Pražský festival Respect hledá od roku 1998 optimální cestu, jak ustát svou pozici uprostřed široké pražské hudební nabídky. Nejčerstvější tvůrčí podněty ovšem nenachází v angloamerickém popu, nýbrž v rozmanitosti světových regionálních kultur, o nichž berlínský promotér Borkowski Akbar tvrdí, že s krizí současné popmusic nemají nic společného, naopak, představují její řešení. Však také world music už dnes nebudí rozpaky, natož zdání primitivního křováctví z doby kamenné. Muzikanti i z těch nejzapadlejších vesnic dokáží držet krok s dobou. Například Afričané umí své tisícileté tradice mimořádně citlivě modernizovat. Borek Holeček, šéf Respectu, proto už delší dobu pozorně sleduje vývoj hudby národa Tuaregů v pouštní oblasti Mali a okolí řeky Niger. V roce 1999, kdy na Respect pozval skupinu Tartit, o dnes světově proslulých Tinariwen ještě nikdo netušil a kultovnímu Festivalu na poušti nedaleko malijského Timbuktu chyběly do zrození dva roky. Tinariwen pak několikrát – naposledy na jaře – spolehlivě vyprodali pražskou Akropoli. Pro Holečka tedy nastal nejvyšší čas, věnovat pouštnímu blues podstatnou část letošního Respectu.
Zážitky kohokoliv, kdo alespoň pár týdnů žil na Sahaře, se shodují: nikdy na ni nezapomenete, učaruje vám na zbytek života. A nad popisy o její písečné jednotvárnosti se nechápavě usmíváte. „Nevnímej celek, ale detaily,“ radí malijský kytarista Afel Bocoum. Podobný přístup se vyplatí také při poslechu tuarežské hudby. Povrchnímu posluchači může totiž připadat monotónní: v dynamickém sborovém zpěvu bubnujících a tleskajících žen postrádá výraznější změny, instrumentální doprovod mu přijde skoupý. Přitom se stačí hlouběji zaposlouchat a v hypnotickém transovním rytmu najednou objevíte nečekané množství harmonické originality, pestrobarevné melodické krásy, spoustu nejrůznějších chodbiček a svůdného muzicírování, asi jako když se s lupou přiblížíte k obyčejnému mraveništi. Jednoznačně také neplatí, že všechny tuarežské skupiny můžete hodit do jednoho pytle s označením pouštní blues. Vždycky záleží na tom, odkud vzešly, kolik válečných konfliktů mají za sebou, jak hodně chtějí samopaly zaměnit za vzteklé rockové kytary. Což platí o Tinariwen, méně už o Etran Finatawa a už vůbec ne o Tartit z malijského Niafunke. Těm totiž, ostatně jako všem Tuaregům, vládnou čtyři ženy. Tradičně nezahalené, hrdé, samostatné, autorsky a hlasově nepokořitelné. Usednou na koberce a za bušení do bubnů tinde spustí své pouštní stavbou jednoduché bluesové litanie, čerpající z nevšední různorodosti tuarežské hudby, inspirací víc než k domovskému Mali přikloněné k berberskému severu a Arabům. Během hraní, kdy se k nim postupně – a spíš skromně, bez přehlušování – přidává pětice můžu s elektrickou kytarou, tuarežskou třístrunnou loutnou tehardent (tvarem připomíná ngoni), naříkajícími houslemi imzad a hlasy, Tartit dokáží mistrovsky zrovnovážit dávnověkost a modernost; elektrická kytara tu rozhodně nepřevažuje a to i ve skladbách vyúsťujících v regulérní blues od řeky Niger, Tuaregy nazývanou Velká řeka.
Odtud pocházel nedostižný kytarista a farmář Ali Farka Toure a žije tu jeho synovec Afel Bocoum. Po strýcově boku stál takřka třicet let, po jeho smrti založil s některými dřívějšími Toureho muzikanty skupinu Alkibar, což v jazyce Sonrai znamená Posel velké řeky. V Afelovi dnes všichni vidí nástupce Toureho umění a filozofie. Ten se tomu ale brání: „Lichotí mi to, ale jeho charisma nemám. Chci se dostat z jeho stínu. Prosím, dejte mi prostor a čas.“ Jeho výhradně akustické pouštní blues vychází ze stejného prostředí jako strýcovo, z Niafunke od řeky Niger. K jeho specifiku říká: „Po staletí tu vedle sebe žili lidé různých národností. V době kolonizace a války se jich u nás hodně schovávalo. Mezi tolika jazyky a kulturami bylo proto Niafunke to nejlepší místo pro úkryt a pro dobrou hudbu.“ Afelovo blues má však jemnější, vlídnější, písničkářštější charakter. Ústřední roli v něm sehrávají kytary, jednostrunné housle njarka, loutna njurkel, perkusista s calabashem a Afelův charismatický hlas. Vedle Aliho Farky Toureho natáčel i s Darmonem Albarnem ze skupiny Blur a všichni si ho považují, přesto se cítí být především farmářem, však je také vystudovaným zemědělským inženýrem: „Víte být profesionálním muzikantem u nás není běžné. Musíme uživit rodiny a jako lidé se vzděláním jsme prospěšnější doma v Niafunke, než v evropském studiu. Pro mne představuje hudba poselství a protože se nepovažuji za nejlepšího muzikanta, nejdůležitější je pro mne předávat lidem zprávy. Hitparády pro mne nejsou.“
Ať už německý režisér Werner Herzog natáčel na místech ,kde sní zelení mravenci‘ nebo v říších divů, tóny jeho filmů vždy udávala hudba, zvlášť ta operní. Pikantně, a jako obvykle málem výstředně, působí Herzogovo spojení Verdiho, Gounodova a Mozarta s tradiční zásnubní slavností gerewol západoafrického nomádského národa Wodaabe (také Bororo) odehrávající se ve skutečnosti pod palbou extatických rytmů a sborového polyfonního zpěvu. Zatímco Tuaregové odjakživa vládnou Sahaře ze sedel velbloudů, lidé Wodaabe před sebou ženou stáda krav. Na rozdíl od Tuaregů dávají před nástroji přednost zpěvu, jejich jedinečná, dosud světem neobjevená pouštní hudba má přitom stejně prudký účinek a neskutečné duchovno. Oba kočovné národy vedle sebe v Mali a Nigeru žijí odnepaměti, čile spolu obchodují, bojují proti postupující poušti a vražednému suchu a sdílejí podobné zkušenosti s vládami okolních států. Ke společnému jamování u ohňů ale nikdy nezasedly, natolik je hudba a kultura obou národů rozdílná: Wodaabe prakticky nepoužívají nástroje, rytmus tanců a skladeb udávají skromné perkuse s chřestítky a tleskáním. Prvotní impuls k rozhodnutí změnit to vzešel jak z úspěšného globálního přijetí pouštního blues, tak z opojení bratřící atmosférou Festivalu v poušti. Tady poprvé, v roce 2004 došlo k souznění elektrických kytar tuarežských bluesmanů a hypnotických zpěvů Pastýřů slunce, jak nomádský národ Wodaabe ve svém slavném dokumentárním filmu nazval Herzog. Vzniklí Etran Finatawa (Stars of Tradition) pak vyjeli na evropské turné a ve Francii s nimi proslulý americký producent Chris Birkett natočil debutové album Introducing. V historii saharských Wodaabe šlo přitom o unikátní okamžik: jejich tradiční hudba na sebe vzala zcela poprvé moderní podobu. Šestice zpěváků se v přítomnosti čtyř Tuaregů nenásilně přeměnila na syrové bluesmany, nespoléhající se podobně jako Tinariwen výhradně na kytary, jako spíš na písčitě vlnivé hlasy. Taková hudba má pak blízko spíš k transovnímu pouštnímu obřadu.
