Přežil jsem

Hugo Race, hudebník, producent, spisovatel a světoběžník, který již coby teenager působil v The Bad Seeds Nicka Cavea a ohromoval na australské postpunkové scéně, se později žánrově rozkročil mezi rock, elektroniku, americanu i world music, aby následně svou ekletickou směs dávkoval v četných projektech.
Vídat ho můžete v uskupeních Hugo Race Fatalists, True Spirit, Sepiatone, Dirtmusic a mnohých dalších. V loňském roce se navíc vydal i do literárních vod, o své biografii Road Series se ostatně sám podrobně rozmluvil na následujících řádcích. Letos stačil vydat už dvě alba. Spolu s houslistkou Catherinou Graindorge debutovali coby Long Distance Operators, před dvěma týdny spatřila světlo světa deska zasvěcená Johnu Lee Hookerovi. Na podzim plánuje novinku s Dirtmusic. Charismatický Australan představí v nejbližších měsících svou nejnovější tvorbu tuzemskému publiku osobně hned dvakrát. V létě na Festivalu pro židovskou čtvrť Boskovice zahraje s kapelou Fatalists, na podzim pak na šumperském Blues Alive bude mít českou premiéru jeho duo s harmonikářem Michelangelem Russem v hookerovském projektu.

Kde se ve vás vzala touha po dráze hudebníka? Podnítili ji ve vás rodiče? Vaše maminka prý hrála na klavír a táta si zase často pouštěl desky…
Mé hudební kořeny, fíha, ani nevím, jak mám začít. Ano, vyrůstal jsem v domě, kde pořád hrála muzika, to víš, byly sedmdesátky, svým způsobem tvrdé časy. Když se ohlédnu zpátky, byl jsem prostě blázen do muziky. Mám tři bratry a sestru a všichni hudbu poslouchali. Byl jsem ještě celkem malý, tak v deseti letech, pracoval jsem před i po škole, abych si vydělal peníze na koupi desek. Myslím, že jsem se stal hudebním závislákem už v raném věku.

Pamatujete si na první pořízené kousky?
Nejsem si jistý, myslím, že mezi prvními byl Ziggy Stardust Davida Bowieho a Love It To Death Alice Coopera. A podobné věci, které bychom asi dnes označily jako glamrock. Byl jsem teenagerem v dobách, kdy byl glamrock cool, což ovlivnilo výběr desek, které jsem v té době miloval a kupoval. Kolem byla spousta i další muziky, vyrůstal jsem na poslechu Boba Dylana.

Co vaše první kytara, také jste si na ni vydělával po brigádách? A vlastníte ji ještě?
Ne, jsem hrozně chaotický člověk, nemám nic z dávných časů. V mých dvanácti třinácti letech začal jeden z bratrů hrát na kytaru v progres rockové kapele, a to bylo také poprvé, kdy jsem viděl skupinu zkoušet a psát písně dohromady. Ta kapela se sice nikam neposunula, ale když se rozpadli, s kamarádem ze školy jsme koupili nějaké jejich vybavení. Tak jsme se dostali k našemu prvnímu zesilovači a elektrickým klávesám. Na svou první kytaru si ale pamatuji, byla to kopie gibsonovského SG od firmy Ibanez, velmi klasická rocková kytara. Myslím, že jsem ji měl, protože na ni hrál kytarista Alice Coopera. Koupil jsem ji od bratrova kamaráda asi za padesát dolarů, jen nevím, co se s ní stalo, prostě časem zmizela.

Sběratelství desek a nástrojů tedy u vás asi nehrozí…
Ani ne, ačkoliv mám rád hezké věci stejně jako všichni ostatní. Faktem je, že se od svých dvaceti let poměrně často stěhuji, nikde jsem se moc neusadil, nechávám věci po celém světě. Všude mám kytary i spoustu osobních věcí, nejsem k ničemu připoutaný, ani k vlastnění nebo sbírání. Dalo by se říci, že jsem roztěkaný, chvíli mě něco baví, pak na to zapomenu a ono to prostě zmizí z mého života.

