Punk 40 co bylo, co zbylo

Otázka, zda je, či není punk mrtev, pomalu ztrácí na významu. Punk se zrodil před čtyřiceti lety a většina jeho původních představitelů je na hranici důchodového věku, pokud jej už nepřekročili. A to v tom lepším případě. Z původních členů Ramones už nežije skoro nikdo. Punk už dávno neudává trendy, změnil se v jeden celkem přesně definovaný styl, který se dále nevyvíjí, jeho vliv je však stále patrný. Bez něj by vypadal jinak nejen rock, ale i pop nebo taneční hudba a dokonce celá popkultura i s módou. Najednou nebylo cílem působit co nejdokonaleji a nejkrásněji, ale přesně naopak. Potrhané džíny a trika přišla až s punkem.
punk_1Punk představoval návrat ke kořenům rocku, kdy byla opět důležitá primární energie a originální pojetí, což se z něj v době nadvlády art, jazz a progrocku vytratilo. Převrátil pořádky, přestalo záležet na instrumentálních schopnostech, nebylo podstatné, jak rychlý je kytarista. Šlo o to, co říká. A zpočátku v punku nešlo ani o úspěch, hlavní bylo moci se vyjadřovat po svém.

Nejbližší koncerty
Bad Religion, Aerodrome, 15. 6. , Praha, Letňany
Anti-Flag – Rock for People, 3.–5. 7. , Hradec Králové
Offspring – Rock for People, 3.–5. 7. , Hradec Králové
D.O.A. – Pod Parou, 27. 7. –30. 7. , Letiště Vyškov
UK Subs – Pod Parou, 27. 7. –30. 7. , Letiště Vyškov
Jello Biafra and Guantanamo School Of Medicine,
(Ralph Spight) – Pod Parou, 27. 7. –30. 7. , Letiště Vyškov
TV Smith – Keltská noc 4. 8–6. 8. , Harrachov

Punk otevřel cestu hledající nové vlně i synthipopu. Zapomenout nelze na to, že za většinou britských tanečních a raveových part stáli stárnoucí punkeři. Bez něj by se tak výrazně neprosadilo ani reggae a metal by postrádal patřičné ostří i údernost. Hard core by ani nevznikl.
Jak připomíná asi nejznámější kanadský punker Joey ‚Shithead‘ Keithley z D.O.A., punk také zbavil hudební scénu nadvlády gramofonových firem: „Asi největší věc, na kterou měl vliv, byl přístup DIY, tedy udělej si sám. Když punk řekl, že si můžeš založit vlastní hudební vydavatelství, vlastní fanzin nebo vegetariánskou kavárnu, lidi si uvědomili, že mohou udělat hodně i bez smlouvy s General Motors, UPS, Dow Chemical nebo s velkou gramofonovou firmou – podle toho, čemu se věnovali. A když v devadesátých letech přišel internet, urychlil rozšíření DIY. To byl velký přetrvávající efekt punk rocku.“
punk_2Punk v čele s Pistolemi také ukázal, jak důležitá je provokace. Rock sice byl vždy rebelský, ale nikdy nezašel tak daleko, aby jeho první představitelé uráželi královnu a klidně se producírovali s Hitlerovým Mein Kampfem v ruce a se svastikou na krku, což jim nijak nebránilo bojovat proti rasismu (Pozn.: S Mein Kampfem se procházel baskytarista The Stranglers Jean-Jacques Burnel, s hákovým křížem na krku se objevila mimo jiné Siouxsie Sioux, na jejímž prvním albu Scream byla píseň Metal Postcard (Mittageisen) věnovaná dadaistickému fotografovi, antifašistovi Johnu Heartfieldovi, jemuž se podařilo na poslední chvíli utéci před nacisty.) O komerčním potenciálu provokace se sice vědělo už od dob Jamese Deana rebelujícího bez příčiny, jenomže bez Pistolí by nikdy nemohla pop ovládnout permanentně provokující Madonna. I když se punk dál nevyvíjí, pořád ještě přitahuje pozornost. Sice už není překvapivý, ale nabízí primární energii a agresivitu i vzpouru v době, kdy je většina populární hudby zase proklatě uhlazená a přeprodukovaná. V žebříčcích se sice punkové nahrávky neobjevují, doby, kdy do nich pronikaly, jsou dávno pryč a stejně trvaly jen chvíli, ale koncerty legendárních punkových part si na nezájem stěžovat nemohou. Právě na nich je nejpatrnější přetrvávající síla stylu.

