Čtveřice z Bristolu, SPIRO, se pohybuje na scéně již dvaadvacet let. Jejich tvorba má sice pevné základy v tradiční severoanglické hudbě, přístup se však od ostatních uskupení značně liší. Repetitivní melodie nezapřou vliv minimalismu a elektroniky, přesto zůstávají u jednoduchého nástrojového složení. Minulý rok okouzlili návštěvníky Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou, letos se Spiro vracejí s novou deskou Welcome Joy and Welcome Sorrow, kterou představí na festivalu Respect v neděli 14. června na pražské Ladronce.
Dokonalá souhra se u Spiro neprojevuje jen na pódiu, ale i při rozhovoru. Houslistka Jane Harbour, kytarista Jon Hunt, akordeonista Jason Sparkes a mandolinista Alex Vann za sebe přirozeně dokončují věty, rozdělovat tak interview na jednotlivé mluvčí by bylo zhola nemožné.
Začínali jste jako The Famous Five, teď nesete název Spiro a navíc jste jen čtyři. Proč ta změna a právě slovo „spiro“ – uchýlili jste se k latině, nebo má i jiný význam?
Když si vygooglíš The Famous Five, dostaneš množství jiných věcí, potřebovali jsme něco údernějšího. Cítili jsme, že jméno Spiro zní neutrálně, co se žánrového zařazení týče, takže by s námi mohlo růst. Navíc to také značí matematickou nepřesnost. Ale jinak ano, v překladu z latiny to znamená „dýchám“. A zároveň to naznačuje spirály, což nám, vzhledem k hudbě, připadalo vhodné.
Máte nějaký hudební zdroj, ze kterého čerpáte? Ať už vzpomínky z dětství či knihovny a archivy?
Každý z nás vyšel ze zcela odlišného hudebního zázemí, klasického i punkového. Ale všichni sdílíme lásku k tradiční hudbě. Tak jsme se ostatně potkali – na session. Tradiční hudby je ohromné množství, irské, skotské, východoevropské, bluegrassu apod. Je z čeho čerpat. Bylo jasné, že všichni hladovíme po něčem jiném, novém. Zpočátku jsme hráli hlavně irskou muziku, což je v Anglii překvapivě častější, než hrát hudbu anglickou. Irská muzika byla především v době našich začátků velmi populární a je samozřejmě skvělá. Mnoho Angličanů vlastně ani neví, jak zní jejich tradiční hudba, na většině území je pozapomenutá. My však interpretujeme severoanglickou hudbu, zatímco ostatní kapely většinou muziku z jihu, které je pravděpodobně i více, melodie jsou jednodušší a veselejší, dají se zpívat. My se chytli těch svižnějších, ale podivnějších a temnějších severních melodií, které bývají mnohdy extrémně dlouhé. Hodně věcí jsme se naučili z knih, protože jsme si mysleli, že stojí za to některé kusy zachránit. Tedy nejsme samozřejmě jediní, kdo to dělá, spousta lidí dnes hraje anglickou hudbu. S pátráním se pojí jedna dobrá historka o manuskriptu Williama Dixona – na počátku 20. století někdo našel někde na farmě knihu s dudáckými melodiemi ze severovýchodu Anglie, jeden jediný rukopis. Málem skončil v plamenech jako nepotřebný krám, ale někdo osvícený ho na poslední chvíli vytáhl, a díky tomu přežil, dokonce jsme z něj nějaké skladby použili.
Často bývají jako vaši inspirátoři zmiňováni minimalističtí skladatelé jako Philip Glass či Steve Reich. Je to jen novinářská domněnka či pravda?
Jsme velcí obdivovatelé Reicha, i když Jane si pohrávala s loopem, smyčkami a hudebními vzorci ještě předtím, než jsme na něj narazili. Dalšími vlivy jsou mnohovrstevnaté a náročné harmonie skladatelů jako jsou Bartók či Stravinskij, proměnlivá symetrie Bacha, extatická transcendentní kvalita techna a elektroniky, niterná povaha punku a elektrizující, temná esence tradiční hudby.
Jste na scéně od roku 1993, přesto máte jen několik vydaných desek. Čím to?
Byla období, kdy jsme byli dost zaneprázdněni, ale také doby, kdy jsme se maximálně soustředili. Dost změnilo přijetí k Real World Records, kteří nás velmi podporují. Natočili jsme vlastně pět alb za šest let. Nahrávání dá velkou práci a není to levné.
Jak jste se na label dostali?
Náš manažer znal všechny od Real World Records a dal jim poslechnout naše věci. Tedy ne přímo Peterovi Gabrielovi, tomu se ale později dostala naše nahrávka do rukou a velmi se mu líbila. Měli jsme štěstí, je nám jasné, že dostávají hromady demáčů.
Spolupracovali jste s producenty Simonem Emmersonem, zakladatelem Afro Celt Sound System, který produkoval vaši první desku pro Real World Lightbox, a později s Adrianem Utleym z Portishead, který vám pomohl s natočením minidesky The Vapourer. Je někdo, s kým byste rádi pracovali v budoucnu?
Se Simonem jsme se seznámili opět přes manažera, který spolupracoval s The Imagined Village, spolupráce s ním byla skvělá, velmi motivující a energická. Postrkoval nás a říkal „come on, to zvládnete“.
Adrian adaptoval naši hudbu pro vintage Moog syntezátory, ve starém vybavení se vyžívá. Protože nás elektronická hudba značně ovlivňuje, je zajímavé slyšet naše kompozice skrz toto médium. Přivítali bychom i další hudebníky z oblasti elektra, kteří by přepracovali naši muziku. Nicméně netíhneme ke spolupráci, pokud jde o samotnou kompozici. A předchozí desku Kaleidophonica jsme si vlastně produkovali sami.
Na novém albu Welcome Joy and Welcome Sorrow je mnoho písní pojmenováno po literárních dílech, kupříkladu Roberta Gravese, Kennetha Kocha, T. S. Eliota a samozřejmě Johna Keatse. Byla tedy literatura hlavním inspiračním zdrojem novinky?
Inspirace nepocházela přímo z básní – naše tvorba má původ zcela v bezeslovném citovém hnutí. Snoubení se slovy přichází později, identita hudby se tak vytvoří až posléze právě kolem oněch slov. Keatsova báseň Welcome Joy and Welcome Sorrow souzněla s naším pocitem z alba, postihujícím extrémy lidské životní zkušenosti.
Na Bridges festivalu s vámi výjimečně hostoval zpěvák. Dočkáme se někdy zpěvu na deskách?
Vystupovali jsme s úžasným Mojmirem Novakovicem, kterého jsme potkali v Chorvatsku. Je frontmanem výborné kapely s názvem Kries. Někdy v budoucnu se chystáme zařadit také vokály zaobalené do jádra naší muziky, ale spíše je využijeme jen jako jeden z nástrojů, než hlavní zpěv. Spiro pronikli také na prkna divadel a do televize… Baví nás propojovat hudbu a příběhy, oba světy se obohacují. Udělali jsme pár věcí pro divadlo a také animovaný film, ledacos využila televize. K filmové hudbě jsme se ještě nedostali, ale velmi rádi bychom se na ní jednou podíleli.
Když jsme u spojování, Jone, ty působíš také jako jazykový terapeut, propojuješ nějak svět hudební a terapeutický?
Kdepak, řečová terapie a muzika jsou pro mě dvě zcela odlišné věci a zdá se, že každá využívá jinou část mozku. Řečová terapie je o slovech, logice a řešení problémů. Tvorba Spiro je naopak bezeslovná, zcela intuitivní a emocionální. Miluji obojí, líbí se mi, že jsou tak odlišné.
Jane, ty jsi studovala pod vedením legendy, Shinichim Suzukim. Přiblížila bys jeho slavnou metodu? Sama teď navíc vyučuješ, co je pro tebe největší výzvou?
Měla jsem opravdu štěstí a chodila k němu na individuální lekce v Japonsku. Byl velmi inspirujícím učitelem, jeho filozofie výuky zahrnovala učení dle poslechu. Když vyučuji, snažím se k tomu sama vybízet. Výzvou je přijít na to, co inspiruje a pomáhá rozvíjet toho kterého studenta, mou metodou je přistupovat ke každému zcela odlišně a to mě také nejvíce baví.
Co posloucháte v autě na turné?
Je to taková směs, těžko vyjmenovat, od klasiky, přes elektroniku po folk, třeba Rustyho.
Alexi, ty máš za sebou punkovou minulost a dokonce jsi hrál na bicí. Vedle Spira máš navíc vlastní projekt Three Cane Whale.
Hrál jsem na kytaru přibližně ve stejný čas, jako jsem bubnoval v punkových kapelách, ale můj zájem se přehoupl na lidovou hudbu, tak jsem si pořídil mandolínu a banjo. Nějaký čas jsem hrál oba žánry, pomalu však převážila akustická muzika. Three Cane Whale je instrumentální trio, které využívá mnoha akustických nástrojů. Je jemnější a hloubavější než Spiro. Kromě mě je v kapele Pete Judge z jazzrockové bandy Get The Blessing a Paul Bradley, který také vystupuje jako hudební improvizátor.
Scéna anglické lidové hudby zažívá stále velkou obrodu, jak to vnímáte vy?
Jsou to spíše písně, než instrumentálky, které se začaly hrát. Existuje dokonce bakalářský obor na univerzitě v Newcastlu, hodně lidí na něj jde studovat a vracejí se jako velmi dobří muzikanti. Ta scéna je velmi silná, ačkoliv ztvárňují spíše velmi tradiční anglické písně, které jsou pro nás trochu mainstream.
Jsou to především slibní mladí lidé v Londýně, kteří se folkem zabývají, je to taková až trendy hipsterská záležitost a začíná se dokonce tančit morris. Možná to nejsou vždy ty nejlepší kousky, ale alespoň udržují tradici.
Jasone, tvůj otec byl tanečník tradičního tance mores dance. Co ty a tanec?
Tatínek byl tanečník a tak jsem se také seznámil s tradiční anglickou hudbou. Vystupovali jsme na folkových festivalech a karnevalech v jižní Anglii, skupina dokonce jednou tančila pro samotnou princeznu Annu. Nicméně jsem nemohl v rodinném zvyku pokračovat, z důvodu nešťastné alergické reakce na zvony.
Koho byste tedy vy sami doporučili z folkové scény?
Sama Leeho, je skvělý! Anebo velmi nadějní Stick In The Wheel! Jsou skvostní, to si poslechni.
Foto: Barka Fabiánová