Péter Eötvös: Paradise Reloaded (Lilith)

Hudební skladatel a dirigent Péter Eötvös se narodil v Transylvánii roku 1944 a patří k mezinárodně uznávaným autorům orchestrálních děl, ale i pozoruhodných oper. Těch vytvořil dvanáct (viz například Three Sisters, Angels in America nebo Love and other Demons); v roce 2010 měla v Mnichově premiéru The Tragedy of the Devil. Právě tu Eötvös zrevidoval a zcela přepracoval a  její novou verzi vydalo BMC pod titulem Paradise Reloaded (Lilith) jako dvojalbum. Autorem (německých) textů zůstává Mnichovan Albert Ostermaier (1967), pro konečné znění libreto aranžovali Mari Mezei a sám autor. Kdybych dílo měl ve zkratce charakterizovat, nazval bych je operním dramatem, plným záderných emocí. Ty vyplývají z posunutí biblických „faktů“, jako že první Adamovou manželkou byla Lilith a teprve druhá žena – Eva – byla vytvořena z jeho žebra. Osudovost vyplývá už ze vztahu Adama k oběma ženám, které mají naprosto protichůdný charakter, ale i z přesídlení z jednoho ráje do druhého a samozřejmě ze střetávání s ďábelskostí Lucifera. Ale ponechme děj (chcete-li: postavený na hlavu) stranou a věnujme se provedení. Maďarský rozhlasový symfonický orchestr s dirigentem Gregorym Vajdou je plně práv autorovu pojetí; vše je tu okamžik za okamžikem až střemhlavě vybuzováno, neustále se ocitáme na hraně beznaděje a útěšnosti, výbojnosti a vábivosti, snad ani minuta neproběhne bez vnitřního napětí, plného srážlivosti, nic tu není lhostejné, nic se neodehrává mimochodem, vše se centruje, vytváří, přetváří přímo před námi. Pochopitelně vůdčí role zaujímá čtveřice protagonistů: Annette Schönmüller jako Lilith, Eric Stoklassa jako Adam, Rebecca Nelsen jako Eva a Holger Falk jako Lucifer a skutečně každý z nich odívá svoji úlohu do hábitu vzlétání, potýkání, drásavosti, mefistofelství s příznačně tvárnou tvářností a hybnou náruživostí, kdy záleží na každé frázi, na každém zakašlání, na každém hvizdu, na prozvonění nebo cvrčivosti. A je to právě hudba, která tyto výkony (včetně trojice andělů a ženského chóru) dokáže dokreslit, lépe: prokreslit včetně různorodých (d)efektů či afektů, odbíjivé prostřety hlasu a hudby vedou k dravé a rvavé kontaminaci s prostřihy oznámení. V této návaznostní oscilaci zpěvu a hudby, v jejich vzájemném citovém a citlivém reagování můžeme ocenit neustálé zlomy od rozporuplné svárnosti po milostný dialog, od žalozpěvu přes výzevné odhodlávání (Adam) po vznícenou rozdíravost. Ať místy hudba detonativně nastřeluje zpěv nebo chór prostupují disputabilní sóla, vždy se můžeme zachytit svorky děje, například „to nebyl můj plán“ (Lucifer), „co bude v budoucnosti“ (Adam). Dějové proměny nás přenášejí kvaziaktuálně do současnosti včetně Adamovy pozice, demonstrace, bombardování, ale tato eventuální propojení nám nejsou násilně vnucována, můžeme si je pouze zevšeobecňovat nad pověstným jablkem sváru. Východisko v závěrečném monologu naznačuje nenaznačuje Lilith, neboť „za zrcadly čekají pouze zrcadla, ta se vždy rozbijí, jen se podívej na nebesa, sestávají z rozbitých zrcadel a jeho hvězdy padají hluboko do srdcí jako střepy, jako láska.“
Eötvösova opera je dílo zcela moderní (byť zdánlivě uvězněná v kostýmech dávnověkosti), vyjadřuje rozporuplnost lidského pokolení, oscilujícího mezi nebem a peklem, zasahuje nás svojí vyzývavostí i propadností. Svojí provokativností.

Budapest Music Center Records, 2016, 56:26 + 37:42

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *