Postižená oblast: Ostinata

Mělnická Postižená oblast ani na poslední desce nevybočila z oblasti vymezené noise rockem, undergroundem a alternativou. Patrná je snaha o maximální tlak a gradaci stejně jako soustředění se na texty. Kapela zamířila do oblasti experimentální konkrétní poezie inspirované vídeňskou školu, zhudebnila texty Ernsta Jandla a Helmuta Heissenbüttela, ale i Věry Linhartové, Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové. Autorsky však opět také přispěl zpěvák Filip Jakš. Přestože je to oblast poezie, ze které čerpal i Mikoláš Chadima, pojetí je odlišné, bližší scéně nezávislých experimentujících kytarovek. Základ se často odvíjí od vybrnkávaného motivu, který se opakuje – název alba je skutečně příznačný – a na tomto motivu po velvetovsku graduje, kdy se motiv zesiluje a zvuk zahušťuje. Výsledek má většinou blízko k noise rocku, jak ukazuje trochu swansovský Šakal v deseti řádcích i gradující Malý exil. K alternativnímu rocku mají nejblíže kusy s fagotem, jak Wien: Heldenplatz, tak zejména propracovaná Krajina, která i svými přeryvy trochu připomíná pojetí Už jsme doma, i když základem jsou mohutné vrstvy kytary a v závěru dojde na poklidný vybrnkávaný motiv.
Ale nejpřesvědčivější je pomalu se valící Rudý mazut, jemuž dodávají na dramatičnosti klávesy a osudovost opakující se figura bicích. Navzdory soustředění se na výběr kvalitních textů paradoxně působí silněji a naléhavěji ty skladby, k nimž si Jakš napsal slova sám, je v nich odvázanější, lépe se mu do nich daří vložit emoce, jako by ho velká díla svazovala.
Ono soustředění se na texty trochu desce ubralo na konzistentnosti, občas text odsouvá hudbu na druhou kolej, což platí zejména o úvodním Heissenbüttelově Signálu. Výsledek působí chladně a dojem se zlepší až v závěru, kdy zazní Jakšova slova „nějak se ruší signál – někdo tu ruší signál – něco tu ruší signál.“ Do prázdna vyznívá i Wien: Heldenplatz, kde je použita originální nahrávka Jandlova hlasu. Jakmile recitace skončí, napětí opadne a motiv se vytrácí v echu, jež je nadužíváno.
Pod pokličku tvůrčího postupu dává nahlédnout nejdelší skladba, skoro dvanáctiminutové Z dalekého dómu, které se vynořuje z pokroucených tónů a ruchů v úvodu, aby vyvrcholilo v mohutné zvukové stěně. Rozsáhlá plocha však byla trochu nad síly souboru, který se až moc utápěl v množství navrstvených ruchů přecházejících v industriální hlukovou stěnu, z níž se vynořil vybrnkávaný psychedelický motiv kytary, který se postupně rozjíždí, aby se zase tempo zklidnilo. Z dalekého dómu odhaluje, jak skupina pracuje s motivy a gradací, je však spíše jen plynoucím sledem motivů než ucelenou kompozicí.
Postižená oblast dokáže přijít s působivými skladbami, ale občas její zneklidňující tvorba působí nedotaženě, jako skica nebo demo, které ještě potřebuje vybrousit a dopracovat. Jasně to ukazuje závěrečná Fuga se snahou o kontrast za každou cenu, kde jde vybrnkávaný motiv proti zbytečně dominantní smyčce.
Ostinata jsou znepokojivá deska, která se zadře pod kůži, nutí posluchače k opakovanému poslechu, aby do ní hlouběji pronikl, ale bohužel jistý pocit nedotaženosti a nahozenosti zůstává. Což by nevadilo, kdyby Postižená oblast byla začínající mladá kapela.

Polí 5, 2017, 45:53

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *