Světoznámá píseň Jingle Bells, kterou opatřil českým textem Vladimír Dvořák (Rolničky), bývá ve zpěvnících uváděna jako ,tradicionál‘, ,studentská vánoční‘ a podobně. Ve skutečnosti nemá s Vánocemi ani studenty, natožpak s dětmi, které si ji postupem let přisvojily, moc společného. 
Další nepřesnosti se dopustil spisovatel Robert Fulghum, když ve své druhé knize Už hořela, když jsem si do ní lehal z roku 1989 skladbu přisoudil americkému všeumělovi Johnu Pierpontovi (1785 –1866).
Tento kardinální smolař vystudoval práva na Yaleově univerzitě, kterou spoluzakládal jeho dědeček, pak chvíli živořil jako učitel a advokát a nakonec si otevřel obchod s konfekcí. Do dějin se zapsal až jako nepohodlný pastor kostela na Hollis Street v Bostonu. Pierpont totiž sympatizoval s Abolicionistickou stranou, tedy stranou, která usilovala o zrušení otroctví a jejíž dobré úmysly si později příliš radikálně vyložil smutně proslulý fanatik John Brown. Ze zažloutlé církevní korespondence vyplývá, že odvážný kněz hlásal své pravdy tak dlouho, až byl propuštěn.
Na kazatelnu nesměl, zkusil tedy kandidovat na post guvernéra státu Massachusetts a do Kongresu. Samozřejmě neuspěl. Když vypukla válka Severu proti Jihu, odešel kázat slovo boží k 22. pluku massachusettských dobrovolníků, nicméně už za čtyři týdny se kvůli zdravotním potížím musel vrátit domů. Dosloužil jako bezvýznamný úředník na ministerstvu financí ve Washingtonu. Celý život psal poezii – něco málo bylo publikováno i v českém tisku devatenáctého století. Dochovala se sbírka religiozních veršů Sváteční dny odpočinku, Protiotrokářské básně, několik deníků, kázání, odborná stať Frenologie a Písmo svaté plus školní učebnice Malý čtenář a Cvičení ze čtení a recitace. Je celkem logické, že takový ,renesanční‘ člověk skládal i písně. Jenomže nesložil Rolničky. Staré dokumenty totiž prozrazují, že skutečným autorem jedné z nejpopulárnějších amerických melodií je jeho syn James Pierpont. Populární fejetonista (a mimochodem rovněž duchovní) Robert Fulghum se zkrátka zmýlil, což lze omluvit, neboť stejně se mýlí i řada ,seriozních‘ pramenů, ze kterých zřejmě vycházel.
KÉŽ NEZEMŘU V ZAPOMNĚNÍ
O sukničkáři a bonvivánovi Jamesi Pierpontovi (25. 4. 1822 – 5. 8. 1893) toho víme podstatně méně než o jeho zbožném tatínkovi. Narodil se v Medfordu v americkém státě Massachusetts a už od mládí měl pověst pěkného lehkovážníka, ne-li dareby. Když mu bylo čtrnáct, utekl z domova a dal se najmout na velrybářskou loď se zlověstným jménem Žralok. Po mořích putoval až do svých jednadvaceti, kdy se vrátil do rodného města. Dálky ho však nepřestávaly lákat, a jakmile v roce 1849 vypukla Zlatá horečka, vyrazil s tisíci dalších dobrodruhů zbohatnout do Kalifornie. Obchodoval se zlatokopy v kalifornském San Francisku (prý tu také dělal fotografa), jeho podnik ale lehl popelem při jednom z takzvaných Velkých požárů. Bez jediné vindry se znovu vrátil do tepla rodičovského krbu v Medfordu a zkroušeně přijal nabídku svého staršího bratra, reverenda Johna Pierponta, Jr., aby s ním odjel do města Savannah ve státě Georgia, kde měl John nastoupit jako nový pastor.
Od roku 1853 byl tedy hudebně nadaný James Pierpont díky bratrově přímluvě zaměstnán jako varhaník a dirigent v kostele unitářské kongregace v Savannah. Aby si přivydělal, dával také hodiny zpěvu a učil další varhaníky. Pro jeho lehkovážnou povahu je typické, že doma v Medfordu zanechal svou manželku Millicent, rozenou Coweeovou, a dvě děti, Mary a Johna. Kdo ví, co jim slíbil – snad že se pro ně zakrátko vrátí jako boháč. V té době se už totiž pokoušel uspět jako skladatel populárních písní a od rušného města Savannah si sliboval, že tu snáze prorazí. Barevná koketa, Nic nevím polka, Má chaloupka, Ubohá Elsie, Rozhoupej ten zvon a další rozverné popěvky z jeho pera propadly – jedna skladba ale nesla název Kéž nezemřu v zapomnění. Těžko říci, zda si James zasloužil lepší osud než jeho spořádaný otec, každopádně nebesa tuto prosbu vyslyšela.
Jsme v roce 1857. James Pierpont žije v Savannah se svou druhou ženou Elizou Jane Purseovou, dcerou zdejšího starosty Thomase Pursea. Předchozí manželka zemřela o rok dříve na tuberkulózu a její děti v Medfordu marně vyhlížejí tatínka, který mezitím čeká dalšího potomka s nějakou jinou paní. Zkrocený bouřlivák stále hraje na varhany
v kostele svého bratra a 16. září mu jen tak mimochodem vyjde u nakladatele Olivera Ditsona v Bostonu notový záznam písničky s názvem One Horse Open Sleigh. Sešitek je věnován bostonskému skladateli Johnu P. Ordwayovi a podepsán jménem J. Pierpont. To tedy popletlo Roberta Fulghuma a další životopisce! „J.“ je James a nikoli jeho otec John Pierpont, bratr John Pierpont, Jr., případně jeho synovec, známý finančník J. P. (James Pierpont) Morgan. Skladba se zřejmě ujala, neboť ji Ditson za dva roky vydal znovu, tentokrát už jako Jingle Bells („jingle“ tu není přídavné jméno, ale imperativ slovesa, takže správně by se měl název překládat jako „Zvoňte, zvonky“). Autor z tohoto nesmrtelného hitu nikdy nic neměl a jeho příbuzní museli ještě dlouhá léta bojovat o oficiální uznání, že písničku složil. Několik let poté, co ji vypustil do světa, propukla válka Severu proti Jihu, a James ke zděšení svého otce-abolicionisty začal psát skladby k povzbuzení jižanské armády. Jedna z nich, neoficiální hymna Konfederace We Conquer Or Die (Zvítězíme, nebo zemřeme), se proslavila málem jako Rolničky a hraje se dodnes.
Po válce James Pierpont – zřejmě bez ženy – přesídlil do Valdosty, kde vyučoval hudbu, a pak do Quitmanu ve státě Florida, kde působil jako varhaník v presbyteriánském kostele, dával soukromé hodiny klavíru a učil hudbu na zdejší akademii. Zemřel jako vcelku nevýznamný občan roku 1893 ve floridském Winter Havenu a po jisté době byly jeho ostatky převezeny do Savannah.
MEDFORD NEBO SAVANNAH?
V roce 1898 natočil skladbu Jingle Bells jako první Edisonův mužský kvartet na fonografický váleček. U nás ji mnohem později proslavil Rudolf Cortés, ale nejslavnější je bezesporu verze Binga Crosbyho a Andrews Sisters z roku 1943. Z této nahrávky se stal milionový hit a měla za následek, že se probudili ze zimního spánku všichni, kteří se potenciálně mohli svézt na vlně její slávy. Až do roku 1969 se všeobecně mělo za to, že James Pierpont složil Jingle Bells ještě v Medfordu a publikoval je až v době, kdy už bydlel v Savannah. Obyvatelé Savannah však najednou vyrukovali s hypotézou, že Rolničky vznikly u nich, a argumentovali celkem logickou otázkou: Proč by člověk, který má neustále hluboko do kapsy, čekal řadu let, než zveřejní svou nejlepší skladbu, když by ji mohl ihned prodat a vydělat si tak nejméně dvacet dolarů? (Z různých dokladů ovšem víme, že si autor svého dílka nijak zvlášť nepovažoval a v jeho kvality příliš nevěřil. O tom, jak je populární, se údajně dozvěděl až ze Salemského večerníku, kde vyšel v roce 1854 o Rolničkách článek.)
Dnes si tedy můžeme vybrat ze dvou teorií. Občané Savannah tvrdí, že Pierpont písničku složil roku 1856 či 1857 pro obveselení večerního setkání nedělní školy v kostele jeho bratra. Medfordští prohlašují, že Rolničky byly napsány o dobrých patnáct let dříve pro slavnost o Dni díkůvzdání v jejich kostele, kde sloužil jako pastor Pierpontův otec, a přítomným (hlavně dětem) se tak líbily, že si je vyžádali i na Vánoce. Tuto domněnku podporuje nový důkaz publicisty Ace Collinse, jenž prý objevil noviny z počátku čtyřicátých let devatenáctého století, kde se hovoří o premiérovém uvedení písně One Horse Open Sleigh na oslavách Dne díkůvzdání a jejím opětovném zařazení do vánočního programu. Obě varianty mají ovšem tu nevýhodu, že se skladba svým založením do kostela nehodí, a už vůbec není pro děti. O čem totiž vlastně vypráví?
Není to vánoční píseň, nýbrž zimní. V první sloce se dozvídáme, že vypravěč s někým uhání na saních (a to ne na ledajakých: „one-horse open sleigh“ znamená doslova „otevřené saně, tažené jedním koněm“). Celou cestu se směje a zpívá si sáňkařskou odrhovačku za doprovodu rolniček (sleigh bells) na kupírovaném koňském ohonu (bobtail). V druhé sloce vypravěč přiznává, že se rozhodl pozvat slečnu Fanny Brightovou (Fanynku Zářivou) na malý výlet. Jejich saně bohužel táhl kůň, který byl samá kost. Netrvalo dlouho a vyklopil je do závěje, což ty dva kupodivu příliš nesblížilo. Třetí sloka (kterou už na většině 
nahrávek nenajdeme) nám odhalí, že téhož dne, kdy ochladly city slečny Brightové, vypravěč vyšel z domu a upadl na zmrzlém sněhu. Nedosti na tom, právě v té chvíli kolem jel jakýsi chlapík (jak jinak než v otevřených saních), který se cizímu neštěstí ošklivě zasmál a pak se rychle klidil – zřejmě aby nedostal přes ústa. V závěru nás autor vybízí, abychom si užívali, dokud je bílo a dokud jsme mladí. Stačí jen chytit nebohé zvíře za zvonivý ocas, zapřáhnout ho a tradá!
Není náhodou, že Pierpont složil písničku o saních. Nejde o žádný neurčitý dojem z klasických zimních radovánek. Staré texty jsou plné zapomenutých reálií a toto je jeden ze zářných příkladů. V Medfordu (platí to ale i o dalších amerických městech) totiž měli takovouto specialitu: jakmile napadl sníh, zapřáhli obyvatelé „one-horse open sleigh“ a počali mezi sebou soutěžit. Závody otevřených saní byly nesmírně populární a nejčastěji se konaly na Mystic Street, tedy v ulici, kde Pierpontovi bydleli. Dokonce je možné, že se James některého dostihu zúčastnil. Roku 1832 prý mladý James napsal své matce Mary Sheldon Lordové (proto je někdy uváděn jako James Lord Pierpont) z internátní školy v New Hampshire, že řídil otevřené saně. To by znamenalo, že se tímto riskantním a v podstatě ilegálním sportem bavil už od dětství.
Zdálo by se, že jsme už prošli všemi zákrutami prastarého vyprávění. Ještě ale zbývá jedna roztomilá historka. Roku 1949 totiž poskytla deníku Boston Globe exkluzivní interview dáma jménem Stella Howeová. Mimo jiné vyprávěla příhodu, jež se jednoho zimního dne vprostřed devatenáctého století stala její babičce Otis Watermanové, majitelce medfordského hotýlku Seccomb Inn. Přišel k ní na návštěvu James Pierpont, a učinil tak z prostého důvodu: slečna Watermanová (či spíše její podnájemník a ředitel pěvecké školy William Webber) vlastnila jediné piáno ve městě. James prý vstoupil se slovy: „Mám v hlavě takový malý popěvek.“ Sedl k nástroji a zahrál to, co dnes tvoří sloku písně Jingle Bells (která se tehdy ještě nijak nejmenovala). Načež madam Watermanová zašveholila, že to je vskutku „a very merry little jingle“, což snad ani nejde přeložit, ale všichni cítíme, jak tato věta zvoní. Název byl na světě. V dochovaném deníku Otis Watermanové z toho dne nalézáme zápis, že pomohla panu Pierpontovi vymyslet refrén…
JINGLE BELLS
Dashing through the snow
In a one horse open sleigh
O’er the fields we go
Laughing all the way
Bells on Bobtail ring
Making spirits bright
What fun it is to ride and sing
A sleighing song tonight
Jingle bells, jingle bells
Jingle all the way
Oh! what fun it is to ride
In a one-horse open sleigh
A day or two ago
I thought I’d take a ride
And soon Miss Fanny Bright
Was seated by my side
The horse was lean and lank
Misfortune seemed his lot
He got into a drifted bank
And then we got upsot
Jingle bells…
A day or two ago
The story I must tell
I went out on the snow
And on my back I fell
A gent was riding by
In a one-horse open sleigh
He laughed as there I sprawling lie
But quickly drove away
Jingle bells…
Now the ground is white
Go it while you’re young
Take the girls along
and sing this sleighing song
Just get a bobtailed bay
Two forty as his speed
Hitch him to an open sleigh
And crack! you‘ll take the lead
Jingle bells…
ZVOŇTE, ZVONKY
Uháníme po sněhu
v otevřených saních,
pádíme přes pláně
a celou cestu se smějeme.
Zvonky na koňském ohonu zvoní,
jak je nám hned lehko!
To se nám to dneska večer jede,
to se nám to prozpěvuje na těch
našich saních!
Zvoňte, zvonky, zvoňte, zvonky,
zvoňte celou cestu.
Joj, to se nám to dneska večer jede,
to se nám to prozpěvuje na těch
našich saních!
Den nebo dva zpátky
mě napadlo, že si vyjedu,
a za chvilku už po mém boku
seděla slečna Fanynka Jasná.
Jenže kůň byl vyzáblá herka,
neštěstí bylo jeho údělem,
zapletl se do návěje
a pak jsme se převrhli.
Zvoňte, zvonky…
Den nebo dva zpátky,
to vám musím říct,
šel jsem se projít sněhem
a spadl jsem na záda.
Vtom jel kolem chlap
v otevřených saních,
rozesmál se, že tam ležím
jak široký tak dlouhý,
ale pak radši rychle odjel.
Zvoňte, zvonky…
Všude kolem je bílo,
tak jděte, dokud jste mladí,
vezměte s sebou holky
a zpívejte si tuhle sáňkařskou
písničku.
Sežeňte si hnědáka s kupírovaným
ocasem,
co urazí 2 míle za 40 sekund,
zapřáhněte ho do otevřených saní
A prásk! Už to máte na háku!
Zvoňte, zvonky…