Bylo vám kolem dvaceti, když jste začal hrát s Bad Seeds Nicka Cavea. Jak vás tato zkušenost formovala?
To byla dost hard core doba. Začátek osmdesátek, mládež byla dost divoká a odlišná od generace roku 2017. Hodně jsem se prací s Nickem a Bad Seeds naučil, většina lidí z kapely byla starší o šest, sedm let než já.  Vlastně poprvé jsem s nimi začal hrát, když mi bylo osmnáct a nevěděl téměř nic o ničem. Byl jsem jako čistý list připravený k popsání. Hráli experimentální rock’n’roll a věci, které chtěl Nick dělat, nebylo s čím srovnávat. Byla to doba objevování a nalézání a já měl kolem sebe skvělé učitele. Prošel jsem takovým hudebním rychlokursem, za který jsem velice vděčný. Jak jsem říkal, ta doba byla jiná, drsnější, nihilistická. A já ji přežil, za což jsem dost rád (smích). Ale byly to skvělé časy.

V tu dobu jste také začal s kapelou cestovat, žil jste v Londýně, poté Berlíně. Nakolik odlišná byla Evropa a především život v těchto vyhlášených kulturních metropolích proti Austrálii?
Byl to takový kulturní šok. Když jsem se roku 1989 přestěhoval do Londýna, byl únor, což byl šok i klimatický (smích). Přešel jsem během čtyřiadvaceti hodin z plus třiceti do minus deseti, ani jsem na to nebyl oblečený. Přiletěl jsem na Heathrow, bylo mi devatenáct, dvacet let, oblečený v australském letním oblečení. Ale to byla moje chyba, měl jsem na to být připravený. V Evropě už jsem předtím žil, ve čtrnácti jsem byl rok s rodinou ve Francii, a ještě dříve tři roky ve Státech. Nevedl jsem zcela bezstarostný život, myslím, že jsem měl k Londýnu negativní vztah právě kvůli počasí, anglické kultuře a jídlu. Moc dlouho jsem tam nevydržel, přestěhoval jsem se do Berlína, který byl mnohem exotičtější. Anglie není pro Australana něco neznámého, protože máme v Austrálii její verzi, tedy mnohem hezčí verzi. Berlín byl něco úplně jiného, magneticky přitažlivý. I proto jsem tam zůstal šest nebo sedm let.

Někde jste jako radu mladým muzikantům řekl, ať hlavně nic nepodepisují. Vychází to z vlastní zkušenosti?
Haha, ne, že bych uvažoval jako v těch zlých dobách hudebního průmyslu a narážel na věci jako původní nahrávací smlouva Beatles. Chtěl jsem spíše říct, že by si mladí umělci měli ponechat svou práci a copyright a neměli by si nechat zasahovat do tvorby. Zformuloval jsem to právě do té jedné věty – pokuste se nic nepodepisovat (smích).

Byl jste v Evropě v období velkých historických událostí, pádu sovětského bloku, jak jste to prožíval?
Všechno to byla politická edukace. Dokud jsem nezažil událost měnící historii, jakou byl pád berlínské zdi, moje představy o politice byly velmi teoretické.  Měl jsem představu liberální demokracie, ve které jsem vyrůstal. Realita politické moci i násilí se najednou stala velmi přítomnou. Ne tolik v západním Berlíně, ale po pádu jsem pozoroval východní stranu, viděl jsem sociální efekt komunismu po čtyřiceti letech. To bylo pro mě něco výjimečného, byl jsem u věcí, které jsem předtím zahlédl jen ve filmech o studené válce nebo ve snímcích Tarkovského. Ta zcela odlišná realita mi v mnohém otevřela mysl – tím nejlepším způsobem. Myslím, že mé povědomí o světě se rozšířilo a mé představy, jak se vyjádřit, se staly hlubšími a barevnějšími. Nastavilo to svým způsobem vzor mému životu, kdy jsem se snažil být součástí událostí, objevovat situace a nové věci, a vkládat je do své kreativní tvorby, což si od toho roku 1989 stále nesu v sobě.

Vy jste také zažil Československo krátce po otevření hranic. Často v nejrůznějších rozhovorech zmiňujete Prahu. Asi ve vás zanechal tehdejší stav země dojem…
Je to zajímavé, vracím se do Prahy každý rok a jezdím i po České republice, takže mám ty každoroční momentky. Po revoluci jsem měl velmi silné dojmy, Praha byla temná, byl březen, nesvítilo moc elektrické osvětlení, Praha stejně jako menší města byla v podivném stínu, jako za soumraku. Velmi silná imprese…
V dnešní době je samozřejmě více osvětlení (smích), věci jsou mnohem jasnější, ale vím, že uvnitř republiky přetrvávají těžkosti, které se nedostávají na stránky světových deníků. Cítím tu historickou tenzi, kdy byla země tažena na různé strany. Po východní Evropě často cestujeme, ale Česká republika mi připadá jako velmi speciální a fascinující místo, i proto, že jsem z Austrálie, což je velmi odlišný multikulturní svět. Domnívám se, že nová česká ekonomika nebyla laskavá ke všem, střetáváte se tak s mikrokosmy napětí. Jsou místa, kde spolupracuje byznys s vládní administrativou. Čímž je vlastně jen hezky řečeno to, že stará administrativa komunistického režimu si v novém kapitalistickém uspořádání našla novou tvář. Takže se mnoho věcí změnilo, ale mnohé ani trochu.

Máte hned několik hudebních projektů – Sepiatone, True Spirit, The Fatalists nebo Dirtmusic, v každém je značně odlišná nálada. Jak se při skládání rozhodujete, jaké uskupení bude tu kterou píseň hrát?
Některé věci jsou jasné, píšu třeba píseň v tradici folklorní hudby, a když začnu jít touto cestou, mám pro to většinou nějaký důvod. Nepotloukám se jen tak kolem a nepíšu písně jen proto, abych psal. Přicházejí po skupinách, tak dvě tři písně najednou, a to je způsob, jak pracuji pro Hugo Race & The Fatalists. Ale pak třeba dělám desku s Long Distance Operators a začnu velkým výbuchem hudby, kreslím slova odvíjející se od toho, co mi muzika říká. Tento proces je častý i s Dirtmusic, kde spolupracuji s Chrisem Eckmanem. Vytváříme dlouhé instrumentální kousky, kdy nemáme ponětí, jaká slova přijdou a jestli tam vůbec text bude. Tento přístup mi připomíná malování: máte pozadí a musíte na něj odvyprávět příběh, jenž vychází z aktuální emoce hudby. S Fatalists je to klasičtější přístup jako mají písničkáři z minulosti, většinou ti američtí ze šedesátek. Takový ten starý perfekcionismus, který vkládám do našich písní jedenadvacátého století. S True Spirit to znamená, že musím dostat do místnosti i další muzikanty, abychom něco vytvořili, nepíšu sám, ale tvořím v různých kombinacích s různými lidmi z kapely. Někdy začneme spontánně jam sessionem ve studiu a písně vzniknou samy. Jsem tam nejen skladatelem, ale také producentem. Někdy se na naši tvorbu dívám právě z tohoto pohledu a představuji si, co se z těch věcí vyvine, až projdou procesem nahrávání.

Zmínil jste vašeho kolegu Chrise Eckmana a Dirtmusic, což je fantastický projekt, kde se potkává rock’n’roll s world music. Jak vůbec celá tato spolupráce začala?
Chrise jsem potkal tak před dvaceti lety přes německý label Glitterhouse Records, na kterém jsme oba byli a pracovali pro něj. Sledoval jsem, co Chris dělá, znal jsem jeho věci, byl jsem jeho fanouškem. Uběhlo několik let a společný kamarád nás propojil. Začali jsme mluvit o spolupráci, chtěli jsme udělat něco ambiciózního, něco opravdu nového, jen jsme nevěděli, co to bude. Sešli jsme se a napsali několik písní na novou desku. Nevěděli jsme, kam to povede. Chris se pak jel roku 2006 podívat na Festival au Désert a po návratu mi pustil nahrávky. Byl plný zážitků, uchvácen západoafrickou hudbou. Proto jsme s Dirtmusic vyrazili hrát do pouště. Přijali nás a ten neuvěřitelný prožitek nám dal pochopit, proč jsme spolu začali dělat. Až v Mali jsme došli prozření.
Minulý rok jsme se vydali do Istanbulu a nahráli nové album s Mouradem Ertelem z kapely Baba Zula, jsem z toho nadšený a doufáme, že pokud to stihneme, vydáme album v říjnu nebo v listopadu tohoto roku.

