Volné hudební uskupení PINK MOUNTAINTOPS, které zahraje 23. listopadu v rámci pozoruhodného večera v novém pražském klubu HooDoo na festivalu Alternativa, je méně nápadnou, avšak neméně podmanivou hudební stránkou Stephena McBeana, frontmana o dost známějších Black Mountain. Jeho písně, ať už se je rozhodne publikovat pod kteroukoliv hlavičkou, značně vyčnívají i v rámci tak pestré scény, jako je ta kanadská.
Kromě nápadně podobného názvu sdílejí v určitých obdobích oba tyto vancouverské projekty i část muzikantů, avšak Pink Mountaintops je v zásadě McBeanovým sólovým počinem, k němuž se váže proměnlivá sestava hostů. Vedle psychedelií říznutého rock’n’rollu Black Mountain působí jeho samostatná produkce křehce, leckdy až folkově, ale přeci jen se jedná o jakési mentální dvojče, takže pod povrchem 
písní také vře napětí a nezřídka kdy dojde i k jeho erupci, kupříkladu v podobě dravé kytary či hromových bubnů. Desky provází poněkud umouněná lo-fi estetika nízkorozpočtového domácího nahrávání, ačkoliv na posledních albech McBean v rámci obou skupin tento DIY přístup opouští a zkouší experimentovat s klasickou studiovou produkcí.
SPÁSA OD JÁMY BEZNADĚJE
Pink Mountaintops bývají často označováni za McBeanův vedlejší projekt, protože jsou zastíněni horským masivem většího a slavnějšího sourozence. Ve skutečnosti ale debut natočený pod „růžovou hlavičkou“ vyšel už v roce 2004, tedy několik měsíců před prvotinou Black Mountain (obě uskupení nahrávají pro prestižní značku Jagjaguwar). Historie jak kapely, tak McBeanovy sólové tvorby však sahá dál, ke sklonku devadesátých let. Skupina, ve které už tehdy působili pozdější spoluhráči Amber Webber a Joshua Wells, se jmenovala Jerk with a Bomb (stihla vydat dvě desky u menšího kanadského labelu Scratch), zatímco samostatné písničkářství provozoval pod pseudonymem One Easy Skag.
McBean stojí v centru společenství, které si říká Black Mountain Army a okolo kterého se větví povícero uměleckých projektů. Například výše zmínění Joshua Wells a Amber Webber spolu v tandemu tvoří další formaci Lightning Dust; v roce 2007 vydali stejnojmenný debut a před dvěma lety desku Infinite Light. Vzhledem k oné „armádě“ ve štítu a poněkud retro znějící hudební produkci by se skoro mohlo zdát, že půjde o hippie komunitu se zbraněmi nabitými květinami, avšak věc se má jinak. Především se Black Mountain Army distancují od politické angažovanosti (leda byste samotné takové prohlášení považovali za politické). Hudba je pro ně vším; zpěvačka Amber Webber svůj vztah ke spolku a jeho činnosti shrnuje: „Na všechny naše kapely si každý z nás udělá čas i prostor, protože bez toho všeho by naše životy byly dost depresivní. Zkrátka nás to zachránilo z obrovské jámy beznaděje.“
Z jámy a zpod kyvadla se snaží pomáhat i ostatním – když angažovanost, tak v podobě konkrétní podpory lidí ze svého okolí. Většina členů Black Mountain totiž ve Vancouveru dělá pro organizace, které pracují s drogově závislými, mentálně nemocnými a dlouhodobě chudými spoluobčany. Volný spolek okolo Stephena McBeana zkrátka prostupuje sounáležitost a atmosféra velké rodiny.
DVĚ STUHY
Vraťme se ale ještě o sedm let nazpátek, kdy vyšel eponymní debut Pink Mountaintops. Album z roku 2004 provází trochu kontroverzní pověst, protože se na něm McBean vydatně zaobírá sexem. Nejevidentnější je to v písni I (Fuck) Mountains (o deset let před ním vyslovil obdobné přání Will Oldham ve skladbě The Mountain Low na desce Viva Last Blues), ze které je přejatý samotný název projektu – růžové vršky hor nejsou ničím uťáple romantickým, nýbrž pořádnou hambárnou. Žánrově toho stíhá Stephen McBean na ploše pouhé půlhodiny projít neskutečně mnoho – od křehké balady přes plnotučný rock’n’roll až k blues v patentovaném rytmu Bo Diddleyho, přičemž celé album započne slizkým elektro boogie v doprovodu automatického bubeníka (Bad Boogie Ballin) a zakončí syrovou cover verzí Joy Division (Atmosphere).
