Osmivečerní hudební událost, tedy událost roku, jakou festival ALTERNATIVA PRAHA bezesporu je, by měla jistě přitáhnout až nadměrnou pozornost kritiků, sdělovacích prostředků a veřejnosti. 
Mělo by se o ní hovořit předem jak v rozhlase, tak v televizi, uveřejňovat rozhovory s pořadateli a muzikanty, kteří na jejím programu mají participovat, aby potencionální publikum neprošvihlo koncerty, jaké se neopakují.
Jestliže jsem v průběhu onoho programem skutečně nasyceného týdne viděl sem tam jednoho kritika jenom sporadicky (ale třeba tu byli inkognito, v přestrojení, nebo tu měli zplnomocněné zástupce), může to mít pouze dva důvody. Buďto byla náplň Alternativy 2010 natolik málo atraktivní, anebo naši kritikové svůj zájem věnují pouze vystoupením prověřeným, obvyklým, se kterými si vědí rady. A obecenstvo? Jestliže se nedozví, oč přichází, nezalituje, že nevidělo, neslyšelo. Nevím, nakolik kdo alespoň zpětně průběh celé akce zhodnotil, ale předpokládám, že ani v tomto ohledu nebyla situace lepší.
Jaká tedy byla – řečeno alespoň v telegrafi cké zkratce – Alternativa 2010? Je zřejmé i samozřejmé, že názor na to, kteří hudebníci a které soubory do rámce Alternativy nebo takzvané jiné hudby patří, bude různý. Kdo ještě může být do tohoto ranku zahrnován a kdo už nikoli, o to se můžeme přít. Aniž si činím nárok na všeobecný souhlas, pokusím se z tohoto hlediska sdělit své dojmy. Posloupně, počínajíc Kaštanem 21. listopadu.
Vojtěch Procházka Trio (v poněkud pozměněné sestavě) zahájilo velkou Alternativu (po oné malé, jež by si určitě zasloužila zvláštní hodnocení, ze kterého by mohlo vyplynout, jaká je situace mezi novými, dosud neznámými nebo pramálo známými kapelami) free jazzem, což považuji za velice vhodné, neboť freejazzová proluka, zaviněná 
bolševickou nevraživostí k jakékoli svobodě, tedy i hudební, zastavila rozvoj vnímání soudobé hudby na hezkou řádku let. Jediný problém: trojice dala od prvních tónů najevo, jak se bude projevovat, a připravila sebe i posluchače o moment překvapení.
Libanonský trumpetista Mazen Kerbaj s nástrojem, na který hraje jakoby na vodní dýmku, svým projevem upoutá, i když má své limity – v tom, že se ukazuje v drobnějších etudách, zatímco nějaké celistvější završení ho asi v budoucnu teprve čeká.
První vrchol připravila rakouská houslistka Mia Zabelka s naším bubeníkem číslo jedna Pavlem Fajtem a s fantastickým kontrabasistou Johannesem Frischem. Perfektní souhra, výbušná extempore členů tria, strhující výkony, to byla aktiva, která zastínila někdy i renomovanější soubory. A opakuji: jenom dívat se na nonšalantní basistovo vystupování, střídající vláčnost s úderností, bylo naprostým požitkem. Někteří kritikové prý tvrdili, že Zabelku někde v cizinách zahlédli a že to nebylo nic moc. Tak těm sděluji: bylo to hodně moc dobré.
Výtečný byl také italský komorní Harmonia Ensemble se svým zappovským pořadem King Kong concerto. Nejenže si Zappu přivlastnil, připodobnil, což je samo o sobě obtížné a nezdařilo se to už leckteré takzvaně zappovské formaci, ale vnesl do vystoupení ajfr, důraznost, nečekanost, sólistickou dravost, variabilitu a perfektnost. Mám na mysli zejména pianistku Alessandru Garosi, která vévodila jak v subtilnějších, tak hřmějících pasážích. Myslím, že s tou by si byl rád zahrál i sám Zappa.
Australský multiinstrumentalista Adam Simmons mohl být ve stejné roli jako dva dny před ním Kerbaj. I on ukázal svoji virtuozitu na zvolené nástroje a mohlo mu být právem aplaudováno. Jenomže onen středeční večer bylo pro nemoc odřeknuto vystoupení Miloše 
Dvořáčka, a Simmons měl na starosti náplň celého programu. A tady se ukázalo, jaký performer tento saxofonista a hráč na šakuhači (fujaru bohužel neměl s sebou) ve skutečnosti je. Zmátořil celé publikum, hrál (si) s ním s nafouknutými balónky, vyprovokoval je, aby mu perkusivně k hraní přispívali žvýkáním jakýchsi australských semínek, aby reagovali na hudební improvizaci vyfukováním mýdlových bublinek a tak dále. Ale pozor: nešlo o pražádnou infantilní zábavičku, součinnost s diváky vyplynula naprosto ústrojně a samozřejmě.
Čtvrtek můžeme škrtnout, protože kvůli infekci nepřijela ohlášená berlínská formace a předskokani večer zachránit nemohli. Škoda, že Kaštan neměl v záloze program alternativní.
V pátek už čekalo Divadlo Archa a diskutabilní promiskuita dvojprogramu, kvůli které se tu nashromáždila až nadpočetná účast dvojího publika. Jedna část totiž přišla na zcela ojedinělé vystoupení americko-francouzského hvězdného kvarteta, jehož obsazení hovoří samo za sebe: harfenistky Zeena Parkins a Hélene Breschand, kytarista a saxofonista Elliott Sharp a elektronik Franck Vigroux, improvizující s gramofonem a dokládající svoje zcela aktuální reagování na spoluhráče neustálým prohrabáváním v kupě připravených desek. Byl to další vrchol Alternativy, avantgarda tohoto století, nečekaná, za-peklitá, ohromující, neobvyklá, antimelodická, zvukově napínavá. Už dvě velké harfy, které vévodily na pódiu, dávaly od počátku tušit, že nepůjde o nic běžného (Zeena ovšem přecházela i ke své harfě obvyklé, útlé). Značná část publika poslouchala bez dechu a odměnila účinkující obrovskými ovacemi a dokonce si vytleskala přídavek. Jenomže v sále se shromáždilo i několik desítek příznivců kapely Už jsme doma, která tu ve druhé polovině večera měla oslavit pětadvacetileté trvání, a ti nesli nelibě, že 
jim někdo zamezil okamžitě splynout s drsným projevem kýžených miláčků. A dávali to patřičně najevo hlasitým rozhovorem. Znovu jsem si uvědomil, jak nekulturní dokáže část českého mladého publika být (připomínám, jak před značným časem diváci téměř vypískali Freda Frithe a Toma Coru blahé paměti v téže Arše, protože se nemohli dočkat Ivy Bittové). Pakliže nerozumějí jiné hudbě, která je jim předložena, nesnaží se zjistit, co na ní může ostatní zajímat, nevzdálí se taktně k baru, ale budou rušit jak vystupující, tak poslouchající, protože oni si zaplatili Už jsme doma. A proč tolik mladých lidí oné jiné hudbě nerozumí? Protože jí většinou nerozumějí ani redaktoři rozhlasů a televizí, a tak posluchačům jen sporadicky někdo zprostředkuje, jak ji pochopit nebo alespoň tolerovat.
A Už jsme doma, jejichž hosty údajně americko-francouzské kvarteto bylo? Byli ještě razantnější a rockovější než obvykle. Škoda, že se jejich výročí neodehrálo a neslavilo samostatně a mimo rámec Alternativy, kam už vlastně nenáleží.
Závěrečný večer měl zřejmě zopakovat nával publika, ale to se vyčerpalo pátečním slavením, a tak se do Archy už příliš nevalilo. Sato-San To odvedli dobrý výkon a nezůstali nic dlužni své pověsti ostravských vítězů (mám na mysli Colours of Ostrava), ale musím přiznat, že jejich současné album Sa-EP, které vyšlo na Indies Scope, je mnohem výraznější a nápaditější. Duo Kárpát Möbius připravilo další průhled do maďarské hudební scény, jak ji prezentují Trottel Records. Šlo o speciální směs folkloru a rocku, přičemž hlavním tahounem vystoupení byl perkusista István Csík, zvaný Kashmir.
Tony Buck už v Praze účinkoval a předcházela mu tudíž nejen dobrá pověst, násobená přesvědčivými alby projektu The Necks, ale i zvědavost, s čím překvapí tentokrát. Překvapil, avšak jeho nový projekt Transmit, snažící se o získání nových posluchačů příklonem k tvrdší rockové dimenzi, na Alternativu vlastně ani nepatřil. A tak skutečnou tečkou za loňskou Alternativou bylo až 9. prosince opětovně v Kaštanu vystoupení Kindred Spirits, které v rámci svého turné mezi Amsterdamem, 
Liverpoolem, Londýnem, Mnichovem, Berlínem atd. ze svých skladeb a ke svým pětašedesátinám připravila se svým obvyklým šarmem holandská violistka Ig Henneman se saxofonistou a klarinetistou Abem Baarsem, trumpetistou Alexem Dörnerem, klarinetistkou Lori Freedman, kontrabasistou Wilbertem de Joodem a pianistkou Marilyn Lerner. Strhující výkony všech hráčů, báječná nálada, holandský smysl pro humor, perfektně fungující souhra, to je deviza, která by měla teoreticky zaplnit velké hlediště. Sálek Kaštanu bohužel nezaplnila. Přesto: byl to večer hodný odvahy podniknout cestu do Břevnova i za mrazu a po zledovatělých chodnících. A tak si říkám, jaká je to škoda, že Alternativa neměla podobné předznamenání. Právě v listopadu byla kousek od nás – v Německu – se svým souborem vynikající japonská pianistka Satoko Fujii a projevila vážný zájem o koncertování v Praze. Mohl to být další vrchol Alternativy, byť pár dní před Alternativou.
A co tedy Alternativa 2010 jako celek? Rozhodně stála za pozornost. Možná, že bychom měli napříště méně vsadit na už známé hudebníky (Buck), nebát se zabrousit do nových oblastí (Turecko, Řecko) a rozhodně neponechat bez povšimnutí nabídky takového kalibru, jako byla ona od Satoko Fujii (už proto, že se hned tak nemusí opakovat). A snad ještě: možná, že bychom měli uspořádat širší průzkum, koho by chtěli členové Unijazzu napříště uvítat. Vím, že půjde do značné míry o zopakování viděného, proti čemu tu brojím. Vím, že není vždy možné zkoordinovat pražskou účast s pobytem nablízku, aby zbytečně nenarostly cestovní výlohy. Ale už podnícení zájmu čtenářů UNI by stálo za pokus. Možná, že by si uvědomili, že hodny jejich zájmu nemusejí být pouze Boskovice.