OSIŘELÝ BUBENÍK RAMONES
Oba zbylí bubeníci Ramones, Marky a Richie, který v kapele hrál v letech 1983 až 1987 a objevil se na albech Too Tough To Die, Animal Boy a Halfway To Sanity, i jejich poslední basák C.J. dál koncertují a samozřejmě mají v repertoáru písně legendární skupiny. Kvůli nim se taky na ně chodí, což ukázal i únorový koncert Richieho v Praze. Že nese zátěž minulosti, mu nevadí. Klidně odpovídá i na dotazy okolo Ramones, ačkoli jeho odchod z kapely neproběhl zrovna v přátelském duchu: „Nevidím na těch otázkách nic hrozného. Hrál jsem v jedné z nejlepších kapel všech dob, nijak to neskrývám a na koncertech hraju některé písně Ramones, ale nejsme cover band Ramones. Nejezdím jako Marky s kompletním setem písní Ramones, mám víc svého vlastního materiálu. Jsem Richie Ramone, hraju své písně a teď mi vyjde druhá deska. Klasiku od Ramones hraju jen proto, že to kluci v publiku chtějí slyšet. Nikdy bych nedělal cover band Ramones. Mohl bych si najmout ty nejlepší muzikanty na světě, ale nebylo by to ono, když bych se nedíval na Joeyho zadek před sebou, na Johnnyho napravo a Dee Deeho nalevo.“
punk_3Do kapely se dostal na konkurs. „Malej Matt (bedňák Ramones) mi řekl, že Ramones hledají bubeníka. Zeptal jsem se ho, jestli by mne nedostal na konkurs. Sire Records mi dali alba, abych se mohl naučit písně,“ uvedl jednou.
Žádný nadšený obdivovatel Ramones to přitom nebyl: „Ani jsem neměl jejich desky, myslím, že jsem měl jednu. Přišel jsem do kapely spíš jako profesionál, než jako fanda.“ Richie hrál od dětství: „Moji rodiče učili každé dítě hrát na nějaký nástroj. Já se učil od pěti na bicí. V té době nebyly žádné video hry ani nic podobného, tak se každý učil hrát. A už jako malej kluk jsem hrál na svatbách.“
Hraní v Ramones ale Richieho změnilo: „Jak jsem byl v kapele, došlo mi, o co se jedná, co se děje. Nasměrovalo mě to, uvědomil jsem si, kým chci být, jakou hudbu chci skládat, ale musel jsem se tam dostat, abych to pochopil. V kapele nebyly žádné tlaky, ukázali mi cestu, jak se dostat dál. Jako kluk hrajete nejrůznější druhy hudby, a když vás něco takového potká, je to úžasné. Jsem za to rád, protože v tom pořád pokračuju.“
Ovlivnění však bylo vzájemné, s Richiem se změnil sound skupiny, Ramones přidali na důrazu: „Kdykoli, kdy změníte v kapele bubeníka, změníte zvuk. Bubeník je srdcem beatu. A moje hra je o něco agresivnější, tvrdší než u předchozích bubeníků. Too Tough To Die byla dobrá deska, představovala určitý druh návratu po pár předchozích měkkých deskách. Vrátil se na nich (bubeník) Tommy. My jsme dělali tvrdší desky, znovu jsme to zjednodušili.“

/ CHARLIE HARPER & UK SUBS
Jedna z nejvýznamnějších anglických punkových skupin UK Subs se sice dala dohromady na konci roku 1976, ale prosadila se až na konci sedmdesátých let v druhé vlně punku. Do žebříčků se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dostalo sedm jejích singlů a první čtyři desky. Během let jí prošly desítky muzikantů, jediným stálým členem je zpěvák Charlie Harper, ‚nejstarší punker na světě‘, který už v první polovině sedmdesátých let vedl vlastní rhythm’n’bluesový soubor Free Press a od roku 1976 působil v podobně zaměřených Marauders. K rhythm and blues se vracíval i v UK Subs, jak ukazuje album Mad Cow Fever.
Doporučená alba:
Another Kind Of Blues (1979)
Brand New Age (1980)
Sub Mission: The Best of UK Subs 1982–1998 (2000)

Richie se podílel i na repertoáru, složil hity Somebody Put Something in My Drink, I’m Not Jesus nebo Smash You: „Psaní není nikdy snadné, musel jsem nad tím hodně přemýšlet, ale Joey mi řekl, abych skládal. Inspiroval mne, abych napsal nějaké písně.“
V tvorbě dál pokračuje, druhá deska je už hotová: „Nahrávání jsme dokončili těsně před začátkem turné, takže by měla být venku v květnu. Jmenuje se Cellophane a není už tak metalová, je na ní více zpěvu, melodií, ale je rychlá.“
Ačkoli se Richie Ramone drží přímočarého rocku, jeho záběr je širší: „Ještě s jedním klukem jsem vytvořil Suite for Drums and Orchestra, hráli jsme to s orchestrem Pasadena Pops, což byla opravdu zábava. Vyzkoušel jsem si úplně odlišný styl.“

PODVRATNÁ LEGENDA
punk_4Punk sice byl na vrcholu jen pár roků, v Británii jen na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, ale mnohé anglické legendy, které stály u jeho zrodu, dál hrají, což je případ Sham 69, Vibrators nebo UK Subs. A nekončí jen u omílání pár starých hitů, ačkoli ty tvoří základ repertoáru, ale dál skládají. S novou deskou letos přišli i londýnští UK Subs vedení 72letým zpěvákem Charliem Harperem, který ale oznámil, že Ziezo bude definitivně poslední album skupiny. Jejich desky měly názvy v abecedním pořádku. „Začali jsme s tím, že skončíme u Z, pokud se nám to podaří, a my jsme se k němu skutečně dopracovali,“ řekl před únorovým pražským koncertem Harper. „Už jsme toho udělali dost, je tu 26 oficiálních alb, ale je tu dalších dvacet nebo ještě víc neoficiálních, skoro každý večer za mnou někdo přijde s nějakou deskou, kterou jsem nikdy předtím neviděl.“
Konec kariéry ale Harper neplánuje: „Budeme pokračovat jako normálně, opravdu. Je tu ještě hodně dalších věcí, které můžeme dělat jako DVD. Budoucnost je světlá, jenom už nebudou žádná další alba, říkám alba, protože my všechny vždycky vydáváme na vinylu. Budeme dělat singly, EP, ale už žádná alba s šestnácti písněmi, to je těžká práce pro starého chlapa. Hodně těžké to bylo hlavně na předchozí desce Yellow Leader, ta alba před ní byla mnohem jednodušší, melodie přišly velmi rychle, spontánně.“ Natáčení Zieza přitom nebylo nijak jednoduché, kapela umožnila fanouškům přihlížet vzniku desky: „Lidé přišli do studia a sledovali nás, ale dělali jsme, jako bychom tam byli sami. Udělali jsme dokonce nějaké písně navíc, ale rozhodli jsme se, že šestnáct na CD stačí.“
Harper už má i konkrétní plány na nejbližší dobu: „Jsou tu nějaké možnosti natočit dokument a taky máme nápad na nový singl. Není to ta píseň na Pledge Music, která propaguje album Ziezo, je to jiná píseň, úplně nový singl, který vydáme. Pak ještě zvažujeme EP. A nové album složili Urban Dogs (společná kapela Harpera a bývalého kytaristy Vibrators Iana ‚Knoxe‘ Carnochana – pozn. aš), na kterém se taky podílí (baskytarista UK Subs) Alvin Gibbs. I na tom je potřeba ještě nějaká práce, takže nikdy nebudu jen tak posedávat.“
O důchodu Harper rozhodně neuvažuje: „Myslím, že v punkrocku nemáme slovo penze.“ Měnit to nemá v plánu: „Ne, to je špatný nápad, to patří do normálního světa. Proč by měli být penzionováni lidi z něčeho, co dělají rádi. Společnost je, jaká je, i když by měl mít každý možnost dělat práci, kterou má rád, lidi musejí dělat hodně zaměstnání, která je nebaví. Když dosáhnou 65, jsou rádi, že tu práci mohou opustit a jestli mají nějaký pěkný koníček, tak se mu věnovat a zemřít. Ale v našem světě, v alternativním světě nemáme důchod, pokračujeme v tom, že děláme, co chceme, než navždy odejdeme.“
punk_5UK Subs se taky chystají na podzimní výroční koncert: „Rád bych ho udělal, skutečně velmi rád i proto, že úplně původní kytarista Richard Anderson právě kontaktoval dva kluky, co nám dělají fanouškovské stránky UK Subs Time And Matter a dali dohromady všechno o kapele, o její minulosti. Hrál s námi ještě před prvním albem, složil náš první singl C.I.D. a napsal Stranglehold, tyhle velmi staré věci. Lidi ho neznají, ani moje žena nevěděla, kdo to je. Říkal jsem si, že bychom se mohli dát dohromady. Rád bych s ním něco udělal, není tak starý jako já, bude mu tak 65. Ale nevím, jestli ještě hraje, třeba už má jen jednu ruku a jednu nohu.“

