Písně s nadhledem a nadějí

Szafa pana Klosa je stará skříň, ze které na písničkářku Beatu Bocek vypadla inspirace v podobě knihy. Celé nové album O Tobje je však mnohem pestřejší. Autorka čerpala ze svých cest na Nový Zéland i jinam, ze setkání hudebních i nehudebních i ze soukromých rozhovorů s Bohem.

bocekJak dlouho jsi na novém albu O Tobje pracovala? A měla jsi na začátku procesu jasnou představu o tom, co chceš sdělit, nebo tvé desky vznikají intuitivně?
Na začátku jsou hudební nápady, potom sestavení celé písničky a většinou až poté tvorba textu. Písně se pak nakupí a já zjistím, že mám potřebu je zaznamenat. První tóny nového alba zazněly už v roce 2012 v písní Way Back to Me. Poslední byla ukolébavka Vaggvisa na Vánoce 2014. Po celý loňský rok jsem pak pracovala na vydání desky. Takže tři roky ten proces určitě trval.

Jako písničkářku tě znám více než dvanáct let, ale v poslední době často spolupracuješ také s různými kapelami, ať už ve studiu, nebo na koncertech – Listolet, Mosskin, Mama Yeva, Zenový čaj… Nějakou dobu jsi také byla členkou skupiny Ležérně a vleže. V čem je pro tebe jiné být součástí týmu a stát na pódiu sama za sebe?
Miluju zpěv, baví mě možnosti spolupráce s různými kapelami či muzikanty, ať už jsou dlouhodobé, nebo krátkodobé. Spolupráce je často otázkou energie, priorit, momentálního nastavení a mých potřeb. Když hraju sama, jsem hrdá na to, že to sama utáhnu – tím myslím koncert jako celek i všechny nástroje. Mám radost z interakce s lidmi. A když jsem sama, jsem komunikaci s publikem možná více otevřená. S kapelou nebo hosty je zase důležité sdílení muziky v tom daném okamžiku a také nádherné propojení.

A bereš zmíněné spolupráce i jako obohacení a inspiraci pro vlastní tvorbu?
Ano, díky spolupracím se mohu rozvíjet na mnoha úrovních. Učím se v sobě hledat proud muziky, který by mohl obohatit tvorbu mých přátel muzikantů. Díky nim se ve mně otevírají nové dveře k rozmanitějšímu projevu. Obohacením je i to, že potkávám jejich přístupy k tvorbě.

Řadu zajímavých hostů sis pozvala i na desku O Tobje – Janu a Aleše Pilgrovi, Martina Kyšperského, Evu Kudrnovou ze skupiny Mosskin… Dá se nějak zobecnit, podle čeho sis muzikanty a hlavně konkrétní nástroje vybírala?
Se všemi hosty už v minulosti proběhla vzájemná spolupráce, která přerostla v přátelství. Věděla jsem, co na desce chci, a koho chci tedy oslovit. Aleš Pilgr mi kdysi představil projekt, ve kterém na jedny bicí hrají dva lidé. Bicí souprava je podle toho uzpůsobena. Chtěla jsem to vyzkoušet, a i když se bicím běžně vyhýbám – i proto, že často hrávám jako na vlnách –, v tomto případě bubny písničkám opravdu prospěly. Obecně byl základ pro písničky většinou jasný: basa a kytara nebo basa a ukulele, případně akordeon, trubka. Často až po poslechu nahrávek jsem se zaměřila na to, jaké další nástroje v písničkách slyším. Například v Co jo tam bedym robić? jsem uplatnila svých pár let výuky na klavír a zakomponovala tam svou melodii, kterou jsem hrávala, když mi bylo dvanáct.

A čím tě obecně musí projekt zaujmout, abys byla ochotna v něm hostovat?
To je velmi intuitivní. Pokud při poslechu nahrávky nebo koncertu tělo i srdce cítí harmonii a prostor, tedy že jsem schopná do spolupráce něco vnést, jsem pro.