V roce 2005 pak vyšla rovněž eponymní prvotina Black Mountain a od té doby se růžová a černá stužka proplétají s téměř dokonalou pravidelností. Kapela desku natočila ve zkušebně s pomocí vypůjčené techniky, výsledkem čehož je zvuk, díky kterému mnozí hodili Black Mountain do nekonkrétní škatulky „retro“. Mnohem spíš jde ale o fakt, že sadu písní zachytili bezprostředně, v co nejupřímnější podobě a jednoduše z nahrávacího procesu vynechali modernější vybavení.
O další rok později se Stephen McBean vrátil pro změnu s Pink Mountaintops; pokud napoprvé projekt ještě zněl jako skupina, na desce Axis of Evol (2006) je to vyloženě soukromá záležitost zachycená v ložnici, pouze s pár hostujícími vokály. McBean je zvyklý běžně své hudební nápady pečlivě zaznamenávat na čtyřstopý magnetofon a toto album nevznikalo po technické stránce o mnoho komplikovaněji. Ovšem i v ložnici se našlo místo na vybuzenou basu a kytaru a ke slovu se opět dostal i automatický bubeník. Témata se přesunula od „pornografie“ k širšímu reflektování světa. „Pokud nejste zrovna James Brown, nemůžete natočit víc jak jedno album o sexu,“ komentoval McBean se svým typickým suchým humorem posun na druhé nahrávce Pink Mountaintops. Mnohem větší pozornosti se ale těší hlasitější Black Mountain a jejich druhé album In the Future (2008), nahrávané obdobně svépomocným postupem jako debut, jednak se velice slušně prodávalo a jednak se dostalo mezi kandidáty na cenu Polaris Music Prize.
Po úspěchu In the Future byli na řadě zase Pink Mountaintops, kteří na zatím poslední desce Outside Love (2009) nabrali nečekaných rozměrů. McBean si totiž tentokrát přizval asi dvě desítky hostů, s jejichž pomocí skladby prokreslil v košatých aranžmá. „Nechtěl jsem, aby ty písně byly jednohlasým vyprávěním – žádná osobní, nešťastně katarzní deska,“ vysvětluje autor. Motivy se točí kolem lásky, ale i kolem smrti; například kousek Vampire je vyloženě o vzájemné blízkosti Erota a Tanata. „Album je oslavou všeho bolestivého i všeho krásného a několika nezáživných věcí mezi tím,“ upřesňuje svá témata na Outside Love Stephen McBean. Ovšem celé to trochu ironicky shazuje samotným obalem alba, který zobrazuje jakýsi fiktivní román z červené knihovny položený na modrém sametu. Mimochodem, tato podprahová evokace Davida Lynche nebude náhodná: píseň While We Were Dreaming je jak vystřižená z Městečka Twin Peaks, jehož rovněž skrytě přisprostlý název vede zpátky k oněm růžovým vrcholkům.
Loni se pak prozatím naposledy přihlásili Black Mountain s výtečným počinem Wilderness Heart (no jistě, „zběsilost v srdci“). I druhá kapela se posunula – ze zkušebny do studia, a to hned se dvěma zajímavými producenty. Ve zvukové režii se střídal Dave Sardy, který pracoval například se Spoon či Dirty Pretty Things, a Randall Dunn, který je odborníkem na tvrdší žánry – za všechny jmenujme Sunn O))). Práce ve studiu jim nic neubrala na syrovosti a dala zaznít trochu jiné zvukové paletě, než jsme byli zvyklí dříve.
ZPĚT K MALÉ SESTAVĚ
V duchu souběžné existence Black Mountain a Pink Mountaintops nyní oba McBeanovy projekty současně připravují nové nahrávky. Jeho černá stránka už má vlastně hotovo a v lednu vydá na vinylové desce soundtrack k „post-apokalyptickému surfařskému filmu“ Year Zero. Pro toto album se Stephen McBean rozhodl zachytit několik hodně starých nevydaných skladeb, jejichž existence prý dokonce sahá ještě před období předchozí kapely Jerk with a Bomb.
Se svou růžovou tváří, která nás vzhledem k blížícímu se koncertu momentálně zajímá o trochu víc, pak na novince nejspíš opět opustí mohutnost aranžmá, do kterého se ponořil při práci na albu Outside Love. Sestava, která McBeana bude obklopovat, se totiž značně smrskne – doprovázet ho bude klávesista Gregg Foreman, jinak člen kapely The Delta 72 a rovněž spolupracovník písničkářky Cat Power. Právě s Foremanem přijede Stephen McBean v rámci listopadového evropského turné zahrát i do Prahy na festival Alternativa.
Koncert podporuje Velvyslanectví Kanady pro Českou republiku v Praze.
www.alternativa-festival.cz