/ RICHIE RAMONE
Bubeník Ramones v letech 1983 až 1987, který se podílel na tvorbě legendární newyorské punkové skupiny i autorsky, složil hity Somebody Put Something in My Drink, I’m Not Jesus a Smash You. K hudbě se vrátil až v novém tisíciletí, hostoval u The Rock’n’Roll Rats a The Gobshites a v roce 2013 se vydal na sólovou kariéru.
Doporučená alba:
Too Though to Die (s Ramones, 1984)
Charlie Harper, UK Subs Animal Boy (s Ramones, 1986)

Zpěvák UK Subs rozhodně nemá pocit, že by po čtyřiceti letech byl punk nezáživný nebo nudný, natož vyčpělý. Hraní si užívá: „Je úplně skvělé, hrozně nás to baví, je to teď lepší, než to bylo. Divný že? Ale punkrock se civilizoval, takže hrajeme v krásných prostorách, jako je tento, zatímco vnější svět se stává barbarštějším, všechno je vzhůru nohama. Všechno, o čem jsme psali před čtyřiceti lety, je teď mnohem horší. Psali jsme o tom, že je třeba zachránit naše města, a ta se nyní rozpadají, takže v nich nikdo nežije, o mizernejch politicích a radních, který lidem jen berou všechny peníze a nic pro ně nedělají. Proti tomu jsme se bouřili. Kluci, kteří vycházeli ze školy, neměli žádnou práci a na stadiónech hrály superskupiny, které vydělávaly každý den miliony. Všechno bylo v úplnejch sračkách.“
Podobný názor, že staré písně nic neztratily na platnosti, však mají i další kapely. „Máme píseň Generals, což je protiválečná píseň, napsali jsme ji někdy v době války o Falklandy a těchhle sraček,“ říká zpěvák birminghamských GBH Colin Abrahall. „No a teď máme válku na Blízkém východě a s terorismem. Jestli je něco horšího, tak tohle.“
Podle Harpera mají punk i agresivita, kterou si zachoval, stále smysl: „Když si poslechnete hudbu v žebříčcích, tak ta je úplně hrozná. Já ji sice neposlouchám, ale někdy některým písním neutečete. Jsou děsné, hudba nemá žádnou duši, je to jen zboží, jako když si kupujete další happy meal u McDonalda, nemá žádné emoce.“ Má pocit, že ani na hudební scéně se situace moc nezměnila od dob, kdy před 35 lety začínal: „Všechno se mění a přitom všechno zůstává stejný.“