Musíte být tedy také rád, že se malijští Tamikrest stali i díky setkání a spolupráci s Dirtmusic vyhledávanou kapelou…
Jsem nadšen z dění kolem nich, miluju tu kapelu i lidi a nikdy by mě nenapadlo, že se stanou tak úspěšnými a pro tolik lidí budou tak moc znamenat. Myslím, že spojení s Tamikrest je velmi silné i po hudební stránce a já doufám, že si s nimi zase v budoucnu zahraji. Miluji jejich desky, poslední dvě jsou opravdu excelentní. Mé nejoblíbenější album je Chatma. Bude zajímavé je sledovat v následujících deseti dvaceti letech a pozorovat, v co se to vyvine.

Loni jste vydal také vlastní biografii s názvem Road Series, kterou jste začal psát právě na základě zážitků v Mali. Knize ale prý předcházela nedokončená práce na dvou jiných románech, o čem byly?
Ano, to je pravda, mé dva opuštěné romány byly inspirované kyberpunkem, což byl literární subžánr science fiction, především v osmdesátých letech, nejznámějším autorem je William Gibson. Já se snažil najít jinou cestu a zakomponovat budoucnost – ne ve smyslu bláznivé science fiction – chtěl jsem pracovat s realističtější blízkou budoucností, a propojit to i s inspirací z tvorby dalších spisovatelů, které jsem četl jako mladý. Což bylo cokoliv od Dostojevského po beatniky. Měl jsem ideu mísení různých kulturních pramenů, ale co jsem neměl, byl ústřední motiv nebo něco, co bych chtěl sdělit. Ušel jsem poměrně dlouhou cestu a napsal téměř polovinu, 52 000 slov, a cítil, že za vším, co píšu, je znepokojující prázdnota. Proto jsem toho nechal a nikdy už se k tomu nevrátil. Bylo to dobré školení a dodalo mi to chuť psát další věci, jen jiným způsobem. Po tom severoafrickém dobrodružství s Dirtmusic jsem chtěl psát o skutečných věcech, o tom, co se mi stalo, popsat situace a konverzace.
V počátcích Road Series jsem začal zachycovat probíhající momenty, nejdříve jen pár kapitolami o Dirtmusic a západní Africe. Něco bylo publikováno a vydavatelé se začali zajímat a ptát, zda bych nenapsal něco podobného o tom, co jsem dělal v osmdesátých letech. To byla ještě větší výzva, protože jsem musel hodně vzpomínat, procházet spoustu věcí, přemýšlet nad událostmi, nad kterými jsem nepřemýšlel dvacet let. Bylo úžasné vracet se takto v čase. Tak jsem získal surový materiál, který se stal knihou Road Series. Několik let předtím jsem přestal číst romány a začal číst non fikci, hodně žurnalistů a literatury faktu o všem možném. To mi dovolovalo psát více o mně než o muzice. O té jsem ani mluvit moc nechtěl. Myslím, že muzika se těžce zpracovává do slov, hudba nebyla stvořena k popisování. Tudíž ta kniha není ani tak o muzice, jako o životních zkušenostech muzikanta.

