Ač někdejší hippie Kaliforňanka Carla Borgová tvrdí, že bez setkání s Kanaďanem z Montrealu Paulem Bleyem (1932) by ji hrát a komponovat jazznikdy nenapadlo, u nás je její hudba mnohem známější. Prožila s ním krátké manželství, složila několik pozoruhodných skladeb, které Paul hrává dodnes. Oba se v půli šedesátých let podíleli na práci samoobslužného sdružení avantgardních muzikantů spojených bez rozdílu pleti v Jazz Composer’s Orchestra. Dávná stopa Paula Bleye existuje u nás: v triu s kontrabasistou Markem Levinsonem a bubeníkem Barrym Altschulem zahráli v roce 1966 v Lucerně a skladba Ornetta Colemana Ramblin’ ze stejnojmenného alba (1960) se objevila na dvojdílném LP Ozvěny jazzového festivalu Praha 1966 (Supraphon, 1967).
Paul Bley patří ke spolutvůrcům avantgardy rodící se v průběhu padesátých let jednoznačně. Už v jednadvaceti hrál ve výtečném triu s Charliem Mingusem (b) a Artem Blakeym (ds). V roce 1958 jej k sobě na čas vzali do kvinteta Don Cherry (tp) s Ornettem Colemanem (sax, vi, tp), Charliem Hadenem (b) a Billem Higginsem (ds), kteří mu stvrdili právo hrát po boku nastupující freejazzové avantgardy. Ve stručnosti, co tento směr, jemuž se také říkalo abstraktní jazz, nový jazz, představoval v souvislosti s předchozím vývojem: nevázaný přístup k tonalitě, k harmonii, k rytmu a formě, který se rodil zejména v lůně hard bopu, s určitým vlivem avantgardních skladatelských systémů soudobé hudby „vážné“. Co však nabývalo na důležitosti, byla improvizační intuice citlivě reagující na atonální dění ve hře spoluhráčů. Ale někde v podvědomí přesto zůstávalo vědomí souvislosti s bluesovou podstatou jazzu, byť se pro posluchače nemusela zjevovat navyklými znaky. Zřejmě právě proto je nové album zachycující Bleyův koncert na festivalu v Oslo roku 2008 nazvané výzvou Play Blue.
Album tvoří čtyři Paulovy skladby, přídavkem je Sonnyho Rollinse Pent- -Up House. Ten ji nahrál se svým slavným kvintetem Sonny Rollins + 4 už v roce 1956 v duchu bopu oprošťovaného od harmonické složitosti, v němž už sólisté dbají přednostně na rozvíjení témat. Bley téma skladby rytmicky i tonálně upraví, v několika taktech basovými tóny zdramatizuje, aby téma dále chvílemi až impresivně rozvíjel. V souhrnu do těch šesti minut zhustí neuvěřitelnou improvizační pestrost, rytmicky se dravě valící z Rollinsova známého chytlavého tématu! Paulovu oblibu skladby dokladují i její další verze; s basistou Jesperem Lundgaardem (1986), s kytaristou Sonnym Greenwichem (1994) nebo v sólovém podání (2007). Na albu znějí dále čtyři vlastní Bleyovy skladby, déle než čtvrthodinové podání Far North a Way Down South Suite, dále tituly Flame a Longer. V improvizacích Paula Bleye lze slyšet podle vlastních posluchačských znalostí leccos – Lennieho Tristana, raného Cecila Taylora nebo třeba Oliviera Messiaena druhé poloviny let čtyřicátých. Přes tuto nejednoznačnost, kdy celé pasáže improvizací nemusíte považovat za jazz, spíše za soudobou hudbu, se vždy v pravou chvíli zjeví jednoznačné jazzové odkazy – třeba pasáže v Way Down South Suite nabízí „blue“ náladu téměř v „gershwinovském“ tónu. Flame je zase natolik melodické téma, že zní jako zavedený standard. Zpěvně, jakoby od Billa Evanse, Bley rozehraje téma Longer. Výrazný rytmus a zřetelná muzikantská energie je přítomna po celou dobu, po hluboké zádumčivosti nezanedbatelné množiny současných evropských jazzových pianistů ani stopy. Dědictví avantgardy je životodárné.
ECM/2HP, 2014, 56:51