VIBRACE V KLUBU 100
punk_6Ty skutečné začátky punku ale nezažili nejen reprezentanti důraznějšího stylu UK82 GBH, ale ani UK Subs, přiznává Harper: „Výročí připadá až na konec roku, na listopad.“ I jiní punkoví veteráni The Vibrators neopomněli zdůraznit, že UK Subs jsou o něco mladší. „Hrajou teprve třicet devět let,“ podotkl letos na konci ledna před koncertem v sedmičce bubeník Vibrators John ‚Eddie‘ Edwards. Harper sice namítl, že mladší jsou „jen o malinko“, v té době to však bylo klíčové. Vibrators díky tomu vystupovali i na vůbec prvním punkovém festivalu, i když to označení je trochu nadnesené, říká Tim Smith, který tehdy svou skupinu The Adverts teprve dával dohromady: „Říkáme festival, ale byly to jen dva večery v jednom klubu, kde hrálo hodně kapel, možná tak pět nebo šest za večer. Mám-li být upřímný, ono tam nebylo víc než sto padesát lidí, možná dvě stě. Ale šlo o to, že se ty kapely hodně odlišovaly od všech ostatních, které jsme viděli předtím. Přímo před našima očima byli na pódiu kluci jako my a nebylo to načinčaný, žádný dlouhý kytarový nebo bubnový sóla, nic takovýho, jen velmi krátký ostrý písně, které mířily přímo do srdce, plné energie a vzrušení.“
Už ani neví, jak se o akci dozvěděl: „Je to tak dávno, že je těžké si vzpomenout, kde jsme získali informace. Samozřejmě, že se v Sounds a v New Musical Expressu objevilo pár článků o koncertech Pistolí. Sami jsme v té době zašli na pár akcí, The Stranglers odehráli několik vystoupení na západě Londýna, poblíž místa kde žiju, každých pár týdnů hráli v Nashvillu. Kde budou koncerty, věděla malá skupina lidí, tak kolem třiceti. Ale myslím, že na punkový festival se objevilo pár plakátů, nebo o tom psali v nějakém hudebním časopisu, možná v New Musical Expressu (na festival upozorňoval Melody Maker – pozn. aš).“
Jazzový Klub 100 byl v té době centrem vznikající punkové scény, připomínal bubeník Vibrators Eddie: „Poprvé jsme v Klubu 100 hráli v červnu nebo červenci 1976 před Sex Pistols. Byl o to velký zájem. A pak, v září téhož roku, se konal festival v klubu 100. Hráli tam jeden večer Sex Pistols, The Clash s hromadou dalších kapel. My, Vibrators, Damned a Chris Spedding jsme hráli druhý večer (Pozn.: 100 Club Special, jak se akce promotéra Rona Wattse nazývala, se uskutečnil 20. a 21. září 1976. Vystoupilo na něm osm punkových skupin. První den hráli Subway Sect, Siouxsie and the Banshees se Sidem Viciousem u bicích, pro které byla noisová improvizace jejich koncertní premiérou, The Clash a Sex Pistols. Druhý večer hráli francouzští Stinky Toys, Chris Spedding s doprovodem The Vibrators, The Damned a manchesterští Buzzcocks). Byl to docela bláznivý víkend, trochu násilný, protože Sid Vicious byl blbec, ale jinak dobý.“ Vicious se nejen pokusil potetovat řetězem novináře Nicka Kenta, ale při koncertu Damned hodil směrem k pódiu sklenici s pivem, která se roztříštila a střep oslepil 19letou dívku. Okamžitě se začalo psát o tom, jak je punk násilný a koncerty v Klubu 100 skončily. Tim Smith ale neměl pocit, že by akce byla plná násilí, jak se uvádělo: „Ne, nic takového jsem necítil. Každý ví, že druhý den letěla do publika sklenice, rozbila a oslepila dívku, ale já si žádné násilí nepamatuju. Stál jsem přímo u pódia a necítil jsem žádné ohrožení. Kluci jenom skákali nahoru a dolů, jak tančili pogo. Lidi byli vzrušení. Vypadalo to agresivně, ale agresivní to nebylo. Když nevíte, co se děje, můžete mít pocit, že je to násilné, ale není v tom žádné násilí. Samozřejmě, je hrozné, když je někdo zraněn rozbitou sklenicí, ale to se může stát na jakémkoli koncertu. Jsem si jist, že v jakékoli londýnské hospodě v roce 1976 bylo více násilí než na tomto festivalu. Co si pamatuju, těch pár lidí, co tam bylo, mělo zájem o hudbu, četli o Sex Pistols, bavili se spolu, mluvili o kapelách, které dávají dohromady. Byl jsem tam s kamarádkou, zrovna jsme dávali dohromady Adverts. Bavili jsme se spolu, jak je to vzrušující – něco se dělo. Přijel jsem do Londýna s Gaye (Advert, která se později stala Smithovou ženou, se ale po rozpadu kapely hudbě už nevěnovala – pozn. aš) a v pokoji jsme zkoušeli písně, protože jsem už měl pár písní a učil jsem je Gaye hrát na basu, ale neměli jsme ani kytaristu, ani bubeníka, takže jsme chodili na koncerty a hledali tam vhodné členy kapely a taky se dívali na ostatní kapely, které začínaly ve stejné době.“
punk_7The Vibrators na koncertě doprovázeli Chrise Speddinga, který tehdy neměl vlastní kapelu, což jim hodně pomohlo. „Představili nás Chrisi Speddingovi a ten zase svému vydavatelství (RAK). To nám vydalo singl, a pak jsme se od nich přesunuli k CBS (Epic), u nichž jsme udělali desku Pure Mania,“ vzpomíná Eddie a dodává, že se vše odehrávalo velmi rychle: „Bylo to docela vzrušující, protože to bylo něco, na co jste nachystaný a snažíte se, aby všechno fungovalo a pokračovalo. Když to jde podle plánu, má to velkou publicitu, lidi se valí na koncerty, desky se dobře prodávají…“ Vydavatele si pochvaloval: „Byli to fantastičtí lidé, pracovití, fungovalo to.“
Že vše probíhalo překvapivě prostě, potvrzuje i zpěvák Tim Smith: „První koncert jsme měli v Roxy v lednu 1977. Ve zkušebně jsme byli až do prosince. Pak jsme uslyšeli o Roxy ( Pozn.: Klub tam na místě baru Chaguaramas otevřeli v roce 1976 Andrew Czezowski, Susan Carrington a Barry Jones. Hrálo se ve sklepě. Na prvním koncertě vystoupili 14. prosince Generation X, kterým dělal Czezowski manažera, druhý den tam zahráli newyorští Heartbreakers. Oficiálně se otevřel až 1. ledna 1977, kdy tam hráli The Clash a opět Thundersovi Heartbreakers. V klubu, který fungoval do dubna 1978, vystoupila většina tehdejších punkových kapel. Klubový DJ Don Letts jejich koncerty natáčel na kameru a sestříhal do dokumentu Punk Rock Movie z roku 1978.), tak jsem tam zašel za člověkem, co to provozoval, jestli bychom si tam mohli zahrát. Jediné, na co se mě zeptal, byl název kapely. Řekl jsem The Adverts a on řekl jo. Ani nechtěl kapelu slyšet.“
Podle Smithe byly tehdy začínající kapely ve výjimečné situaci: „Bylo to skvělé. Když máte dneska kapelu, zjistíte, jak je těžké najít místo, kde hrát. A když už někde hrajete, nemáte publikum. Ale když se mladé kapely v roce 1976 a na počátku roku 1977 dostaly na pódium, lidé se na ně přišli podívat, protože chtěli vědět, co se děje. Nepřemýšlelo se o úspěchu. Sama idea dosáhnout úspěchu byla absurdní. Ironií života je, že i když jsme do toho nešli kvůli úspěchu, o půl roku později jsme ho měli. Život je někdy bláznivý.“ Do žebříčku se dostal druhý singl The Adverts Gary Gilmore’s Eyes / Bored Teenagers i čtvrtý No Time To Be 21 stejně jako debutová deska Crossing the Red Sea with The Adverts z roku 1978.
Ani zkušenější Vibrators, kteří hráli o rok déle, však netušili, že se stanou jednou z kapel, která stála u zrodu nového stylu: „Nepovažovali jsme se za punkovou kapelu, protože v době, kdy jsme začínali, nic takového jako punk neexistovalo. Dali jsme se dohromady jako rock’n’rollová kapela, jako byli Chuck Berry, Little Richard nebo Rolling Stones, Yardbirds, Kinks, Who a tyhle kapely z šedesátých let.“ Důvod byl podle jejich bubeníka Eddieho prostý: „Zatímco Emerson, Lake and Palmer měli jednu skladbu na celém albu a hráli na stadionech, my jsme se snažili hrát krátké rychlé vzrušující písně a vrátit rock’n’roll zpátky do klubů. A náhle tu byly tři, čtyři, pět jiných kapel, všechny měly stejný nápad a fungovalo to velmi dobře. A v New Yorku taky.“
punk_8Scéna se rychle rozvíjela, vycházely první singly, které se dostávaly do žebříčků, a objevila se prvá alba. Nic nevypadalo nemožné: „Plán byl udržet kapelu pohromadě a hrát třicet nebo čtyřicet let, v Carnochanově éře jsme plánovali i koncerty na stadionech, všechno šlo tak rychle,“ tvrdí po letech Eddie. Ovšem velké plány se Vibrátorům nesplnily, do žebříčku se dostala jen prvá dvě alba Pure Mania a V2 a jediný singl Automatic Lover, zůstali kapelou vystupující po klubech, k čemuž přispěly i hojné změny v obsazení. Eddie si přesto nestěžuje, ačkoli pořád hrát s The Vibrators po klubech je jako pracovat celý život v jedné továrně: „Trochu to tak je. Ale co jinýho můžete dělat? Skončit? Nemůžete pořád růst. Prostě pokračujete.“
Je spokojený, i když život muzikanta má své úskalí: „Musíte dopředu zabukovat všechny koncerty, pracujete pořád o šest osm měsíců dopředu. Někdy se stává, že lidi přijdou na koncert, takže možná budete mít dost peněz na živobytí. Ale i když se lístky neprodají, nevede se nám zle. Jsem šťastný, že pořád plánuju na rok dopředu. Jsme staří chlapi a daří se nám dobře.“ Ví ale, že pro každého to není, takže původní kytarista Knox kvůli zdravotním problémům už před pár lety přestal s Vibrators hrát: „Teď je na tom docela dobře, ale na turné už nejezdí, protože je docela křehký, přece jen zestárl, nikdo nemládne. Hrajeme čtyřicet let, když jsme začínali, bylo Knoxovi třicet, takže teď mu je už sedmdesát. Můžeš pokračovat, jen dokud to jde.“
Vibrators si hraní snaží co nejvíce zpestřit a nezůstat jen u omílání pár starých hitů, i když Eddie říká: „Hrát staré písně je docela snadné. Naučili jsme se je, takže u nich nemusíme moc přemýšlet. Hrajeme ale taky hodně nových věcí, je to tak půl na půl, věci z posledních dvou tří alb a staré skladby. Ty nové jsou pro nás zajímavější, ale lidé nechodí na koncerty jen kvůli novým písním, chtějí slyšet i ty staré.“ Je si vědom, že u každé kapely je to jako u Black Sabbath, kteří musejí zahrát Paranoid: „Kdyby ho nehráli, bylo by to znepokojivé, takže taky musíme hrát nějaké staré písně.“ Hned ale dodává: „I když jdete na Black Sabbath, chcete slyšet i nové věci.“ Všechny písně z těch bezmála dvou set, co Vibrators složili, ale hrát nemohou: „Některé jsou taky moc složité na to, aby se daly hrát na takovýchto pódiích, jako jsou v klubech, potřebují větší scénu. Taky je těžké, aby byly dobře slyšet všechny zpěvy.“
Pokračují i představitelé důraznějšího stylu UK82, birminghamští GBH, kteří se dali dohromady v roce 1979. Už mají zaplněný kalendář na celý rok, jak však řekl v prosinci 2015 po koncertě na Strahově Abrahall, už taky nejezdí mnohaměsíční šnůry. Ani ta evropská, v jejímž rámci zahráli v Praze, nebyla dlouhá: „ Ne, ne, jen nějakých deset koncertů, radši děláme věci po malých částech. Na Vánoce pojedeme domů a pak máme koncert v našem rodišti, v Birminghamu, punkové Vánoce. A příští rok v lednu koncerty ve Velké Británii a v únoru dva v Holandsku, festivaly a pak jedeme do Austrálie, na Nový Zéland a do Japonska. V březnu a v dubnu se zase vrátíme do Evropy.“ Ani mu nevadí, že pořád hraje ve stejných klubech: „Teď jsou všichni kamarádi, takže každý večer panuje atmosféra jako na party. Každej je šťastnej a opilej.“
punk_9Přiznává, že je občas unavený: „To jsme, když se vrátíme na hotel.“ Ale nijak ho to netrápí: „Dám si pár šálků čaje, před spaním si přečtu knihu a zítra vstaneme a všechno zase zopakujeme. Energii stále máme. Prostě odněkud přichází.“ I GBH chystají desku: „Zrovna jsme skončili s psaním, takže se ji chystáme natočit. Možná ji nahrajeme v lednu, možná v únoru. Inspirace k písním přichází jako obvykle ze života.“ Vydavatele už má: „Vydá ji Hellcat. Jako obvykle. S Timem a Larsem z Rancid jsme přátelé a Hellcat je label Rancid, i když patří pod Epitaph.“
Jen o názvu zatím nemá představu: „Nikdy jsme se nerozhodli o názvu dřív, než jsme byli ve studiu. Něco se stane a vy si řeknete – jo to je název desky. Vlastně se alba pojmenovávají sama.“

PUNK V USA
Zmínka o Rancid ukazuje, jak dokáží úspěšnější následovníci pomáhat svým dávným vzorům. Stejně tak tomu bylo v případě německých Die Totenhosen a anglických Lurkers. Punk se totiž prosadil v každé zemi jindy. Vznikl v době, kdy se globalizace ještě tak silně neprojevovala, nezachvátil celý svět hned, nýbrž ho dobýval postupně.
Anglická punková vlna, která vzešla z pubrocku a reagovala na nástup amerických kapel kolem klubu CBGB’s v čele s Ramones, se sice záhy přelila do dalších zemí, ale tam už takový dopad neměla. Britská invaze ze šedesátých let se neopakovala, přestože ostrovní kapely do USA záhy vyrazily na turné. Povzbudily tamní punkovou scénu a inspirovaly mnohé místní skupiny, ale ty se výrazněji neprosadily. Punková vlna zasáhla Ameriku naplno až v půlce devadesátých let s nástupem Green Day a Offspring, kteří vystoupí v červenci na festivalu Rock for People. Dali se dohromady už v roce 1984 a jejich kytarista Kevin Noodles Wasserman si dobře pamatuje, jak se v USA dívali na punk: „Byl tu o něj malý zájem už na konci sedmdesátých let a v roce 1980, ale v roce 1981 byl zahnán zpátky do podzemí. Nastoupila nová vlna a všechny styly osmdesátých let a na punk se pořád plivalo. Panoval názor, že punk rock je moc ukecanej na to, aby ho někdo podpořil. Když nastoupila Nirvana, nepochybně punková kapela, jen o něco pomalejší než většina ostatních, nebylo možné o ní jako o punkové mluvit, a proto vymysleli termín grunge.“
Wasserman punku propadl: „Byla to hudba, kterou jsme si zamilovali, byla to první hudba, která byla (generačně) naše. Mám rád leccos z klasického rocku, ale to byla hudba mých bratranců, mého otce. Když jsem uslyšel punk rock, desku Sex Pistols, řekl jsem si, co to kruci je, ta energie, síla, ta pokřivenost, byly v tom reálné pocity. A vztek. Byl jsem rozhněvaný mladý muž a to se mi líbilo. Okamžitě nás to inspirovalo, začali jsme chodit na koncerty, viděli jsme vystupovat (punkové) kapely a uvědomili jsme si, že tihle kluci nejsou žádní virtuosové jako Eddie Van Halen nebo Jimi Hendrix. Hráli jen tři akordy, ale s feelingem. Mám rád Ramones, Social Distortion, to nebyli velcí instrumentalisti, ale měli skvělý přístup a zahýbali světem, a to nás inspirovalo.“

