Psanec Willie Nelson oslavil osmdesátiny

Legendární WILLIE HUGH NELSON, texaský trubadúr a neoficiální „svatý“ patron outlaw country music z Austinu, který transcendencí subžánru „pokořil“ samotný Nashville, do té doby nedotknutelnou, velmi konzervativní mekku celého c&w idiomu, oslavil na konci dubna 80. narozeniny. Tento zpěvák, skladatel, filantrop a aktivista, veřejný propagátor nejenom marihuany, ale i sojové bionafty či gayských sňatků, za svoji padesátiletou kariéru napsal na 2 500 písní, nahrál přes 300 alb a obdržel řadu cen Grammy, American Music Award a Country Music Award.
psanec1Narodil se 30. dubna 1933 (říká on, matriky státu Texas ale tvrdí, že to bylo 26. dubna) v městečku Abbott. Spolu se starší sestrou Bobbie, která s ním později dlouhá léta vystupovala na koncertech a jezdila turné, je oba v těžkém období hospodářské krize vychovávali jejich prarodiče. Pilně navštěvovali místní metodistický kostelík, kde se naučili zpívat repertoár ze starých žalmových zpěvníků. Svoji první kytaru, a to rovnou legendární zn. Stella, dostal Willie od dědečka v šesti letech. A vůbec první komerční song, který se kdy naučil, byla píseň Show Me the Way to Go Home. Netrvalo dlouho a sám začal skládat, hrát a zpívat vlastní písně. Jako například onen později velmi slavný gospel song Family Bible, který odráží hudební vlivy a sociální scénu jeho začátků a který on sám již tehdy za 50 dolarů prodal svému vlastnímu učiteli na kytaru.
O něco později začal hrát již profesionálně na rytmickou kytaru v místním polka bandu Johna Rejceka v městečku West v Texasu. Nemýlíte se, jde o totéž místo s velkou českou krajanskou komunitou letos v dubnu tragicky postižené výbuchem místní továrny na hnojiva. „Hned úplně první večer, kdy jsem poprvé vydělal peníze hraním muziky, jsem věděl, že budu úspěšný,“ řekl Nelson časopisu Texas Monthly v rozhovoru v roce 2005. Později se Willie přidal ke kapele Bud Fletcher and the Texans, se kterou hráli v tamějším klubovém řetězci. V kapele hrála i jeho sestra Bobbie (piano), která se dokonce za kapelníka provdala. Willieho silnou inspirací v té době byla vlajková loď žánru tzv. westernového swingu – Bob Wills and His Texas Playboys.
psanec2V roce 1950 Nelson odmaturoval a zanedlouho se dal k U.S. Air Force. Sloužil na základně Lackland v San Antoniu, ale kvůli bolestivým zádům musel od letectva odejít. Usadil se v městě Waco, kde se oženil a kde se mu narodila dcera Lana. Chvíli dokonce navštěvoval Baylor University a současně si přivydělával melouchy, například podomním prodejem encyklopedií, vysavačů nebo biblí. Školy však brzo nechal a několik dalších let se živil jako rozhlasový DJ v Texasu, ale i v Kalifornii a Oregonu. Přitom příležitostně hrával kšeftíky a pilně psal své vlastní songy. Již z konce 50. let tak například pocházejí jedny z neslavnějších písní jeho repertoáru vůbec – Night Life, Crazy nebo Funny How Time Slips Away.
V roce 1960 se Nelson přestěhoval do Nashvillu v Tennessee, kde získal job nájemného pisálka písní pro nakladatelství Pamper Music. Platili mu 50 dolarů týdně. O rok později se první z jeho písní staly hity v podání jiných umělců. Začínal se autorsky prosazovat. Faron Young nazpíval jeho Hello Walls a Patsy Cline natočila dodnes legendární Top-10 verzi Nelsonova songu Crazy. Willieho vlastní interpretační snahy z té doby (1962) sice doznaly jistého úspěchu, například píseň Touch Me nebo duet se Shirley Collie Willingly (obě Liberty Records) se na chvilku dostaly do singlové Top 10 hitparády, ale masívního úspěchu, jako jeho věci v podání jiných umělců, nedosáhly. Irwin Stambler a Grelun Landon, autoři autoritativní The Encyclopedia of Country and Western Music (N.Y.: St. Martin’s Press, 1983), sice tvrdí, že Nelsonovým tehdejším hlavním cílem bylo prý prorazit jakožto songwriter, nikoli pódiový interpret, ale myslím si, že to mohlo být jinak. Objevil jsem totiž ještě jedno možné vysvětlení, psychologické. V interview pro The New York Times Magazine (26. března 1978), Nelson uvedl (zkráceně parafrázuji), že vždycky věděl, že umí dobře zpívat, ale že ho štvalo, že si to očividně nikdo jiný nemyslel. Navíc prý měl psychicky negativní období a nevěřil si. Rozvedl se, začal pít, pral se na veřejnosti. Potom však přišlo osvícení, když začal číst pozitivistické autory typu Chalíla Džibrána nebo Edgara Cayce. „Byl jsem jak opilec, kterej přestane pít. Jako bych si najednou vůči vlastnímu životu zformuloval pozitivní přístup, jako bych najednou teprve vkročil do svého vlastního života. Ale trvalo mi to stejně ještě celý 60. léta,“ říká zde Willie Nelson.
psanec3Další hity z Nelsonových skladeb udělal zpěvák a kapelník Ray Price, u něhož Nelson chvíli předtím dokonce alternoval na baskytaru. Největším z nich byla píseň Night Life (1963). Autoři Nelsonova encyklopedického životopisného hesla na webu The Biography Channel (biography.com) píší, že se zdálo, že Willieho songy jsou úspěšné pouze v podání jiných interpretů. Jeho rebelsky neučesaný „road-house“ styl přednesu jej přímo předurčoval k tomu, že nikdy nezapadne do kadlubu tradiční a ortodoxní country music scény dominantně stylotvorného města Nashville v Tennessee. Producenti se jej pokoušeli zglajchšaltovat do tyglíku tehdejšího klasického country soundu, ale tím by jej zbavili oněch unikátních prvků jeho ryzí osobitosti, jakým je kupříkladu jeho nezvyklé frázování a timing slov v řádce zpívaného textu. Jeho inherentní vzdor vůči těmto jejich „snahám“ z něj nakonec udělal „psance“ v branži, k čemuž ovšem v nemenší míře napomohla též jeho tehdejší pověst – hard-drinking and hard-living man.
Gary Cartwright ve svém článku o Williem v Texas Monthly (1998) napsal: „Rozčarován, Willie nakonec koupil malou farmu kousek od Nashville a rozhodl se, že se stane gentlemanským farmářem-songwriterem. Začal kouřit dýmku, nosit overal a s kámošem Johnny Bushem začali pěstoval selátka na kšeft. A taky přibral 20 kilo díky skvělé jižanské country kuchyni své tehdejší manželky Shirley.“
Tento jeho idylický farmářský život v Ridgetop v Tennessee však v roce 1970 vzal za své, když farma do základů vyhořela. Willie to vnímal jako varovný prst Boží. Nechal Tennessee Tennesseem, s celým jeho tehdejším usebraně plačtivým soundem tears in beers (slzy kanou do piva), jak se tomu krásně škodolibě říká, a vrátil se do rodného Texasu. Usadil se v Austinu, kde už stejně začalo rašit vydatné podhoubí lákavě rebelující nové country music (Kris Kristofferson, Jessi Colter, Way lon Jennings a další). V jiném článku v Texas Monthly (1991), kterýžto informativně skvostný a po texasku velkoryse a noblesně produkovaný internetový časopis Willieho historicky miluje a svou neustálou přízní jakožto „texaskému národnímu pokladu“ doslova hýčká, autor Robert Draper o této Nelsonově reinkarnaci napsal: „…chlápek, který kdysi v Priceově kapele Cherokee Cowboys nosil takový ty křiklavý, štrasem pošitý Nudie oblečky a který, potom co shlédl (Eastwoodův fi lm) Hodný, zlý a ošklivý začal nosit pončo, se najednou objevuje v džínách, černém tričku a s vlasy vlajícími až po ramena…“
V roce 1973 začal po mnoho let Willie Nelson každoročně na 4. července v Austinu pořádat na počest amerického svátku Nezávislosti své proslulé a ve všech ohledech velmi divoké „mini- woodstocky“ – celonoční, hudbou, drogami, jídlem, sexem a výtržnostmi proslulé koncertní pikniky pod širým nebem. Říkalo se jim Willie Nel son’s Annual Independence Day Outdoor Brain Fry, Ball Break, and Mixed Doubles Doping, Picking, and Trashing Ejacorama. Abyste si dokázali představit, o jaký nářez šlo, s radostí poukazuji na kapitolu se stejným názvem z knihy nedávno zesnulého a brilantního texaského spisovatele, dramatika a publicisty Larryho L. Kinga (pozor, nezaměňovat s Larrym Kingem, moderátorem někdejší talkshow na CNN!), která se jmenuje Of Outlaws, Con Men, Whores, Politicians & Other Artists (New York: The Viking Press, 1980, s.139–157). Zaručuji, že budete doslova plakat smíchem a svíjet se čtenářskou rozkoší!
psanec5Počátkem 70. let tak Willie Nelson, s pečlivě kultivovanou a v jižanském country music světě nepřijatelnou (vzpomeňte na fi lm Easy Rider!) rebelantskou imagí dlouhovlasého kytaristy s neodmyslitelnou páskou bandana na čele, už umělecky stál pevně na vlastních nohách a vytvářel si své věrné kultovní publikum. A následovala veleúspěšná alba. Shotgun Willie (1973) je považováno za jedno z jeho vůbec nejlepších, neboť v plné šíři ukázalo rozsah jeho pěveckých, textařsko-kompozičních a performerských kvalit. O rok později následovala neméně úspěšná deska Phases and Stages a v roce 1975 potom převratný crossover mezi country a rockem – stopáží krátké, ale nesmrtelné, kvazi-konceptuální album Red Headed Stranger, obsahující, mimo jiné, také Roseovu píseň Blues Crying in the Rain, jež vyskočila na první příčku c&w hitparád a Williemu vynesla jeho první z mnoha cen Grammy.
Úhelným kamenem alba je však trojdílná svita Time of the Preacher. V roce 1953 ji napsala Edith Lindeman s Carlem Stutzem a nahrál ji již Eddy Arnold. Williemu se prý vždy líbila a podle jeho další ex-manželky Connie ji zpívával dokonce dětem při usínání. Story je skutečná: v roce 1901 zjistil jakýsi kazatel v Blue Rock v Montaně, že mu utekla žena se svým bývalým milencem. Oba dva je v nálevně zastřelil a sám, ponořen v zoufalství, odjel se svým ponym do divočiny. Samotný song se skládá z pouhých dvou veršů a refrénu, následovaného krátkým instrumentálním breakem, v němž zazáří Jody Payne v sóle na španělku. Song vyznívá jako sto let stará westernová balada v klasickém protestantsko-puritánském původním kánonu žánru (lakonicky úsečný narativ a žádná jména, jen „zrzavý cizinec“ a „světlovlasá lady“). Temný příběh, který ve Willieho podání zní téměř jako biblická invokace – s dusivou atmosférou a nemilosrdně zřejmým morálním hlediskem: je přece v pořádku zastřelit prostitutku, která se pokouší ukrást koně vaší zesnulé ženy! Navíc svým nesmírně úsporným aranžmá, s doprovodem jednoduché basové linky a valčíkového rytmu bicích, zde Willie vytvořil „anti-nashvillské“ hudební prohlášení par excelance, s úžasně intimním vhledem do mysteriózní komplexnosti celého songu. Pro úplnost dodejme, že z roku 1986 pochází TV fi lm, v němž Nelson převyprávěl příběh songu a celého alba do formátu 40 minut, ale emocionálního dopadu původní audio verze zdaleka nedosáhl.
Ve druhé polovině 70. let se Nelson podílel na slavné „psanecké“ kompilaci Wanted: The Outlaws, spolu s Waylonem Jenningsem, Jessi Colterem a Tompallem Glaserem. S Jenningsem také nahrál další zlatou perlu svého repertoáru – píseň Mamas Don’t Let Your Babies Grow Up to be Cowboys, která mu vynesla další Grammy (1978). Pozoruhodné je i jeho album amerických standardů Stardust (1978), zejména jeho cover Carmichaelovy slavné balady Georgia on My Mind, kde, bez jakékoli námahy, ve vokálu úžasně jazzově swinguje.
psanec6A Willie zamířil i do Hollywoodu. Vedle Roberta Redforda si zahrál a zazpíval v Elektrickém jezdci (1979) a v roce 1980 ve fi lmu Honeysuckle Rose představoval slavného c&w veterána, který se zmítá mezi láskou ke své ženě a mladé zpěvačce ze své kapely, se kterou je na dlouhém turné. Ve fi lmu zazní píseň On the Road Again, která mu vynesla nejenom další Grammy, ale i nominaci na Oscara za Nejlepší původní píseň.
V roce 1985 dal dohromady supergroup s Johnnym Cashem, Jenningsem a Kristoffersonem a hned jejich první album byla veleúspěšná pecka – Highwayman. Později následovalo jejich živé album a pokračování Highwayman 2 (1995).
Willie Nelson je ale nejenom úspěšný muzikant. Je znám pro svoji nefalšo- vanou a aktivní angažovanost v sociální oblasti. A nemyslím tím jenom jeho pověstné a úporné propagování a držení marihuany, za což byl opakovaně zatčen a na kauci či podmínku propuštěn. Naposledy asi před rokem na nechvalně známém checkpointu Sierra Blanca na hranici s Mexikem. Willie se upřímně angažoval a dodnes angažuje ve prospěch svých méně privilegovaných spoluobčanů. Spolu s Neilem Youngem a Johnem Mellencampem již v roce 1985 uspořádali první ze série velkých benefi čních koncertů Farm Aid ve prospěch amerických farmářů. Jejich zastřešovací organizace pokračuje dodnes a dosud se jim podařilo vydělat 30 milionů dolarů, které rozdělili mezi chudé farmářské rodiny tak, aby tito mohli koupit půdu svých pronajatých farem. Zkuste toto zvážit optikou trvajících dopadů nedávné americké hypotéční krize a neetických, protože chamtivě předčasných exekucí nemovitostních zástav hypotéčních úvěrů (foreclosures) ze strany megabank, teprve dnes trestaných miliardovými sankcemi od amerického bankovního dozoru.
V roce 1990 našeho Willieho, pro řadu (nejen) Američanů naprosto okouzlujícího chlapíka, potkala smůla. Americký berňák (Internal Revenue Service – IRS) na něj vyrukoval s požadavkem zpětně zaplatit daňový nedoplatek ve výši 16 milionů dolarů a na téměř celý jeho majetek byla uvalena exekuce. Willie to nevzdal. Začal odprodávat svá zbylá zpeněžitelná aktiva a se svým osobitým humorem vydal dvojalbum s prosbou o pomoc s názvem The IRS Tapes: Who’ll Buy My Memories? Památný je v této souvislosti jeho tehdejší zveřejněný bonmot: „Víte jaký je rozdíl mezi agentem IRS a kurvou? Kurva, když zjistí, že je po vás, okamžitě končí s ojebáváním!
psanec4Další rána přišla na Štědrý den roku 1991, kdy Willieho syn Billy spáchal sebevraždu. Ani to ho nedostalo do kolen a to už mu bylo skoro 60 let! Dál nahrával a několik jeho alb, jako Across the Borderline (1994) nebo Healing Hands of Time (1994) se vyšvihlo do Top 20 country hitparád. Z té doby pochází další rarita: v roce 1993 vydal Willie živé album Live On Air, kde zpíval také v duetu s Bobem Dylanem píseň jiného skvělého Texasana, předčasně zesnulého písničkáře a kytaristy Townese van Zandta s názvem Pancho and Lefty. Zandt sám tento svůj song kdysi popisoval jako velmi volně pojatou story pověšeného (ve skutečnosti ukrutně brutálně umučeného) mexického bandity Pancha Villy, kterého do rukou „federales“ mrzce vydal jeho přítel Lefty. Audio je prima, ale zkuste videoklip tohoto dueta, který visí na YouTube. To je neskutečný zážitek! Oba jakoby doslova vypadli z oněch pověstných mexických balad narco corridos. Dylan je sice poněkud nejistý, ale o to víc se snaží. Willie působí jako chápající suverén. Nicméně pokaždé, když publikum Dylanovi zatleská po každém jeho sólu, Willie se na něj tak nějak udiveně podívá… Ale ustojí to. Že by maličký konfl ikt super eg? Každopádně, absolutní divácká rozkoš!
V roce 1996 vyšel CD tribute Williemu ze strany věru nečekané. Houstonský producent Randall Jamail (Justice Records) dal dohromady muzikanty z kapel jako Gas Huffer, The Presidents of the United States, Jello Biafru, Tenderloin či Alice in Chains a ti se po svém, ale s jeho souhlasem „poprali“ s klasickým Willieho repertoárem. Výsledek nese název Twisted Willie.
V roce 2002 vydal Willie Nelson knihu svých komentářů, postřehů a vzpomínek s názvem The Facts of Life and Other Dirty Jokes (Random House, 2002). Své povídání prokládá svéráznými „kameňáky.“ Jeden z nich: Paní vyjde před obchod s nákupem potravin, papírový pytle jí upadnou z rukou, nákup se rozbije a všechno se slije dohromady. Paní začne plakat. Kolem se motá opilec a utěšuje ji: Je to dobrý pro celej svět, když si začnem ,pěstovat‘ svý vlastní pohonný hmoty než abychom o ně začli válčit s Arabama.“
Willie Nelson dodnes koncertuje s frekvencí kolem 150 vystoupení ročně. Objevil se též v dalších fi lmech jako Surfer Dude, Shoot Out of Luck či Beer For My Horses. Nepřetržitě od roku 1969 s pýchou hraje na svoji kytaru Trigger, klasický Martin N-20. V roce 1993 byl uveden do Country Music Hall of Fame a loni mu vysekla poctu americká Country Music Association na gala večeru Country Music Awards. Ve svém věku je neuvěřitelně fl exibilní. Jako spoluhráč dokáže vystoupit s lidmi jako Phish, Toby Keith, T Bone Burnett, Wynton Marsalis, Norah Jones či dokonce Snoop Doog, kterého „ukecal“ ke společnému živému duetu v Amsterdamu (2008) s kouzelným názvem Roll Me Up and Smoke Me When I Die (Ubal si mě a vyhul až natáhnu bačkory) nebo k ještě novějšímu a podobně motivovanému klipu s názvem My Medicine.
29. dubna letošního roku uveřejnila na houstonském rádio-webu KHOU. com Michelle Homer svoji krátkou zprávu o vyprodaném koncertě Willieho Nelsona v klubu The Backyard v městečku Bee Cave v Texasu. Tento koncert v neděli 28. dubna měl původně být oslavou jeho osmdesátin. Když se však dozvěděl o neštěstí, jež postihlo město West, kde vybuchla tamní chemička a havárie si vyžádala 14 mrtvých, nedal jinak a tento svůj narozeninový koncert pojal jako benefi ci. Bral to osobně, jeho rodný Abbott je jen pár mil vzdálený od West. Dokonce prý znal několik z obětí a ostatní stejně pokládá za své přátele. Na své náklady nechal také vypravit dva autobusy, které na koncert přivezly desítky posluchačů ze samotného Westu. Směskou country, bluesrocku a folku se Willie a jeho děti (Lukas, Paula, Amy a Mikah) snažili alespoň na okamžik těmto postiženým v jejich zármutku ulevit.
Foto archiv autora
Autor děkuje redakci internetového časopisu Texas Monthly za velkorysý přístup k jeho báječným archivům.

Přidat komentář

1 komentář u „Psanec Willie Nelson oslavil osmdesátiny

  1. Jsem velikym fanouškem Willieho Nelsona a ráda si o něm přečtu jakekoliv informace a novinky. Děkuji za zajímavý článek.