Říkal jste, že jste chaotický člověk a máte své věci roztroušené po celém světě. Nevypadá to, že si budujete precizní archiv jako třeba Nick Cave. Jak tedy probíhala práce na knize? Bylo náročné vyvolat všechny ty vzpomínky a historky?
Mám něco jako archiv z různých útržků, neuspořádaný a fragmentární, ale mám i věci z devadesátek, které nikdy neopustily Melbourne, našel jsem i nějaké zápisníky. Většinou jsem trávil čas vracením se zpět ve vzpomínkách, byl to téměř meditativní stav. Než jsem začal psát, musel jsem kolem sebe vypnout všechny ostatní stimuly, zklidnit se, ukáznit se. Někdy jsem použil velmi starý předmět jako referenci, třeba starou fotografii nějakých přátel nebo mou korespondenci z dob, kdy si lidé ještě posílali dopisy. Tyhle věci jsem měl jako startovní bod. Pak jsem ze své mysli odkrýval vzpomínky. Zabralo dost času je vyvolat z podvědomí, ale našel jsem jich dost, abych si poskládal celý obraz. Bylo to velmi podivné a opravdové, mnoho kapitol, především z osmdesátek vznikalo během tří- až čtyřdenních psacích sezení, kdy jsem záměrně nedělal nic jiného a nenechal se ničím vyrušovat. Cítil jsem celou škálu zvláštních emocí. Byla to jakási probíhající sebehypnotická terapie.

Editorkami prý byli vaše maminka a přítelkyně. Radily vám, abyste něco vynechal? Jak moc vám do toho mluvily?
Byly to dva roky debat. Máma především nechtěla, abych mluvil o věcech, které na mě vrhají špatné světlo a moje přítelkyně zase naopak chtěla, abych psal jen o těch špatných stránkách (smích). Takže jsem hledal střední cestu. Mluvili jsme o věcech jako smysl života, přemítali nad spolehlivostí vzpomínek, způsobu, jakým lidé vytvářejí svou personální fikci a legendy tím, jak si věci pamatují ze svého subjektivního pohledu. Mystérium paměti a způsob, jakým si vše pamatujeme, jsou odrazem nás samých. Kniha, kterou jsem nakonec napsal, nejsou ani tak memoáry, jako spíš bádání v paměti.

Jak přijaly knihu vaše děti? Diskutovaly o ní s vámi?
Ani ne. Ony už věděly dost o mém životě z našich společných povídání, a myslím, že jsou na knihu pyšné. Asi by se v té knize bývaly rády více objevovaly, ale já o nich nepsal, protože jsem je chtěl ochránit. Když začnete v knize rozebírat soukromý život, je to do jistého bodu v pořádku, ale vše, co v tu chvíli napíšete, se dotýká také někoho dalšího. Otázkou je, zda opravdu vlastníme naši realitu. Domnívám se, že děti si často myslí, že vlastní své rodiče a stejně tak to mají i moje děti a připadá jim tak, že odhaluji věci, které byly jejich vlastnictvím. Rozhodně nebyly uražené, docela se jim to líbilo, ale možná jsem nešel dost daleko. Ale to je jedno z rozhodnutí kreativního procesu. Musíte se rozhodnout, kde zastavit, rozmyslet se, zda více nebo méně do hloubky. Myslím, že vynechání mnoha personálních informací o mé rodině mi dovolilo tu knihu vůbec napsat, přestože jsem z nějakého důvodu cítil, že bych je tam měl dát. Bylo by mi pak ale nepříjemné tu knihu vydat.

19. května vyšla vaše nejnovější deska John Lee Hooker’s World Today, na které jste, spolu s vaším spoluhráčem z kapely True Spirit Michelangelem Russem, vzali do parády Hookerovo blues. Nahrávka vznikla prý poměrně rychle, během jednodenního natáčení ve studiu producenta Einstürzende Neubauten Borise Wilsdorfa.
Písně Johna Lee Hookera hraji už dlouhou dobu, jedna je i na první nebo druhé desce True Spirit. Je to jeden z mých nejoblíbenějších hudebníků a vždy jsem rád experimentoval se způsobem jeho hry na kytaru, s tím velmi unikátním rytmem a přístupem. Co se ale nestalo. Před pár lety jsem byl jednu noc v Berlíně a můj kamarád, hudebník a DJ, pořádal burleskní retro večírek ve stylu padesátých a šedesátých let v jednom velkém berlínském klubu. Jedna z položek programu vypadla, tak se mě zeptal, zda bych mohl přijít a přehrát půlhodinový set, který by zapadal do nálady akce. Řekl jsem, že mohu hrát půl hodiny písně Johna Lee Hookera. Dorazili jsme tam s Michelangelem, byli jsme totiž uprostřed turné True Spirit. Uvědomili jsme si, že by to bylo velmi zajímavé téma pro celé album, vrátili jsme se do studia a udělali něco úplně jiného. Trvalo to opravdu jeden den, během něhož jsme natočili asi hodinu a půl muziky.