/ VIBRATORS
Vibrators, založení v roce 1976, patří k prvním anglickým punkovým kapelám. V jejich tvorbě je však hodně patrný vliv pub rocku, jemuž se chtěli původně věnovat. Prodělali řadu změn v obsazení, poté, co je v roce 2011 opustil kytarista Ian ‚Knox‘ Carnochan, je jediným původním členem bubeník John ‚Eddie‘ Edwards.
Doporučená alba:
Pure Mania (1977)
El Hefe, NOFX We Vibrate (výběr 1997) nebo Best of The Vibrators (1999)

Vliv kladné zpětné vazby, kdy průkopníci nového stylu inspirovali další, aby se mu také věnovali, potvrzuje i kytarista Hefe, který se přidal v devadesátých letech k jiné americké punkové legendě vedené zpěvákem Fat Mikem – NoFX: „Bylo to kvůli desce Circle Jerks Group Sex. Už předtím jsem slyšel hodně z nové vlny, jako byli Police nebo Joe Jackson. Když jsem uslyšel Circle Jerks, fascinovalo mě to, bylo to cool, pořád se měnilo tempo, byla to ta nejskvělejší věc, co jsem slyšel. Říkal jsem si, tohle chci dělat a ono to šlo, protože nikdo nemusel být skvělý muzikant, aby mohl hrát punk. Jak jednou řekl Fat Mike, punk rock jsou dobré písničky hrané špatnými muzikanty.“
Do nástupu Green Day a Offspring ale zůstával v USA punk v podzemí, což připomíná jedna z nejvýznamnějších amerických punkových kapel Bad Religion. Vznikla už v roce 1979, ale ještě na počátku devadesátých let vystupovala jen v obskurních klubech. „V té době nebylo žádné punkové hnutí, hráli jsme jen pro zábavu. Brett (Gurewitz, kytarista Bad Religion) zase rozjel vydavatelství, začal vydávat desky v Epitaph Records a spolu s dalšími labely jako Demon nebo Fat (Wreck Chords) přispěli k návratu punku,“ říká její zpěvák Greg Graffin.
punk_10Graffin ale nepřeceňuje vliv prvních amerických punkových kapel na scénu, i když mnohé další party včetně Pennywise uváděly Bad Religion jako svou inspiraci: „Ony to říkat mohou, ale je těžké sám říkat něco ve smyslu, že byste nějak ovlivnili hudbu. Je tu hodně faktorů, které vedou ke změnám hudby a přístupu, jen jedna kapela to nedělá. Souvisí to s odlišným rozpoložením mysli, které se objevilo koncem devadesátých let, nebo od půlky devadesátých let a v Americe ho rozvíjelo hodně lidí.“
Noodles nástup punku v USA spojuje nejen se změnou společenské situace po konci studené války a s ním souvisejícím poklesem obliby konzervativních republikánů, které vystřídali u moci liberálnější demokraté, když prezidentské volby vyhrál v roce 1992 Bill Clinton. Zmiňuje především proměny hudební scény: „Nirvana všechno zcela změnila. Myslím si, že lidi chtěli něco nového a ne ten pořád stejně nudnej starej rock’n’roll. Hair metal, glam metal a stadionový rock byly v tu chvíli tak nudné. Pak nastoupila Nirvana, nabídla něco nového a poté přišly další kapely jako my a Green Day, Rancid, Bad Religion a Pennywise a pokračovaly v této linii. Taky přinesly něco nového.“ Nástup punku považuje za klíčový: „Myslím si, že obecně punk rock zachránil rock. Přišel v době, kdy pop potřeboval, aby ho něco jako punk nakoplo do života.“
Sám však byl náhlým úspěchem Offspring zaskočen: „Bylo to divný. Když vyšel Smash, během roku a půl jsme od malé skupiny věrných posluchačů, která nás následovala, přešli ke světovým turné. Do poslední chvíle jsme to nečekali.“
Doby jednotné scény jsou však pryč, dodává Eric Melvin: „Kapely, se kterými jsme začínali, hrají dnes na stadiónech odlišné styly, ale my pořád děláme totéž. Připadám si občas divně, změnilo se i publikum, i když pár starších fanoušků zůstalo. Někdy mám pocit, že hrajeme lidem, kteří nás neznají, takže jim musíme ukázat, kdo NoFX vlastně jsou. Ale i to je zajímavé, protože je to výzva.“
Melvin naráží právě na úspěch Offspring a Green Day, Wasserman je však přesvědčen, že se idejím punku nezpronevěřil, jak mu to vyčítá Tim Smith, který tvrdí: „Nemohu říci, že by americké kapely jako Green Day měly punkový přístup, když hrají na stadiónech. Jsou součástí hudebního průmyslu, možná se vynořily s punkovým přístupem, ale už ho nemají. Lituji, nejsou punk. Jsem si jist, že hodně těchhle velkejch kapel má pocit, že jsou pořád punkový. Jsem za ně šťastný, že se cítí jako pankáči. Neměli by ale skrývat před publikem pravdu – když hraju na velkejch koncertech a dostávám za to hodně peněz, nejsem součástí scény.“
Wasserman ale namítá: „Punk rock je dneska jiný, než byl v roce 1994 nebo 1984, kdy jsme začínali. Pořád se mění. Ale punk rock pro nás, pro kapelu i jednotlivce stále znamená to, co nás učil – měnit pravidla. Neakceptovat věci takové, jaké jsou, protože takové jsou jen proto, že si někdo vymyslel, že by takové měly být. Když je něco podělanýho, tak to označit za podělaný a něco s tím udělat. Jestliže je hudba otravná, vytvoř si vlastní hudbu.“

KRIZE UNIFORMITY
Doby slávy sice opadly, punk už není na vrcholu, ale nezanikl. Většina kapel dál hraje. Scéna se však podle mnohých punkerů drolí. Hetson z Bad Religion a Circle Jerks se už necítí být součástí punkového hnutí: „Už nejsem spojen s žádnou scénou, jako každý, kdo je starší. Jsem si však jistý, že pořád existuje ten undergroundový přístup dělat si akce sám ve sklepech nebo ve vstupní hale něčího domu. Ale pro mě jsou už pryč časy, kdy jsem na tyhle koncerty chodil. To funguje jen v určité době, když je to výbušné a nové, vzrušující i děsivé a takový už punk rock není.“

/ BAD RELIGION
Bad Religion patří mezi nejdéle hrající a nejvýznamnější americké punkové kapely, dohromady se dali už v roce 1979. Skupina se po celou svou kariéru věnovala melodickému punku a inspirovala tak nástup pop punku v polovině devadesátých let. Kytarista kapely Brett Gurewitz vede od roku 1980 nejvýznamnější americký punkový label Epitaph.
Doporučená alba:
Suffer (1988)
The Grey Race (1996)
New Maps Of Hell (2007)

Punk však šmahem neodsuzuje: „Smysl má, ale já v něm nevidím tolik rozličnosti, kolik bych chtěl. Je plný uniformního zvuku, každý vypadá úplně stejně, oblečení je stejné, tetování jsou stejná, všichni hrají úplně stejně. Už to není nebezpečné, je to akceptované. Když jsme zpočátku vystupovali a chodili na koncerty, nevěděli jsme, co se stane. Zpočátku nás ani nenapadlo, že by se prodávaly desky nebo trička. Šli jsme se pobavit, byli jsme ještě kluci a nevěděli jsme, jestli nedorazí policie a nepřeruší koncert.“ Osobně však nemá pocit, že by roli punku převzal nějaký jiný styl: „Nic takového nevidím, teď ne, možná něco přijde.“
Přitom nemá pocit, že by už nebylo hudbou co kritizovat: „Pořád tu jsou témata, která mě rozčilují. A je tu i otázka osobní vzpoury.“ Na vysvětlenou dodává, co mu vadí: „Je to stále totéž – ignorantství, lenost amerického lidu vyjít ven, když je něco špatného a zkusit to změnit (rozhovor se uskutečnil v roce 2010 ještě před demonstracemi hnutí Occupy – pozn. aš). Věci se mění tak málo a tak pomalu, že nepřichází žádný politický nebo sociální pokrok. Jo, nějaké změny tu jsou, ale myslím si, že každý (po nástupu Obamy) čekal, že se toho změní hodně a rychle. To se nestalo, což je frustrující. Ale to není jeho chyba. Opoziční strany vždy zkoušejí vykydat hnůj.“
Že punk ztratil s lety ostří, říká i Richie Ramone: „Smysl měl víc pro lidi, kteří se mu věnovali na počátku než nyní. Tehdy to byl životní styl, teď je to jen zvuk, který nemá tu osobitost. Pro mě je hudebně punk prostě rock’n’roll, můžete tomu říkat punk rock, můžete tomu říkat jakkoli, ale být punker znamená být upřímný, upřímný k sobě, být opravdový, nepředstírat, dál dělat, co děláš, nosit na scéně to, v čem normálně chodíš, není to o módě, jde o to být přirozený.“

