Všimli jste si toho, jak se poslední dobou hodnotí úspěšnost alb popmusic? V miliónech utržených dolarů. Aniž by vám někdo alespoň náznakem nejprve řekl, jestli je ta hudba dobrá nebo špatná, dočtete se, že za první týden prodeje ta či ona nahrávka utržila tolik a tolik. Zvrácenost tohoto měřítka, úzce souvisejícího s dobou, která v podstatě všechno převádí na peníze, činí z hudby druh spotřebního zboží, srovnatelného s auty, pracími prášky nebo psími konzervami. Do výroby desek je už předem zakalkulovaná agresivní reklama, schopná zajistit i té nejtupější stupiditě pozornost publika. Dávná předpověď, že smysluplné, tvořivé, přesahové umění bude zajímat pouhý zlomek populace, se začíná naplňovat. Zblblý masový posluchač se tak ocitá v uměle vytvořeném virtuálním prostředí, kde o přijetí alba už nerozhodují kvalita s odborným posudkem, nýbrž strategie s jasným cílem: učinit z recyklující popmusic s nulovým nárokem na intelekt, výpověď o komiksovém dnešku vzdalujícím se od civilizačních děsů; a když se to vezme kolem a kolem, vlastně i tišící antidepresivum, lék proti možné alternativě. A aby náhodou nějakého posluchače nenapadlo z toho kolotoče vypadnout, seká showbusiness pophvězdičky jako Baťa cvičky a staré matadory nutí ze sebe dělat šašky. Vymýšlejí se trendy, nálepky nu-stylů, vzbuzující dojem, že máme co do činění s něčím novým, a taktika, jak udržet zákazníka pod krkem. Rozdíl mezi realitou a prachobyčejným lživým matením se smazává.
Na tomhle humusu vyrašilo bratrství kdysi kvalitních společenských a hudebních magazínů a rádií s laciným bulvárem, posvěcené nestvůrně demagogickou, kde dnu stahující paroubkovskou průměrností. Média jdou showbusinessu na ruku a vykalkulovanou hru dobarvují k naprosté dokonalosti. Rozhled do okolí pak stojí za to: spousta lidí přijala život v takovém uniformním, duševně ubíjejícím ,stepfordském‘ světě jako fakt.
Zážitky už netvoří oni ani umění, ale showbusiness. A to takové, jaké se mu hodí do krámu.
Kdo by se pak divil spisovateli Jiřímu Kratochvilovi, tvrdícímu, že se pohybujeme v době přesycené banálními, zoufale dutými povrchními příběhy, nevypovídajícími o životě zhola nic. Leda tak o tom precizně vymyšleném.
S tím samým se už celou dekádu potýká hudební publicistika, stěžující si, že současný rock a pop nedisponují žádnými příběhy, že zkrátka nemá o čem psát. Zatímco staří publicisté už pomalu lámou hůl a vzpomínají na časy, „kdy čtení o rocku a popu bylo stejně důležité jako chodit na koncerty a poslouchat desky“, mladí a neklidní buď donekonečna omílají historie The Doors, U2, Dylana nebo Black Sabbath a hloupoučce je poměřují s nahrávkami současníků nebo v jejich kopiích nacházejí unikum. Tváří se přitom hodnověrně a důležitě. Přestává být jedno, jestli si taková beznázorová nebo naopak nesmyslně přemrštěná hodnocení, zhusta papouškující podsunuté reklamní slogany, přečtete v Rock&Popu nebo ve Vlastě.
Kdo za to může? Hudební trhovci, pro něž je i ta nejpitomější a nejnegativnější zmínka v médiích plusem, a hudební publicisté, kteří místo toho, aby se tomu postavili, jim buď slouží z naivity, nebo protože jim je úplně fuk o čem píší. Hlavně, že to sype a mají jméno v tiráži.
Před pěti lety, když to Vojta Lindaur napsal, znělo to katastroficky, dnes už se jedná o holou pravdu: „Hudební žurnalistika už – tak jako kdysi v šedesátých a sedmdesátých – nebude brzy hrát žádnou roli.“
Z prohlubující se krize hudebního tisku zdrcený Vojta, možná už tušící nástup diletantů a vlezdoprdelků, se ale až příliš soustředil na svůj milovaný rock. „Čím plošší osobnosti jsou dnes postrkávány do popředí hitparád, tím nudnější jsou jejich příběhy, jsou-li vůbec nějaké.“ A korunu tomu nasadil vlivný vykladač popu Josef Zub Vlček: „Dá se před tím utéct do světa world music nebo experimentální avantgardy. Ale budeme psát o tom, co 99,9 % čtenářů nikdy neuslyší. Některým hudebním kritikům to dělá hrozně dobře, jsou výluční. Ale koho to baví číst?“ To už je vědomá rezignace, přiznání vítězství průměrnosti.