U písně Mantra płynącej rzeki přiznáváš inspiraci knihou Paula Coelha. Co dalšího ráda čteš? A inspiruje tě četba často?
Mantra płynącej rzeki má dlouhý příběh, a přesto se v ní stále opakují jen dva verše, které si tak alespoň jako mantru opakuji pro sebe. Musím přiznat, že na této desce mě kromě Mantry neinspirovala žádná kniha a tato mi dokonce musela spadnout ze skříně do postele. Čtu knihy, které napsali mí přátelé, a sama se poslední rok věnuji spíše knihám, které se týkají osobnostního rozvoje. Mám ráda, když mi někdo doporučí: „Takhle knížka fakt stojí za to.“

Ve švédsky zpívané ukolébavce hraješ na africkou mbiru, což lze vnímat jako vtipný kontrast, ale asi to tak nebylo zamýšleno. Raději se tedy zeptám, jak ti vůbec švédština zní? Jak v tomto tvrdém severském jazyce hledáš poetiku?
Vidíš, mně švédština vůbec nepřijde tvrdá. Když slyším zpívat svého švédského přítele a spoluhráče Christoffera, připadá mi, že plyne a je melodická. Vaggvisu jsem původně napsala česky a s jeho pomocí jsem ji přeložila. A ta česká verze poetická je. Co se ale týče jeho švédských textů a jeho písniček, znám jen jejich obsah a to je pro mě podstatné. A mbira ve Vaggvise má evokovat jemné melodické tóny k uspávání či snění.

Ke komu odkazuje název alba O Tobje? Jde o konkrétní věnování?
Slova „o tobje“ jsem vyňala z písně Krople wody. Když jsem v srpnu 2014 seděla na prahu kapličky na vrchu Zebín u Jičína (pršelo a do toho krásně svítilo slunce), chtěla jsem zahájit práci na nové desce alespoň vymyšlením jejího názvu. Prošla jsem si v hlavě všechny názvy písniček, ale žádný z nich nerezonoval s tím, co bylo v ten moment ve mně. Tak jsem se pustila do rozboru textů a zjistila jsem, že slova „o tobje“ tam opakuju několikrát po sobě. Přímo to na sebe upozorňovalo. V textu sice zpívám, že „myśle o tobje, tobje, tobje…“, ale samostatně to může mít mnoho dalších významů. Během roku práce jsem zjistila, jak moc ten název sedí, jak to hodně vypovídá o mně, o mých pocitech, postoji, přístupu, procesu celé tvorby. Je to velmi osobní, ale zároveň mě těší, že se v tom našlo i kus humoru. Když se mě lidé ptají, o čem je moje deska, a já jim odpovídám, že „O Tobje“, smějeme se tomu. Říkají: „To je od tebe hezké, že jsi o mně natočila desku.“ A vlastně proč ne? Kdysi jsem taky dokázala identifikovat svůj život v písních Tiché dohody, jako by byla „o mje“.

„I cesta je pro mě cílem,“ parafrázuješ v bookletu alba známou pravdu. Jaké nápady nejčastěji dostáváš na cestách?
Myslím, že ať už jsem doma, nebo cestuju, náměty jsou ovlivněné tím, co si v sobě nesu, a prokládám to tím, co se kolem mě zrovna děje.

Říkáš: „Vše, čím jsem si prošla a co mě trápilo, mě posunulo dál.“ Vkládají se ti do písní snadněji starosti, nebo radosti?
Myslím, že nemám vysloveně smutné nebo veselé písně. Většina z nich je tak půl napůl nebo jsou to příběhy ze života. Často v závěru písní přicházím s nějakým nadhledem či nadějí.

Co bude dál? Uzavírá se albem O Tobje jedna kapitola tvého života, nebo zůstaly v „szafě pana Klosa“ další zatím nezpracované příběhy, které čekají na zveřejnění?
Musím přiznat, že za poslední rok, který jsem věnovala práci na novém albu, jsem nepřišla s novým námětem písně. Nějak jsem v sobě nenašla ten klid a prostor pro ztišení. Necelé dva roky se živím muzikou. Stala jsem se muzikantkou na volné noze. Takže můj klid převážily organizační starosti – kam napsat, jak zorganizovat turné tak, abych si na sebe vydělala. Co ale zatím čeká na zveřejnění, je projekt, na kterém jsem spolupracovala s Trevorem Colemanem během mých cest po Novém Zélandu. Na albu se podílím improvizací zpěvu na Trevorem složené polyrytmické skladby. Album One Moment by mělo vyjít letos.

Zanechte komentář: