Jednou to přijít muselo, tak proč ne zrovna teď? V letech 2007 až 2010 jsem na stránkách tohoto časopisu uveřejňoval seriál Příběhy písní, z jehož kapitol jsem pak sestavil dva díly stejnojmenné knížky. Už od začátku jsem přitom myslel na zvláštní oddíl, či dokonce celý svazek věnovaný písním vánočním. Původní nápad jsem pro množství jiné práce musel opustit, ale pokaždé, když se přiblíží čas adventu, zase si na něj vzpomenu. Následující řádky tedy berte jako malou náhradu za nerealizovaný plán. Ze svých oblíbených zimních songů jsem vybral čtyři méně známé, jako vždy šel ke kořenům a výsledek vám předkládám s nadějí, že se o letošním Štědrém večeru má osobní hitparáda stane vaší. Ještě bych měl vysvětlit, proč je můj zledovatělý žebříček ochuzen o písničky Jingle Bells a Good King Wenceslas, ačkoliv si o zařazení do tohoto výčtu – řečeno prosincovým slangem – vyloženě koledují. Důvod je prostý: o první z nich jsem v UNI napsal všechno, co vím, už před šesti lety (12/2007) a druhé bude věnována kapitola ve třetím dílu Příběhů písní, jenž vyjde koncem příštího roku.
V lednu roku 1872 se v newyorském ilustrovaném magazínu Scribner’s Monthly objevila báseň nazvaná jednoduše A Christmas Carol (Vánoční koleda). Autorkou byla jedenačtyřicetiletá Christina Georgina Rossettiová, po smrti Elizabeth Barrett Browningové asi nejvýraznější britská básnířka (její sbírce Goblin Market And Other Poems z roku 1862 se poklonil i Lord Alfred Tennyson). V době, kdy zareagovala na výzvu americké redakce, vybízející literáty, aby složili zbrusu nové adventní verše, už měla za sebou slušné úspěchy, ale také trpěla vážnými zdravotními problémy.
Christina se narodila v Londýně, jejím otcem byl však italský revolucionář a poeta Gabriele Pasquale Giuseppe Rossetti. Ten se v Anglii, kam z politických důvodů emigroval, zahleděl do Frances Polidoriové, sestry dr. Johna Polidoriho – toho, co napsal slavnou novelu Vampýr, často mylně připisovanou jeho pacientovi Lordu Byronovi. (Skutečnost je taková, že Polidori se – stejně jako Byron a Percy Bysshe Shelley – zúčastnil roku 1816 výletu k Ženevskému jezeru, do vily Diodati, kde si společnost mladých básníků po večerech vyprávěla hrůzostrašné příběhy. Sotva devatenáctiletá Mary Shelleyová, manželka tvůrce Odpoutaného Prométhea, z tohoto zážitku vytěžila gotický román o Frankensteinovi a jeho monstru. George Gordon Byron přítomným zase vyprávěl historku o upírovi, kterou pak doktor Polidori přepsal do nám známé podoby.)
Dva z bratrů Christiny Rossettiové patřili k zakladatelům malířského hnutí prerafaelitů. Ani v jejím případě nepadlo jablko daleko od stromu. Ovlivněna Dantem a Petrarkou začala psát poezii, nejprve pod jménem Ellen Alleyne a posléze pod svým vlastním. Prosadila se kontroverzní básní Goblin Market, k níž jí pomohla zkušenost, kterou udělala coby dobrovolná pracovnice v severolondýnském „domově kajícných Magdalén“, napůl nápravném, napůl charitativním zařízení pro padlé dívky, svobodné matky, holky z ulice a tak podobně. (Této instituci, fungující na mnoha místech v Anglii a Irsku až do relativně nedávné doby a ve světle moderního zkoumání velmi problematické, se říkalo též Magdaléniny prádelny – viz působivá píseň Joni Mitchellové Magdalene Laundries.)
Po otci, jenž kvůli depresím musel vzdát profesuru na King’s College, kde učil italštinu, zdědila Christina duševní chorobu. Psychické propady spolu se stále tíživější finanční situací Rossettiových ji ve čtrnácti dohnaly k prvnímu nervovému zhroucení. Pak už se její stav jen zhoršoval. Nedlouho předtím, než publikovala svoji Vánoční koledu, přišel zákeřný a život ohrožující atak choroby, kterou lékaři vzápětí nato diagnostikovali jako GravesovuBasedowovu nemoc neboli autoimunitní onemocnění štítné žlázy. Roku 1893 jí zjistili rakovinu prsu; nádor byl odstraněn, do roka však vyrostl nový a 29. prosince 1894 Rossettiová rakovině podlehla.
Roku 1906 její text zveřejnil ve sborníku anglických hymnů skladatel Gustav Holst, autor známé orchestrální suity Planety. Christininy sloky, ve kterých doslova mrzne až praští („frosty wind made moan, earth stood hard as iron, water like a stone“), podmaloval krásně hřejivou melodií, díky níž se písnička – především ve Velké Británii – zpívá dodnes. O tři roky později báseň znovu zhudebnil varhaník a sbormistr Harold Darke. Jeho verze je sice propracovanější a odborníky více uznávaná, u vánoční plotny bychom si ji ale asi nezanotovali…
Podzimní nálada ve dvaašedesátém měla pro Američany zlověstný nádech. Na jednu stranu se blížily Vánoce, ještě blíž však byla hrozba jaderné války. Kubánská krize se v říjnu vystupňovala natolik, že i klidnější povahy uvěřily v možnost otevřeného konfliktu za použití raket středního doletu, jenž by měl pro obě země zničující následky. Ať už byla reálná pravděpodobnost střetu jakkoli velká, v USA panovala stísněná atmosféra, jejímž věrným odrazem je dylanovka A Hard Rain’s A–Gonna Fall. Vylidněnými ulicemi New Yorku však v té době bloumali ještě jiní autoři: Noël Regney, původně francouzský skladatel, se svou ženou Glorií Shayne Bakerovou. Chodili městem, pozorovali výrazy ve tvářích svých spoluobčanů a pak napsali tu zvláštní, tak nějak nevánoční písničku Do You Hear What I Hear? Je zajímavé, že i když Noël vždycky skládal muziku a Gloria texty, tentokrát to udělali naopak. Proč? Zkrátka proto, že měl Regney speciálně k tomuto tématu co říci.
Rodák z alsaského Štrasburku se původně jmenoval Léon Schlienger, což – když trochu zapojíte představivost – lze pozpátku přečíst jako Noël Regnei. Po vypuknutí druhé světové války musel jako spousta dalších obyvatel alsaského regionu, hovořících francouzsky i německým dialektem, narukovat do Hitlerovy armády. Lidem, které potkalo toto neštěstí, se říkalo malgrénous, což znamená, že byli naverbováni proti své vůli. Student štrasburské konzervatoře nacisty nenáviděl, a proto se tajně přidal k hnutí francouzského odporu. Ponechal si německou uniformu a fungoval jako agent: informoval odbojáře o chystaných útocích a léčkách, načež sám vlákal skupinu německých vojáků do pasti. V přestřelce nácků s partyzány mnozí padli; Léon (Noël) byl zasažen, ale přežil a obraz masakru mu z paměti už nikdy nezmizel.
Po válce pracoval ve francouzském rozhlase a také v oblíbeném pařížském nočním klubu Lido. Do USA se poprvé vydal roku 1951, kdy doprovázel na turné šansoniérku Lucienne Boyerovou. Do své vlasti se už nevrátil, usadil se na Manhattanu a vydělával si jako muzikant a komponista. Skládal hudbu k televizním pořadům a reklamám, ale i koncertní suity a kantáty. Koncem padesátých let si vzal po pětitýdenní známosti Glorii Adele Shayneovou, uměleckým jménem Bakerovou, která se též živila jako pianistka, skladatelka a navrch vokalistka (spolupracovala například s Irvingem Berlinem nebo Stephenem Sondheimem).
V době, kdy Ameriku zaměstnávala jaderná krize, dostal Regney za úkol napsat vánoční píseň. Nikdy dříve nic takového nezkoušel, o tomto typu zábavy si popravdě myslel, že je dost komerční. Když zkoušel ve studiu něco vyplodit, neustále ho rozptylovalo zpravodajství z rádia, které měl puštěné jeho producent. „Cestou domů jsem pak uviděl dvě mámy, každá z nich tlačila kočárek s dítětem. Ti malí andílkové po sobě pokukovali a smáli se. Hned se mi šlo líp!“ Nemluvňata mu připomněla právě narozená jehňátka. A tak si sedl a napsal první sloku: „Said the night wind to the little lamb: ,Do you see what I see? Way up in the sky, little lamb! Do you see what I see? A star, a star dancing in the night with a tail as big as a kite…‘“ („Pravil beránkovi noční vítr: ,Vidíš to, co já? Tam na nebi, beránku! Vidíš to také? Hvězdička tančí po obloze a ocas má jak papírový drak…‘“
Dodejme, že Do You Hear What I Hear? není jediným textařským úspěchem hudebníka a skladatele Noëla Regneyho. O rok později totiž napsal anglická slova k belgické písničce Dominique z pera zpívající jeptišky Jeanine Deckersové (sestra s řeholním jménem Luc Gabriel ji složila jako vánoční dárek pro matku představenou, deska byla zprvu k dostání jen v klášteře). Tuhle milou blbůstku o zakladateli dominikánského řádu, jejíž anglická verze se ve Státech v depresivním období po atentátu na J. F. Kennedyho překvapivě prodávala lépe než Elvis, jistě znáte. Judita Čeřovská ji začíná slovy: „Dominiku, niku, niku, ty jsi sám jak poustevník, já hříšnou duši mám…“ Jeanine s uměleckým pseudonymem Soeur Sourire (Sestra Úsměv) se však paradoxně z mezinárodního sukcesu své písně moc neradovala. Belgický berňák jí za výdělek z prodeje desek a autorských práv (který šel na konto kongregace) později napařil takové daně, že upadla do dluhů a exekucí. Počátkem roku 1985 se svou lesbickou přítelkyní, s níž založila školu pro autistické děti, spáchala sebevraždu.
V roce 1863 byl konec americké občanské války ještě v nedohlednu. Stále více mladých lidí se hlásilo do armády obou znepřátelených stran a stále více jich umíralo na bojištích u Bull Runu, Fredericktownu, Springfieldu, New Orleansu, Chattanoogy, Jacksonu a bůh ví, kde ještě. K vojsku Unie se přidal i Charles Appleton Longfellow, nejstarší syn básníka Henryho Wadswortha Longfellowa, pěvce legendární Písně o Hiawathovi, jíž se inspiroval Antonín Dvořák při komponování druhé a třetí věty Novosvětské symfonie. Charles odešel do války tajně, bez otcova požehnání, a až ex post mu poslal vysvětlující dopis. V listu s datem 14. března stálo: „Hrozně jsem se snažil vydržet to napětí a neopouštět Vás bez rozloučení, nemohu však už déle čekat. Cítím především povinnost ke své zemi a budeli třeba, rád za ni položím život.“
Stárnoucí klasik se zachmuřil. Ani ne před dvěma lety přišel za tragických okolností o ženu. Tehdy v onom horkém letním dni se stalo cosi velice podivného: zatímco Henry dřímal, manželka Fanny ukládala na památku do obálky vlásky jednoho ze svých šesti dětí. Když chtěla obálku zapečetit horkým voskem, vzplály jí šaty. Longfellow se okamžitě probral, hodil přes ni kus látky a snažil se plameny uhasit. Nebohá Frances však už byla ošklivě popálená. I když se časem vyrojilo plno teorií, co přesně se tenkrát mohlo stát, úplnou pravdu nikdy nikdo nezjistil. Prý nemuselo jít o žádný vosk, Fanny na sebe mohla zvrhnout hořící svíčku. Anebo snad spadla ze stolu zápalka a sama se rozžala, jak tvrdila básníkova nejmladší dcera Annie? Tak či tak, Longfellowova choť upadla do bezvědomí a následujícího rána, jen co stačila z posledních sil požádat o šálek kávy, zemřela. Sám Henry se při pokusu zachránit ji tak popálil, že nebyl schopen zúčastnit se pohřbu. Aby skryl svá poranění, do konce života se už neholil. Divoký plnovous se stal jeho poznávacím znamením.
A nyní byl tedy v ohrožení i jeho nejstarší potomek, jeho nástupník… Charles Longfellow to dotáhl na nadporučíka, na přelomu listopadu a prosince však v bitvě u Mine Runu ve Virginii utržil několik zlých ran. Zdrcený otec, jenž se znepokojivou zprávu dozvěděl v adventním čase, strávil svátky v obavách o synův život, a zároveň v bolestných vzpomínkách na zesnulou ženu. Na Štědrý den napsal dojemnou báseň Christmas Bells (Vánoční zvony), která pak v únoru následujícího roku vyšla v populárním časopise pro děti a mládež St. Nicholas (Svatý Mikuláš).
Charles se naštěstí uzdravil a žil ještě dalších třicet let. Longfellowovy verše o zoufalém hledání božího hlasu v rachotu děl zhudebnil roku 1872 britský varhaník a sbormistr John Baptiste Calkin. Píseň známou pod názvem I Heard The Bells On Christmas Day od té doby nazpíval tisíc a jeden vynikající interpret, od Binga Crosbyho přes Elvise Presleyho až po Johnnyho Cashe.
Písničku, která přímo zvoní rolničkami a evokuje jízdu na saních po zasněžené pláni, napsali v roce 1934 newyorský pianista a skladatel Felix Bernard (syn židovských přistěhovalců, vlastním jménem Felix William Bernhardt) a nadějný textař Richard B. Smith, zvaný Dick. U druhého z těchto pánů se zastavme: málokdo by totiž věřil, že pohodové veršíky o zimním dovádění a sněhulákovi, co ho jedna parta dětí postaví a druhá rozkope, vznikly na půdě plicního sanatoria.
Právě tam se ale neduživý mladík v Kristových letech léčil. Ozdravovna West Mountain Sanitarium ležela v kopcích nad jeho rodným městem Honesdale ve státě Pensylvánie na severovýchodě Spojených států. A dodnes leží – její opuštěné a vybydlené ruiny, zřícené budovy a pomalované zdi tvoří šokující protipól k bezstarostné a hravé rýmovačce, která prý Dicka napadla při pohledu na zasněžený park v centru ospalého městečka.
Smithovi diagnostikovali tuberkulózu v roce 1931. Čtyři roky s ní bojoval, procházel se na zdravém vzduchu a doufal. 28. září 1935, pouhý den před čtyřiatřicátými narozeninami, však bitvu prohrál. Smutnosměšný song o říši zimních divů si tedy užíval jen malou chvíli, stejně jako smlouvu na hollywoodský muzikál, kvůli němuž se měl už za měsíc stěhovat do Kalifornie. Dočkal se ale první nahrávky budoucího hitu, o kterou se postaral kapelník, houslista a také kouzelník Richard Himber se svým bandem Hotel RitzCarlton Orchestra. Na konci této nahrávací frekvence vznikla ještě jedna verze, tentokrát s elitou newyorských studiových hráčů včetně klarinetisty Artieho Shawa. Nicméně skutečný sukces s písničkou zaznamenal až orchestr Guye Lombarda – tatáž kapela, která proslavila Valčík na rozloučenou čili Auld Lang Syne.
Postupem času různí upravovatelé shledávali, že je třeba v textu změnit to či ono, a tak se dnes Winter Wonderland zpívá trochu jinak než kdysi. Původně zde třeba byla zmínka o dvojici, která se jen tak z fleku rozhodne vzít. To se snivcům upjatého amerického snu zdálo moc volnomyšlenkářské, a proto sloku nahradili neškodnou pasáží o mrznoucím nosu. Ostatně, i kdyby ty nešťastníky z písně nechali, ať je sněhulákceremoniář v závěji oddá, stejně by to mládež v padesátých letech nekapírovala, neboť zmíněná pasáž obsahovala jeden archaismus: „In the meadow we can build a snowman, then pretend that he is Parson Brown. He’ll say: Are you married? We’ll say: No man but you can do the job when you’re in town.“
„Parson“ je výraz pro anglikánského pastora. Za Smithových časů ještě bylo běžnou praxí, že zástupci anglikánské církve objížděli venkovská města či sídla, kde lidé neměli vlastního faráře, a vykonávali tam improvizované svatební obřady. Tzv. circuit preacher se stal v moderní době brzy minulostí, a s ním i pastor Brown. V písničce ho tedy nahradil – cirkusový klaun: „In the meadow we can build a snowman and pretend that he’s a circus clown. We’ll have lots of fun with Mister Snowman until the other kiddies knock him down! When it snows, ain’t it thrillin’? Tho’ your nose, gets a chillin’. We’ll frolic and play, the Eskimo way, walkin’ in a Winter Wonderland.“
Foto archiv
