Debutové album brněnské písničkářky Lucie Krpalové alias Prune je zajímavé už jen početnou a hvězdnou sestavou hostů, kterou zaujme ještě dříve, než zazní první tóny. Komorní a ušlechtile jemné písničky navzdory melancholii překypují nadějí a pozitivním viděním světa, skoro až trucovitě vůči všem „depkařům“. Zároveň si ovšem zachovávají obdivuhodnou přirozenost a skromnost, vzdálené všemu podbízení. A skvěle se trefují přesně do nepříliš obsazených míst mezi žánry – chvíli je to průzračně čistý folk, chvíli barově zamyšlený šanson, jazzové cítění se míchá se soulovými barvami hlasu. Zároveň tu chybí sebemenší snaha o to napodobit o generace starší vzory a hrát si na zkušenou, životem protřelou ženu, ale naopak z písní tryská mladistvý elán i vyhrazování si práva na naivitu. Jako by vodítkem byl spíše přístup amerických freakfolkařů, který všemu občas dodává indie-popovou zasněnost. Jistě se na tom podílela i pečlivá produkce Martina E. Kyšperského, který vypiplaně obalil intimní a náladový zpěv množstvím skvěle nadávkovaných drobných ingrediencí, citlivě přidaných nástrojových partů, včetně podivuhodných a těžko identifikovatelných zvuků. Poetické texty plné obrazů i jejich podání pak s mrazením v zádech nechávají vzpomenout na Zuzanu Navarovou a nejlepší léta Nerezu. Mezi příspěvky hostů vyčnívají dechové party. Dodávají skvělou atmosféru a nabízejí rovnocenné partnerství emocemi překypujícímu zpěvu. Celé to má jediný háček – tuhle podobu skladeb bude zatraceně těžké přenést na koncertní podium. Což nic nemění na faktu, že takhle silná alba jiní nahrávají až po letech zkušeností, a že tak podařený debut tady nebyl hezky dlouho.
vlastní náklad, 2016, 40:48