje nad hlukovým rozmítáváním v Pulsaru; shlučivé eskapádování i zacelování nedořečeného včetně představy protestního shromáždění, nad jehož podšramocováním Sarmilä vystřeluje či vykvikuje, breughelovský záhul s vyškeřujícím sápáním včetně „smrtících polibků“ v Chemical Brothers, a tak bych mohl pokračovat včetně chůze po zvukovém laně nad propastí, plné závratnosti a nebezpečných nástrah (Dance on the Edge), rozkolísávaně kypějící rozpěnivosti, prokluzně obchvatné a samohybně repetující pod vyznavačským troubením (Alchemist’s Path) atd. Nad rozpornostními zvraty tu panuje náruživá nabíjivost, nad smyčným bitkováním vyhlédavé vyhledávání, nad řádivým žoldnéřstvím a vybičovávanými mrskuty rojivá objímavost, troskotání si vynutí následný záchranný pás, obchvacované námitkování vplyne přes občasné šťouchance či produpnutí do vířivkového rozbřeskování – ta místa lze přesně identifikovat. Ale to už jsme vlastně (sem vlastně patří, není výplňkově nadužívané) dospěli k závěru (Heart of the World), kdy se procházející pulzový tón propojí s celkem a odejde do ztracena. Do ztracena? Ba ne, z dobrého hudebnění vždycky něco zůstává. A pokud jde o zmíněné srdce světa, nenalézám tu srdečnost, ani srdceryvnost. Tím termínem je srdcovost.
Kdykoli se ti tři sešli, zřejmě to zajiskřilo a všichni – jeden jako druhý a druhý jako třetí ze sebe vydávali maximum. Je to slyšet.
Polí 5, 2014, 65:30