Zůstaňme nohama na zemi: tzv. menšinové žánry byly a budou. Šance, že se ale jako kdysi v minulosti stanou podhoubím budoucích hudebních revolucí, ubývají. Stěžujeme si, že současné popmusic chybějí příběhy a připomíná spíš upíra, a přitom si dovolíme luxus přehlížet rockový underground, world music, laptopovou a avantgardní hudbu, přestože odsud zaznívají ty nejzajímavější, tělem lomcující příběhy a podněty pro alespoň částečné vymanění se z područí oprsklých obchodníků a přisluhovačských médií.
Psát o hudbě z Afriky, Asie, Balkánu nebo bůhvíjakého zapadlého kouta planety – tedy world music – mě osobně baví, nemůžu si pomoci. A dělá mně to kupodivu dobře. Nemám potřebu hrabat se v hnoji nebo ztrácet čas hledáním jehly v kupce sena. Nehodlám také přistoupit na fantasmagorie – „skupina Kabát vlastně představuje českou world music“ – protože to už bychom se mohli dostat k tomu, že ke Kabátům přiřadíme Orlík, Landu a jim podobné, čímž se blížíme na stejnou úroveň k Srbům či Bulharům s politicko-nacionalistickým turbofolkem.
Věnuji se world music, protože rock se pro mne až na výjimky stal neposlouchatelným. Většinou nemá grády, nenese poselství a točí se v bludném kruhu. Občas, zastavím-li se na některých festivalech pod hlavním pódiem, na němž poskakují všichni ti Franz Ferdinandové, The Killers, Korn, The Strokes, Oasis – vlastně ta jména nejsou podstatná, jedno jako druhé – nestačím se divit nad tou snaživostí a vírou vydávat repliku za originál. A psát o nich? Co asi tak? Zatímco o nich se – od kohokoliv, bohužel, protože z hovna bič neupleteš – dočtete akorát tak, kolikrát se zhulili, zdemolovali hotel, znásilnili holku, a když už, tak kolikrát seděli za mřížemi a v léčebnách, z příběhu takových tuarežských Tinariwen vám naskakuje husí kůže: po nich nešli exekutoři, ale vojenská komanda, k muzice se nedostali ve školách nýbrž uprostřed bojů. V utečeneckých táborech spali s kytarou na jedné straně postele a se samopalem na druhé. Přihlíželi tomu, jak jim popravují rodiče; bez jakýchkoliv vyhlídek na budoucnost. Sebrali jim domov, ponížili je a teď o tom zpívají. Nic si nemusejí vymýšlet, přibarvovat, a ještě hrají vlastní, nastokrát jiskřivou a naléhavou muziku vycházející z tisícileté podstaty. Slovy Vladimíra Holana: „Umění je nářek, něco pro někoho, nic pro všechny.“
Pavel Klusák si u loňských anket postěžoval nad absencí silných událostí z world music, podle něho si ,etničtí‘ manažeři prý „vytvořili paralelní struktury i trh a do značné míry izolovali své svěřence od živého světa umění.“ Chápu-li dobře, co myslí „živým světem umění“, je to opravdu na diskusi, ve kterou ostatně doufá, jinak mě ale konfrontace world music s hudbou, nazývanou nejčastěji produkt, přijde kontraproduktivní, vždyť měřit intenzitu zážitku z poslechu Shakiry nebo Nusrata Fateha Aliho Khana je nesmysl. Ne-li přímo hřích. Mám za to, jestli nakonec oni ti ,etničtí‘ manažeři nedělají dobře, když tuhle zatím z větší části civilizací nedotčenou hudbu brání před smrtelným virem. A také pisálky, kteří, když nedávno vyšlo nové album Björk, se z přítomnosti Konono Nr.1, Toumani Diabateho nebo Min-Xiao-Fen vylhali nebo se o nich raději ani nezmínili. A když už, stálo to za to: „Björk překvapivě podlehla kouzlu muzikantů z třetího světa.“ To mohl dotyčný rovnou psát o rozvojových zemích. Nebo o, jak trefně vyjádřil vztah vydavatelských kolosů k africkým muzikantům zpěvák Xuman ze senegalské hiphopové skupiny Pee Foris, „naklonovaných opicích celý den tlučících do bubnů.“
Každý je strůjcem svého štěstí, ani náhodou tedy nehodlám komukoliv vnucovat hudbu, které se věnuji. Poslouchat, že dnešní hudba nemá žádné příběhy ovšem akceptovat nehodlám. Není to totiž pravda.
