Někdejší kmotřička punku mění na nové desce Banga styl. Vyhlásila večerní klid a hraje…v podstatě folk. Nečekaně jemný zvuk ovšem neubírá na naléhavosti písním, které mají podle autorky „reflektovat komplexní svět, který je bohatý na chaos i na krásu“. Texty inspirovaly události historické i současné, šťastně prožité chvilky, literární postavy i zcela reálná smrt.
Už kulisy vzniku prvních písní alba působí docela nezvykle. Rok 2009, paluba lodi Costa Concordia, brázdící východní Středomoří. Na plavbu s partou fi lmařů mezi Kyprem, tureckou Smyrnou či egyptskou Alexandrií pozval Patti Smith a kytaristu Lennyho Kaye režisér Jean- -Luc Goddard, aby se podíleli na jeho zatím posledním snímku Film Socialisme. A zásadní inspirace přišla ještě před plavbou: „Přítel Milos mi věnoval knížku Mistr a Markétka. Byla jsem okamžitě ohromena. Začal můj ‚bulgakovský‘ rok. Přečetla jsem celé jeho dílo,“ píše Patti v bookletu CD.
Nyní už víme, odkud se vzal název desky a text titulní písně. Jménem Banga, v českém překladu Bango, nazval Michail Bulgakov v románu Mistr a Markétka psa Piláta Pontského. Jedinou blízkou bytost, která římskému prefektovi provincie Judea přinášela radost v cizím světě, kterému nerozuměl a který si ošklivil.
RUSKÉ OHLASY
Patti Smith pochopitelně není první představitel „západního rocku“, ovlivněný románem Mistr a Markétka. Našli bychom hned několik slavných příkladů, od Rolling Stones a písně Sympathy For The Devil, přes Pearl Jam a jejich Pilate, The Master And Margarita kanadských The Tea Party až k ohlasu Love And Destroy kapely Franz Ferdinand. Ačkoliv Patti objevila objevené, vybičovala ji imaginace nadčasové knihy k mimořádně zdařilé písni. Jedné z nejvýbušnějších a nejsugestivnějších na jinak poklidném albu. Zpívající básnířka navíc nezůstala pouze u Bulgakova, viděného osobitou uměleckou zkratkou. „Na stará kolena“ začala objevovat také Gogola. Pod jeho vlivem vznikla píseň April Fool.
„Když jsme hráli v Moskvě, navštívili jsme hroby obou spisovatelů. A také studia Andreje Tarkovského,“ svěřila se písničkářka s dalšími emočně silnými momenty. Do třetice ruských ohlasů tak přibyla skladba Tarkovsky, odpověď na film Ivanovo dětství. Pocity ztráty, hořkosti, samoty, nenávisti i beznaděje vystihuje nepřepjatý, poklidný Pattiin recitativ nad melancholicky znějící, minimalistickou repeticí (citovanou ze skladby Second Stop Is Jupiter jazzového filozofa Sun Ra) s nečekanou mrazivostí.
AMY A TSUNAMI
Většina Patiiných „reflexí komplexního světa chaosu i krásy“ pochopitelně není převzata z literárních fikcí a filmů, ale z reality. Dotek se světem pohyblivých obrázků sice zprostředkovává i Maria, podle Smith „nejemotivnější píseň na albu“, ta však vychází ze skutečné osobnosti, nikoliv pouze z rolí herečky Marie Schneider.
Na první poslech zdánlivě vesele odpíchnutý nápěv This Is The Girl skrývá nekrolog Amy Winehouse. „Její smrt, ztráta osobitého hlasu, mě velmi rozesmutnila. Napsala jsem jí takovou malou básničku,“ vysvětluje Patti. Dílko snad původně ani nechtěla publikovat. Jenže svědek bezprostředního vzniku veršů, baskytarista Tony Shanahan, hned na místě přehrál melodii, která se k textu ideálně hodila.
Skladba Fuji-san, podle básnířky „výzva k modlitbě k posvátné hoře, aby rozprostřela ochranný plášť lásky“, zase reaguje na loňské zemětřesení a tsunami v Japonsku.
Smrt bohužel bezprostředně ovlivnila také samotné nahrávání alba. Ve věku padesáti let zemřel následkem srdečního selhání hostující bubeník Louie Appel. Právě na jeho památku zůstaly skladby Amerigo a Maria v demo verzích (na zvukové kvalitě to nijak nepoznáte), aby ještě zachytily Appelovo poslední natáčení.
NEVSTOUPÍŠ DVAKRÁT DO STEJNÉHO STUDIA
A propos, natáčení. Většina písní byla přenesena do zvukové konzervy zcela záměrně a symbolicky v někdejším nahrávacím studiu Jimiho Hendrixe Electric Lady. „V pořizování vašich úplně prvních nahrávek je určitá nevinnost, kterou už nikdy nemůžete získat znovu. Ale my jsme zaznamenali tuhle desku ve stejném studiu, se stejným personálem a hlavně se stejným idealismem jako můj debut Horses… a shodou okolností jsme točili i na výročí vzniku Horses. Tyhle věci vždy vnímám jako dobré znamení,“ vysvětlila Patti Smith volbu studia v rozhovoru pro kalifornský deník Times-Standard.
Dodejme ještě, že Banga je ve skutečnosti už třetí titul, který Patti pořídila převážně v Electric Lady Studios. Vznikalo tam i comebackové album po osmi letech mlčení Gone Again (1996). Jakoby básnířka hledala pro zásadní životní a umělecké změny určitého génia loci. Možná pro ni začíná nové, zklidněné, „folkové“ období?
HRAJEME SI U MAMINKY
Podle předchozího popisu to vypadá, že Patti vidí v „komplexním světě“ spíš onen chaos a smutek než krásu. Také stěžejní, napůl improvizovaná desetiminutová litanie Constantine’s Dream o moci, zneužití moci i bezmoci a úloze básníků, nevyvolá zrovna veselý úsměv. Jenže optimismu nakonec můžeme najít na albu spoustu, jenom se schovává kousek pod povrchem.
Úvodní historizující píseň Amerigo, ve které si Smith snaží představit plavbu Ameriga Vespucciho do Nového světa roku 1497, sice nechává tušit budoucí konflikty a bezpráví, ale vyzdvihuje spíš „velká očekávání“ a představu, „jak mořeplavce transformovala čistota objevené země a lidí“. Popěvek Nine zase vznikl jako dárek k narozeninám kamaráda Johnnyho Deppa (mimochodem, herec si zahrál na kytaru a bicí v titulní písni Banga). A pod názvem Seneca nemusíme hledat pohnuté osudy filosofa a politika z nejistých dob Caligulova a Claudiova Říma. Ve skutečnosti jde o milou ukolébavku pro Pattiina kmotřenečka Senecu Sebringa.
Ani mezititulek „Hrajeme si u maminky“ není míněn ironicky. Na albu hrají i zpěvaččiny děti, kytarista Jackson a klavíristka Jesse. Podílejí se i na jediné coververzi, ekologické agitce Neila Younga After The Gold Rush. „Vybrala jsem tuhle píseň jako pokračování temných, apokalyptických vizí Constantine’s Dream, protože nabízí nový začátek. Tony Shanahan nahrál hlas svého malého synovce Tadhga a naši přátelé zpívají poslední refrén. Takže desku Banga uzavírají můj syn a dcera i synové a dcery ostatních, všechny naše děti, protože děti jsou nadějí světa,“ vysvětluje Patti Smith. Patetické? Určitě. Ale moc hezky patetické.
Umění Patti Smith možná přestává burcovat. Jako by někdejší rebelka buď jen odevzdaně komentovala cestu k lidské apokalypse, nebo konejšila. Ovšem nikoliv ukazováním reality skrz černé nebo naopak růžové brýle. K prožitku opravdu nabízí celé spektrum emocí, vědomí „všech hříchů i radostí tohoto světa“. Možná proto na posluchače dokáže deska zapůsobit podobně jako obří hafan Bango, který v Mistrově románu nevědomky pomáhal snášet bolest Pilátovi Pontskému.
FOTOGRAFKA PATTI SMITH
Netřeba zdůrazňovat, že Patti Smith je všestrannou umělkyní, nejen zpěvačkou a básnířkou. Po smrti manžela a muzikanta Freda Smithe v roce 1994 se začala více odreagovávat fotografováním a v současnosti se dopracovala ke slušnému úspěchu. Nejen díky slavnému jménu, snímky Patti Smith prozrazují velkou vizuální představivost, cit pro práci s objekty a jejich umístění v prostoru. Kurátorka Susan Lubowsky Talbott uspořádala loni Pattiinu první „velkou“ muzejní výstavu. A to rovnou v nejstarším veřejném uměleckém muzeu v USA, hartfordském Wadsworth Atheneu, známém sbírkou francouzských impresionistů. (Menší výstavy pochopitelně proběhly už dříve.) Kolekce sedmdesáti fotografií, jedné multimediální instalace a videa dostala název Camera Solo. Patti Smith se na černobílých polaroidech zaměřila například na předměty denní potřeby z vlastnictví svých oblíbených básníků Rimbauda, Baudelaira, Keatse či Blakea. Ukázky si můžete prohlédnout například na stránkách www.pattismithcamerasolo.com. Nebo přímo zakoupit šestadevadesátistránkový katalog.