Natáčeli jsme v podstatě naživo, do studia jsme dali celý PA systém, bylo to jako na koncertě, mikrofony po celé místnosti. Pak jsme si nahrávku přivezli do Melbourne a po měsíce jsme pomalu pracovali na editaci. Hodně jsme propracovávali elektronickou stránku věci, něco jsme udělali živě ve studiu a něco přidali, věci vznikaly s velkou vášní a atmosférou. Zvuk té desky je opravdu velký a těžký. Ale je to i velmi minimalistické, dotýká se to divné polohy, kde se ambient potkává s blues a technem. Věděli jsme, že touto cestou chceme jít, ale nevěděli jsme, jak se tam dostaneme. Ta deska je kombinací živého klubového hraní rhythm and blues Johna Lee Hookera se směsí elektroniky. Od dokončení desky jsme to celé rozvinuli v koncertní koncept a teď jsme schopni jen ve dvou lidech vytvořit zvuk celé desky na pódiu. Je to velmi vzrušující a zajímavý proces, rádi bychom celou věc přenesli do koncertní podoby na podzim, kdy také budeme v České republice.

Vy už máte s přetvářením písní zkušenosti i z vašeho alba coververzí písní o lásce No but it’s true z roku 2012…
Ano, všechno to jsou milostné písně, to bylo kritérium. Některé z nich jsem vybral, protože byly tak nepravděpodobné v očekávání lidí směrem ke mně, např. A Song for You Leona Russella, kterou jsem přebral od Carpenters.
Chtěl jsem je ztvárnit svým způsobem. Bylo tolik možných písní, bylo opravdu těžké vybírat. Nechtěl jsem mít jen desku. Jak to říct? Chtěl jsem mít na té desce jiné hudební uši. Proto jsem tam zařadil třeba píseň Romea Voida Never Say Never, to byla píseň, na kterou jsme tančili na diskotéce. Nebo padesátkovou Cry Me a River – chtěl jsem se dotknout různých žánrů. Měl jsem seznam asi třiceti až čtyřiceti písní, byli tam Bob Dylan, Blondie, taková podivná směs. Poté jsem ten seznam seškrtával během jízd v autě po Itálii se svou přítelkyní. Přehrávali jsme si je a přemýšleli, které by šly natočit a které ne. Tak jsme došli asi ke dvanácti až patnácti písním. Nahrávalo se na Sicílii, ale ne všechny se na desku dostaly, takže jsem poté ještě udělal nahrávací session v Melbourne o pár měsíců později. Třeba první verze songu Bruce Springsteena I’m on Fire nějak nefungovala, takže jsem musel zvolit jiný postup. Bylo to zajímavé, nebylo to jednoduché, muselo se to udělat v minimální aranži jen s akustickou kytarou. Některé ty písně mají ucelenou hudební posloupnost, z níž když něco odeberete, začnou znít velmi odlišně od toho, na co jsou lidé zvyklí. Bylo to fascinující, dozvěděl jsem se hodně o psaní písní i práci ve studiu. A byla to jedna z desek, jejichž vznik jsem si nejvíce užil. I proto, že to nebyly mé písně a nebylo to pro mě tak osobní.

Jste neustále na cestách, takže cestování asi snášíte dobře, ale co vás na něm otravuje?
Je tolik věcí, které můžete nesnášet (smích). Mám cestování v krvi, je to jako virus, kterého se nedaří zbavit. Nemohu zůstat dlouho na místě, jsem v Melbourne pět měsíců a už se musím hnout dál. Myslím, že nejlepší věc na cestování je změna vaší reality. Nejhorší je, že se stanete všude cizincem, nemáte nikde kořeny.

Foto: Mischa Scherrer

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *