Oficiální slogan kapely Korjen zní: „Tři divoženky z různých evropských krajin se na společné cestě hledání kořenů nechají nést třemi místními šerpy. Kouzlo lidové tvořivosti se tak potkává s krásou jejich individualit za kroku moderních beatů.“
Všechno má své podhoubí na vokálním workshopu Phila Mintona, který se konal v rámci festivalu Alternativa na sklonku roku 2009 v Unijazzu a jehož se mimo jiné zúčastnili polská divadelnice Ewa Žurakowska a častý účastník podobných dílen Milan Mikšíček. 
Ty o pauze zaujaly další dvě Polky, jež tam začaly zpívat nějaké tradiční písničky, a tak se domluvili, že by nebylo špatné si zazpívat i jindy. Zpočátku se scházeli u Ewy doma na čaji a prostě se těšili ze zpěvu. Záhy však Milana s Ewou napadlo, že by se nemuseli držet zákonitostí, které v těch lidovkách jsou, a posunout to někam dál. Změna paradigmatu začala přesunem do studia bubeníka, klávesisty a skladatele Honzy Šikla, s nímž hrál Milan předtím v nu jazzové kapele Soliloqui. Těsně předtím ovšem Milan potkal na pokoncertní diskotéce v Akropoli Bosenku Aidu Mujačič, která před přesídlením do Čech studovala klavír i zpěv a hudební teorii na konzervatořích v Tuzle, Sarajevu či Rijece, a pozval ji na zkoušku taky. Nakonec se ukázalo, že Aida a Honza jsou spolužáci z hudební vědy na FFUK a že se vlastně i s Milanem už dříve setkala na téže katedře v rámci etnomuzikologického semináře a workshopu Vlastimila Matouška, jenom se jim to zprvu nevybavilo. Aida taky bydlela se Slovenkou arménského původu Svetlanou Sarkisjan, která se věnuje práci s dětmi a má zkušenosti s pouličním vystupováním, třeba jako zpěvačka ohňově-pohybové performance Mauna Kea ze Slovenska. Společně pak zpívaly balkánské písničky v souboru Fez, a tak Aidu napadlo na další zkoušku přizvat i ji. V téhle sestavě se v květnu 2010 v pražském klubu K4 odehrál první koncert, kde Honza střídal klávesy s bicími a Milan baskytaru částečně s trubkou. Dopadlo to sice dobře, ale všichni v kapele měli pocit, že by to ještě chtělo nějak obohatit. Řešení se naskytlo neprodleně, neboť za nimi přišel kytarista Soliloqui Marek Novotný, že by se rád připojil. 
Marek pochází z Meziboří na Litvínovsku a vždycky chtěl hrát alternativní jazz, tak se vydal zhruba v jednadvaceti do Prahy, ale záhy pochopil, že to nebude tak jednoduché. Nicméně začal pracovat v bazaru s hudebními nosiči v Krakovské, kde potkal partičku, která hrála reggae, což pro něj byla zprvu hudba z jiné dimenze, ale nakonec ho to uchvátilo, a tak se ke kapele Riddimshot přidal a později zakotvil asi na rok a půl i v Hypnotix. Jazzové principy brousil v souboru Vinohradský kvintet. To pravé mělo ale teprve přijít. V současnosti ho těší mimo Soliloqui a Korjen hraní v Prago Union. Milan se s Markem seznámil původně jako s prodavačem v jazzo vém oddělení v Bontonu, kde si od něj nechal radit a údajně byl vždycky spokojen. Shodou náhod pak Marek Milana vystřídal na postu kytaristy v Soliloqui.
Vraťme se ovšem k Ewě. Ta vystudovala ve Varšavě divadelní antropologii a před šesti lety přijela do Čech na pozvání divadla Continuo, které ji angažovalo jako herečku nejdříve na jedno představení, pak na druhé a nakonec z toho byly čtyři. Rok a půl bydlela v maringotce v Malovicích, a když to všechno skončilo, usoudila, že musí nějak zaměstnat svou hyperaktivní hlavu (to jsou její vlastní slova), a tak se přihlásila na doktorandské studium na DAMU. Ale zastesklo se jí také po lidové hudbě, kterou už praktikovala v Polsku v avantgardním divadle Gardzienice, a tak podnikla výzkumnou cestu do Tuvy, kde obdivovala hrdelní zpěv, a do Bulharska, kde po vesnicích sbírala od babiček polozapomenuté písně. Honza, který studuje na pražské konzervatoři skladbu (a v současnosti píše bakalářskou práci na téma vliv elektronické taneční hudby na současný jazz) zase před časem připravoval koncert orchestrální vážné hudby se židovskou tématikou a hledal pro něj vhodný prostor, nejlépe synagogu. Tu našel v Libni a po velkém úspěchu a spokojenosti z obou stran mu bylo nabídnuto, že si může pro dané místo vymyslet další projekt.
Posléze ho napadlo, že tento genius loci by se dal využít právě pro Korjen a vytvořit tam scénický koncert. Na silvestrovské soustředění Korjenu v roce 2011 přizvala Ewa své kolegyně z DAMU, režisérku Danu Račkovou a scénografku Terezu Sléhovou a společně začaly vytvářet site-specific projekt pro libeňskou synagogu. Zpěvačky vysvětlily divadelnicím zhruba obsah písní, které byly v nejrůznějších jazycích, a ty z nich začaly vytvářet příběh a jednotlivé obrazy, jež nebyly založeny z větší části na textech, ale spíše dojmech. Výsledek se pak dotvářel čtrnáct dní před květnovou premiérou přímo na místě a dostal podtitul Jak zasadíš, tak prodáš. Byly to skutečně dožínky, na nichž se prodávalo jako úroda eponymní CD v apartních textilních košilkách převázaných stuhou. Najdeme tu písně ze Slovenska, Bulharska, Arménie, Srbska či Ukrajiny, potažmo Běloruska, které oddělují humorné šplechty ze zmiňovaného soustředění. Představení samo o sobě mělo úžasnou dynamiku a pestrost látkových obalů, vnitřní i vnější magii, bujarost i zádumčivost, bohatou folkloristickou výpravnost a zároveň rockovou kadenci. Je to cesta, kterou se chce Korjen i v budoucnosti ubírat, ať už při reprízách na stejném místě nebo v jiných lokacích, které nabídnou zase jiný rozměr. Tvorba Korjenu je work in progress. 
Dívky přinesou své oblíbené písničky, které mohou být vzpomínkou na jejich dětství nebo je posbíraly na svých cestách, a Honza je harmonizuje tak, aby se vyhnul zvuku, který se od takové písně prvoplánově čeká. Ale metod je vícero a zapojují se pochopitelně všichni zúčastnění. Něco vzniká spontánně ihned, jiné věci postupně uzrávají, občas se někam schovají, aby později buď vypluly nebo případně i nevypluly zpátky na světlo. Původ písní není podstatný a může se zpívat třeba i ve finštině. Co je však nejpodstatnější! Korjen není pouze kapela, ale spíš jakési souručenství, neboť jak říká Honza Šikl: „Především to funguje lidsky a potom jako přidaná hodnota vzniká hudba.“ A to potvrzují i všichni ostatní.
