Pat Mastelotto – bubeník na jaderný pohon

Celý hudební život strávil rozkročený mezi žánry od popu k prog-rocku, od elektroniky k extrémním improvizačním experimentům, od world music do stylově neomezených a opravdově mohutných vln  legendárních King Crimson. Je velký rozdíl „jen“ poslouchat jeho hru z nahrávky a vidět ho živě bubnovat – máte z něj pocit jemnosti v kombinaci s čirou zuřivostí. Spoluhráč z kapely KoMaRa David Kollar o něm jednou prohlásil, že „Pat jede na jaderný pohon“. Nahrávky s jeho bubenickou či producentskou participací snad nelze spočítat. Jeho koncertní itinerář jen s lehkou nadsázkou obsahuje vystoupení takřka na každý den v roce. Další „reálný“ čas tráví ve svém domácím studiu. A to úplně odhlížím od jeho soukromého života. Skoro se nechce věřit, že Pat Mastelotto je jen jedna bytost. Nu což, věřme. Dokonce si najde klidné chvíle k poslechu muziky ve své nově zřízené hudební místnosti. A na rozhovor po e-mailu.

Vždycky mě zajímá „počátek“. Leckde se uvádí, že jsi od svých deseti let hrál na bicí, ale nikde není zmínka, jestli jsi studoval hru na nějaký nástroj a jaké vlivy na tebe působily.
Úplně nejčasnější vliv na mě měli určitě Beatles a vlastně celá „britská invaze“ kapel k nám do USA (Mastelotto je ročník 1955, pozn. aut.). Kdykoli se objevil nový hit, matka mi ho přehrávala na klavír a snažila se mi tak podsunout hru na piano. To mě ale vůbec nebavilo a já radši začal brát lekce na kytaru. Pokoušel jsem se zkroutit své už tehdy velké prsty na hmatníku malinké španělky. To taky nebyla dobrá volba. Tenkrát frčely filmy o Bondovi a všemožných tajných agentech. Když se pak objevila špionážní TV série The Man from U.N.C.L.E. a agent Illya Kuryakin se jako hornista tajně infiltroval do symfonického orchestru kdesi ve Východní Evropě, usmyslel jsem si, že lesní roh by byl v pohodě. Tak jsem se do orchestru na letním táboře vmezeřil s lesním rohem. První den ale dirigent oznámil, že potřebuje víc bubeníků a rychle mě vytáhl z dechové sekce, protože prý „mám velké ruce“. A bylo to. Zjistil jsem, kde je moje místo.


Bill Bruford, tvůj kolega z King Crimson v půli 90. let, kdysi řekl, že „Pat je nejhlasitější bubeník, jakého jsem kdy slyšel“. Na pozdějších projektech už je znát, že dokonale ctíš známé rčení „nejtěžší je hrát méně než více“. Docvaklo ti to s věkem a zkušenostmi, anebo máš nějakého utajeného mentora?
Pokud máš na mysli Billa jako mého mentora, měl by ses možná zeptat jeho. Spíše bych použil slovo poradce, a tím byl hlavně producent Mike Chapman. Když jsem ale poprvé slyšel hrát Billa, ohromením se mi úplně stáhly půlky. A čím víc jsem ho pak poslouchal, tím víc mě jeho hra dostávala a pro můj vývoj to bylo určitě klíčové. Oceňoval jsem hlavně jeho tónovou úspornost a schopnost dodat tak na síle svým bubenickým partům. Stejně jako byly bicí Ringa Starra tou nejzásadnější složkou při aranžování písní Beatles.
Ale že bych byl někdy nejhlasitějším bubeníkem? S tím úplně nesouhlasím. Slyšel jsem už mnohem hlasitější! Rád si pohrávám s přesvědčením, že jsem bezpečnou oporou pro zbytek kapely. Na druhou stranu mám taky rád rozšířenou dynamiku. To znamená, že miluju bicí jen tak lehounce šolíchat, prostě „hrát šeptem“, pokud je to pro skladbu vhodné.

Hodně muzikantů říká, že je někdy opravdu důležité při hraní „přestat myslet“. Míváš někdy ty stavy, že tzv. přestaneš myslet a prostě se v transu staneš „součástí hudby“?
Absolutně! To je bez jakékoli diskuze jedna z největších radostí hraní hudby – ztratit se v prostoru a nechat se unášet. Zkoumání toho zmizení, toho transu, je jedna z věcí, které mě nejvíc baví při práci v mém domácím studiu.

V roce 2011 jsi sestavil 2CD Recidivate, které je průřezem tvého pětatřicetiletého působení v různých kapelách. Nemáš ale chuť udělat čistě autorskou desku?
Nejsem si jistý. Občas mi to prolétne hlavou. Ale myslím, že sám se nedokážu dobrat nějakého dostatečně uspokojivého výsledku bez přispění dalších. A taky jsem zatím nikdy neměl čas na všechno se vykašlat a vzít takovouhle velkou autorskou věc pořádně z gruntu.

První album O.R.k. Inflamed Rides (2015) produkovali kluci z kapely. Teď jedete turné k nové desce Soul of an Octopus a přijde mi, že na ní ubylo „rockové špinavosti“.
Soul of an Octopus zní mnohem líp hned z několika důvodů. Mix prvního alba dělal náš zpěvák Lef (Lorenzo Esposito Fornasari, pozn. aut.) doma ve svém malém bytě. Novou desku míchal Marc Urselli, což je jinak dvorní zvukový inženýr z Tzadiku Johna Zorna. Nástroje tu jsou zřetelnější, vokály srozumitelnější a čistší. Tak jsme to chtěli. A i když jsme se s Markem nepotkali, posílali jsme si během mixování připomínky. Byl to vcelku normální proces, během kterého Marc znovu sahal na hotové věci a dělal nové mixy, jako třeba v případě jedné skladby, pro kterou jsem po poslechnutí prvního mixu znovu sestříhal bicí. Tohle album je už víc o naší tvůrčí spolupráci, protože jsme se mezitím loni na šňůře víc poznali.

Kdysi jsi řekl, že „Angličané debatují. Američané hrají.“ Většinou teď hraješ s Evropany, nejsi v přístupu k muzice už taky trochu Evropanem?
Ano, myslím, že jsem trošičku víc „euro“ než ostatní američtí bubeníci. Ale ve skutečnosti neustále nasávám inspirace z celého světa a ze všech forem hudby – země, prostředí, elektronika, etnická hudba, folklór, klasika… Jsem prostě jen takový další tavící kotlík, jak se říká.

23. března hraješ v pražském Lucerna Music Baru vedle O.R.k. i v projektu KoMaRa. Nechystáte po dvou letech od výborné první desky nějakou další nahrávku nebo to necháváte už jen jako koncertní záležitost?
KoMaRa je pro mne opravdu vzrušující projekt a dal jsem hodně práce, času i energie do naší první nahrávky. A vážně moc rád. Zatím jsem ale skutečně nenašel čas, abychom to mohli znovu pořádně rozjet. Doufám, že během (třeba) několika let se věci zpomalí a my uděláme další nahrávky. Koncerty KoMaRa byly a jsou postavené hlavně na improvizaci, necháváme se vést múzou, jen na jednom dvou základních motivech bez striktně daných aranží proplouváme, jak jsi řekl předtím, oním transem, až zmizíme v prostoru hudby. Dalo by se to nazvat jako „spontánní kompozice“. Myslím, že David Kollar se v průběhu tohohle koncertu O.R.k. u několika kousků připojí se svou skvělou kytarou. Tentokrát s námi nemůže být Paolo Raineri (trubka), takže to možná David taky vybalí sólo. Uvidíme…

V King Crimson jste momentálně tři bubeníci. Musíte mít tedy každý nějaké limity, omezení. Jak ty si své hranice vymezuješ?
Ano, jestliže jsou v kapele troje bicí, musí se přejít na mnohem preciznější organizaci, jinak by z toho byl jen chaos. Strávili jsme hodně času nad tím, abychom naše party sladili a vymezili si jasné role. Ale je jisté, že něco takového se bez zásady „méně je více“ neobejde.
Mohla by tě jistě zajímat nová nahrávka kapely Tuner, mého projektu s Markusem Reuterem za účasti spousty hostů. Jmenuje se FACE a je to vlastně jedna pětatřicetiminutová skladba bez repetic, vystavěná na matematickém principu, s mnoha polyrytmy. Na začátku nahrávání jsem měl jen udané tempo a metrum – bez riffu, vokálu či melodie, na kterou bych mohl reagovat. Místo vyznačených taktů byla jen řada neznámých „x“, takže jsem nejdříve musel sám vytvořit bicí základ, ze kterého postupně vzešly basové linky, nebo řekněme spíš různé „polohy“, dávající skladbě její tvář.

Skoro každý den máš nějaké vystoupení – King Crimson, Stick Men, TU, O.R.k., KoMaRa… a další čas trávíš ve studiu. V Praze jsi už byl mnohokrát. Našel sis někdy chvilku a prošel se po městě?
Jsem vážně šťastný, že mám pořád co dělat. Vždycky si projdu město, kde právě hraju, a Prahu obzvláště rád. Alespoň se o to snažím. Vzpomínám si na svou první návštěvu Prahy. Přijel jsem hodně pozdě, už po půlnoci. Každopádně jsem si hned vyšel ven a nechal se vést proudem lidí, až jsem se ocitl kdesi dole v nějakém skvělém punkovém klubu s pivem za 10 centů. Kapela na pódiu právě hrála Smells Like Teen Spirit a ten prostor byl nabitý úžasnou energií.

Poslední otázka souvisí s předchozí. Máš při těch všech aktivitách vůbec čas a hlavně ještě chuť si jen tak v klidu sednout a poslouchat hudbu? Zastavit se a obřadně si položit nějakou ze svých starých oblíbených desek na gramofon…
Ha! Tos mě dostal! Usedám k tomuhle rozhovoru s pauzami už pár dní – vždycky někde na letišti, když byl chvíli čas – a k téhle otázce se dostávám, když už jsem doma a poslouchám hudbu. Úžasné! Tomu říkám synchronicita! Ale abych odpověděl: loni jsem si zřídil svou soukromou hudební místnost, kde mám pohromadě všechna svá cédéčka, elpíčka, kazety a datky. Žádné studio, ale opravdu místnost na poslouchání. Něco jako býval můj dětský pokoj, kde jsem měl všechno. Jak říkám, tou otázkou ses fakt trefil, protože zatímcoo tohle píšu, poslouchám Jacka DeJohnetta, Lee Ritenoura alias Captaina Fingerse, živou verzi Shaft od Isaaca Hayese, Eddieho Kendrickse a další. Ostatně, mrkni na fotku.

Foto: Prague Music Performance a Pat Mastelotto

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *