Pražský improvizační orchestr PIO založili v roce 2012 v Čechách již delší dobu usazený americký avantgardní kontrabasista George Cremaschi a experimentální dechař pracující též s různými hejblátky Petr Vrba.
Ti vybídli ke spolupráci řadu dalších muzikantů nejen z naší metropole a pravidelně zvou na svá vystoupení též renomované zahraniční hosty, kteří jsou zrovna poblíž. Není to však rozhodně žádné „co dům dal“, ale variabilita Orchestru, v němž jsou zastoupeni hudebníci z oblasti jazzu, artificiální scény, neidiomatické improvizace i noise, přispívá k nesmírné různorodosti jejich vystoupení, která mohou být minimalistická, divoká, skotačivá, lyrická i zadumaná. Každopádně to není žádný akademický intelektualismus. Gró jejich performancí tvoří řízená improvizace, kterou povětšinou diriguje George Cremaschi, ale například na začátku prosince minulého roku se jí bravurně a s nonšalancí sobě vlastní ujal i věhlasný americký perkusista a skladatel Gino Robair.
Zatím poslední produkce PIO se odehrála letos 26. dubna v půdních prostorách Divadla Kolowrat za účasti hamburských umělců – trumpetistky Birgit Ulher a výrobce zvuků Gregoryho Büttnera. Jejich samostatné filigránské intro mělo vzdušnou křehkost a profuky se zde skvěle snoubily s rozvětvenými abstraktními sonickými obrazci. Ovšem tohle velejemné hraní skvěle zapadlo i do bigbandové části a rozhodně se neutopilo někde v pozadí. Impozantní bylo tentokrát zejména atypické souznění obou trubek, které jakoby propojovala zvuková vlákna Büttnerových terénních nahrávek. Ivan Palacký vnesl do tohoto koncertu opět svou nevšední básnickou imaginaci a neotřelý humor nejen recitací, ale i hrou na epochální nástroj, který je hybridem kytary a trubky. Softjazzovou linku pak držel především basklarinetista Jiří Durman. Jedinou pihou na kráse byl kvůli prostoru upozaděný zvuk klavíru, na nějž Peter Graham vytváří jakousi mikromelodickou nadstavbu. Místo konání samo o sobě sice neumožňovalo přítomnost všech obvyklých členů souboru, ale jeho sevřenost zase dávala možnost vnímat koncert soustředěně jako celek. Památná vystoupení v Divusu totiž naopak nabízela možnost sledovat PIO nejen vsedě, ale volně se pohybovat po prostoru a dotvářet si tak po svém zvukové i obrazové úhly, což pochopitelně přinášelo další vjemové roviny.
V rámci projektu Jazzconnexion, který pořádá Divadlo 29 si PIO ve čtvrtek 19. června ozkouší další zajímavý prostor – pardubickou nádražní halu a v ní konkrétně bývalé kino Sirius (v dávnověku zvané Čas), kde se popasuje se speciálním sestřihem filmů s Budem Spencerem a Terencem Hillem ze 70. a 80. let minulého století pod zastřešujícím názvem Jestli se rozzlobíme, budeme zlí. V týž den ještě předtím na stejném místě, ovšem tentokrát v rámci projektu Electroconnexion, vystoupí tanečně-hudební souručenství Moving Orchestra, které rozpohybuje a rozezní v originální site-specific performanci celé nádraží a v kině předvedou svou audiovizuální show inspirovanou principy traumatropu (obrazové hračky populární na přelomu 18. a 19. století) filmař Martin Blažíček a hráč na syntezátory Michal Zbořil (mj. též člen PIO či IQ+1). 17. července se pak PIO představí zase v jiné konstelaci v Praze v Roxy/NoD v rámci festivalu vs. Interpretation. A na polovinu listopadu chystá zcela výjimečnou akci pro dvaadvacátý ročník festivalu Alternativa v Kulturním centru Kaštan.
