Domácí ,Mr. world music‘, mezinárodně respektovaný hudební odborník Petr Dorůžka, kterého dobře znají také čtenáři UNI, oslavil 30. října šedesátiny. Ačkoliv už tedy není žádný mladík, jiskřivý a objevitelský pohled na hudbu by mu ale mohly závidět daleko mladší ročníky hudebních publicistů. Ostatně v Petrově případě nepadlo jablko daleko od stromu: je synem významného hudebního publicisty a překladatele Lubomíra Dorůžky, který by nadšení pro jazz a neustále čerstvý rozhled mohl rovněž i přes svůj kmetský věk rozdávat.
Petr nevystudoval ani žurnalistiku, natož etnomuzikologii, ale zvukovou techniku na elektrotechnické fakultě ČVUT. Nehraje ani na žádný nástroj, což mu vrásky nedělá. „Mezi hudebními psavci se říká, že ti, co umějí, hrají, a ti co neumějí hrát, o tom píší. Já vidím svoji roli jako můstek mezi těmi, co hrají, a jejich potenciálními posluchači, kteří (v mém žánru obzvlášť) potřebují nějakou zkratku k hudbě vzdálené zeměpisně a kulturně, nikoli však emocionálně,“ vysvětlil před nedávnem Petru Koláčkovi, fl étnistovi ze skupiny Gothart.
V rozhovoru s Janem Burianem, vedeném pro zpravodaj Sekce mladé hudby Kruh v roce 1982, na svou roli nahlédl i z jiné strany, když řekl: „Nikdy jsem neměl za cíl prosadit se jako autorská osobnost, šlo mně spíš o muziku.“ Ačkoliv publikuje od osmnácti let, na svém kontě má pouze jednu knihu Šuplík plný Zappy (1984; druhé, o Hrátky s Captainem Beefheartem rozšířené vydání vyšlo o devět let později), antologii Hudba na pomezí (1991) a významnou kapitolu o world music ve sborníku Beaty, Bigbeaty, Breakbeaty (1998). Jádro Petrovy tvorby ovšem leží jinde: v rádiu a úctyhodném množství článků pro nejrůznější magazíny, zahrnující neotřelé rozhovory a reportáže z exotických míst, která léta na svých cestách vyhledává. A pokud by se pro něho hledala co nejvýstižnější charakteristika, souvisela by se skutečností, že byl odjakživa přede všemi o krok napřed.
Když domácí posluchači v 60. letech teprve dešifrovali poselství a přelomovost desek sanfranciských psychedelických kapel, Doors, Janis Joplin nebo Dylana, on už je dávno pouštěl na svých pionýrských poslechových pořadech. Dřív než jiní nám osvětlil fenomén Franka Zappy. Toho dokonce propašoval do ostře sledovaného rozhlasového pořadu Větrník, který s kolegou Františkem Horáčkem, než ,byli odejiti‘, uváděli na sklonku 70. let na stanici Vltava. Vrátil se tam v roce 1988 a každý týden od té doby uvádí vlastní pořad Hudba na pomezí, jehož náplň se od nahrávek Laurie Anderson, Johna Cage a minimalistů postupně zaměřila na world music. Pořád má i mezinárodní dopad: od roku 1990 v něm máme možnost slyšet aktuální pořadí evropského žebříčku world music (WMCE), sestavovaného panelem desítek dýdžejů z předních evropských rozhlasových stanic, do něhož patří také Petr Dorůžka.
V rozhovoru pro tento magazín jsem se Petra před dvanácti lety zeptal na to, co ho vždycky přitahovalo k hudbě stojící na okrajích zájmu široké veřejnosti. Odpověděl: „Nejprve mě motivovala intuice. V roce 1967 jsem znal v Praze tak dva lidi, kteří slyšeli o Velvet Underground – a oběma se ta kapela nelíbila. Způsob, jak se pak během dalších dvaceti pěti let zdejší ohlas Velvetů proměnil, mě ujistil, že se vyplatí setrvávat u věcí, které zpočátku vnímá extrémně málo lidí. Jenže – když se taková hudba stane středem širšího zájmu, ztratí přitom spoustu ze svých dřívějších půvabů. Proto se domnívám, že se vyplatí sledovat hudební trendy v době, kdy ještě nedospěly do stádia čehosi zavedeného a předvídatelného, a kdy se chovají jako bezprostřední, nevypočitatelné a značně životadárné živly.“
World music sice už dávno nepředstavuje trend, nicméně zmíněnou nevypočitatelnost si udržela, což pro hudební vnímání Petra Dorůžky zřejmě představuje zásadní věc. Jinými slovy, má stále co nacházet. Zjistí-li například, že se dejme tomu africká hudba nachází v útlumu, vyrazí za šamany na Sibiř nebo za Rossem Dalym na Krétu, a o silná témata nemá opět nouzi.
Jak se vlastně dostal k world music? Kdy nastal pomyslný zlom? S nahrávkami Petera Gabriela, Briana Ena či Talking Heads? „Dávno před Gabrielem a Talking Heads mě fascinovaly gamelany, indická hudba na Koncertu pro Bangladéš, steel bandy z Trinidadu či mručení mnichů z Tibetu. Když potom Gabriel poprvé uspořádal festival WOMAD, podařilo se mu realizovat sen, který dlouho před ním sdílely spousty dalších lidí na celé zeměkouli,“ odpověděl Petr.
Podobný sen pomohl zrealizovat také v Čechách. Od samého začátku úzce spolupracuje s organizátory mnoha tuzemských festivalů. Nabízí kontakty, ze zahraničí přiváží tipy na zajímavé, často nepříliš známé a zanedlouho světem oslavované kapely, stojí za nezbytnou propagací a jako takový, v roli správného muže v pozadí, se vlastně už dvě dekády podílí na průběhu přijetí world music u nás.
O Petrovy zkušenosti stojí také jinde: v letech 2003–2005 byl členem poroty festivalu Sajanskoje kolco, na nespočet dalších po celé Evropě je coby odborník zván a předloni se stal jedním ze Sedmi samurajů, tedy rok co rok se měnící prestižní ,komise‘ vybírající účinkující na veletrh WOMEX.
Jakkoliv se jednalo o poctu, lidé, kteří ho delegovali a s nimiž byl v kontaktu léta předtím, o jeho práci moc dobře věděli, přestože pochází z hudebně nijak významné země, která o sobě ve world music navíc nedává bůhvíjak znát.
První větší článek o world music v Česku uveřejnil v magazínu Rock & Pop v roce 1992; tam mu rok nato začala vycházet pravidelná rubrika World Music. S přestávkou – 2003/2005 – patří k magazínu dodnes. Dvouleté odloučení od Rock & Popu vedlo k tomu, že se Petr přesunul na stránky UNI a zůstal mu věrný, pouze World Music se přejmenovalo na Café Hottentot.
O jeho články, reportáže a recenze stály a nadále stojí také významné zahraniční časopisy Dirty Linen nebo fRoots. Souhrn svých aktivit, včetně aktualit a rádiových playlistů, pak nabízí na webové stránce http://world.freemusic.cz.
Petrovy rozhlasové pořady pro Český rozhlas, jimž vévodí pondělní Hudba na pomezí, si natáčejí generace posluchačů. Představuje pro ně informovaného průvodce po klikatých neprobádaných cestách, často jedinou možnost slyšet v Čechách unikátní exotickou hudbu. Mnoho z nich přitom nasměroval k vzácným kulturám, pomohl jim ozřejmit jejich fascinující historii a zbavit pocitu marnosti, že už není co poslouchat.
Pokud mohu mluvit za sebe, patřím k jeho žákům. Když jsem v 90. letech pochyboval nad smyslem svého psaní o rockové hudbě, půjčil mi nahrávky z Afriky a aniž by to jen tušil, vyslal mě na výpravu za nikdy nekončícím dobrodružstvím. Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy, kde od roku 2002 přednáší Světové hudební kultury, jsem sice nikdy nenavštěvoval, kamarádství s Petrem, jeho cenné rady, doporučení a společné výjezdy na zahraniční festivaly však považuji za stejně kvalitní studium. A předpokládám, že nejsem sám.
Všechno nejlepší Petře.