/ TV SMITH
Zpěvák a písničkář Tim Smith stál na konci roku 1976 u zrodu významných reprezentantů první vlny anglického punku The Adverts, kteří výrazně napomohli emancipaci rocku, protože na basu v nich hrála Gaye ‚Advert‘ Black. Po vydání dvou desek se rozešli. Smith pak vedl vlastní kapely Explorers a Cheap, ale hlavně se soustředil na sólovou kariéru. Zatímco na deskách má většinou hosty, na koncertech vystupuje sám jen s kytarou. V roce 2007 dal dohromady skupinu The Bored Teenagers, která hraje písně The Adverts.
Doporučená alba:
Crossing the Red Sea with The Adverts (1978)
Useless (The Very Best of T.V. Smith (2001)
Live At The N.V.A. Ludwigsfelde (2010)

Na uniformitu scény si stěžuje většina starých punkerů. „Hodně kapel postrádá trochu originality, vidíte tuhle kapelu a tamtu a ony jsou to jen kopie a nikdo nepřichází s opravdu originálním soundem, jako jsme se o to pokoušeli my. Vzali jsme kapely jako Kinks a Rolling Stones, Mud, Garyho Glittera za výchozí bod a zkoušeli vytvořit něco odlišného, něco našeho vlastního. To by měli dělat všichni. V sedmdesátých letech byla každá kapela hodně odlišná, The Jam, The Clash, Sex Pistols, Vibrators byly velmi odlišné kapely. Lišily se nejen v tom, jak přistupovaly k písním, ale ke všemu. Teď se definoval punkový vzhled s koženou bundou a čírem,“ říká Eddie z Vibrators.

VÝCHODISKA Z KLIŠÉ
S názorem, že kapely byly v počátcích punku mnohem pestřejší, souhlasí i kytarista amerických Victims Family Ralph Spight: „Myslím si, že je naprostou pravdou, že punková scéna taková zpočátku byla. Příčina toho, kde se ocitla nyní, tkví v tom, že se stala jasně definovaným stylem, je uniformní a lidé si myslí, že by to tak mělo být.“ Osobně s tím však nemá problém: „To je v pohodě, já mám tuhle hudbu rád.“ Hned však klade řečnickou otázku: „Ale kde je psáno, že to tak musí být?“
punk_11Spight v posledních letech hraje především s Jello Biafrou v jeho kapele Guantanamo School Medicine, právě jeho mateřská kapela Victims Family však patřila spolu s No Means No ke skupinám, které v osmdesátých letech měnily podobu punku a hardcoru, když zbavily baskytaru doprovodné role. Jedním z důvodů odlišného pojetí bylo také to, že Spight nezačínal hned s punkem: „Poslouchal jsem rock i progresivní rock. Punk jsem objevil až v devatenácti, dvaceti, to už jsem hrál na kytaru šest sedm let, takže už jsem měl něco za sebou. Studoval jsem hudbu ve škole a tu, kterou jsem tam slyšel, jsem chtěl skloubit s tím, co hrály kapely, které jsem poslouchal – Kennedys a Black Flag.“ Přiznává, že to nebylo úplně jednoduché: „Když jsme začínali, věřil jsem, že punková a hardcoreová scéna v San Francisku je tolerantní k odlišnému zvuku, ale vždycky jsme měli problémy. Pro lidi jsme nebyli dost hardcoreoví, protože jsme využívali odlišných hudebních forem. Po chvíli jsme se tím ale přestali zbytečně zabývat. Je hodně kapel, které dělají to, co si lidi přejí, ale my jsme nechtěli být jednou z nich. Nakonec jsme zjistili, že jsou lidi, kteří jedou v hudbě, jakou jsme hráli. Pro mě bylo docela zajímavé, když nás lidé přirovnávali k Franku Zappovi. Mám rád Zappovu hudbu, ale nejsem takový fanda, který by často poslouchal jeho kytarová sóla. Bez ohledu na to, že je to asi můj nejoblíbenější sólový kytarista.“
Za představitele progrocku se nikdy nepovažoval: „Když nás lidé přirovnávají k Zappovi nebo ke King Crimson, nemá to pro mě žádný význam. Snažili jsme se o to být hardcoreová kapela, jen jsme přicházeli s trochu odlišnými přístupy. Bereme funkové nebo rhythmandbluesové struktury a hrajeme je skutečně rychle, takže to působí crimsonovsky. Když se uchýlíte k hudebním cvičením, je to něco jiného, ale já jsem si nikdy nesedl, že udělám píseň v patnácti šestnáctinách. Takto v kapele nepřemýšlíme, neuvažujeme o dalším drobení rytmu. Všechno je ve čtyřech čtvrtkách, jen tu a tam nějakou tu dobu přidáme.“ Důvod tohoto pojetí byl prostý, dodává Spight: „Pokoušeli jsme se vytvořit vlastní písně, protože jsme chtěli na něco poukázat, říkat něco v textech. Máme písně, abychom lidi zaujali hudbou i textem.“ Slova byla pro něj vždy důležitá, dodá Spight a vysvětluje proč: „Velký vliv na mě měla moje máma, která byla hodně politická, vtiskla mi své názory, takže jsem měl vždy velký zájem o politiku.“ Punk mu proto konvenoval: „Hrál jsem hodně hard rock a zkoušel uchopit heavy metal, když jsem uslyšel Dead Kennedys. To bylo přesně to, co jsem hledal, tahle idea mi už rezonovala v hlavě. Cítil jsem velkou politickou frustraci, byl jsem plně ovlivněn politickou situací v USA v osmdesátých letech za Ronalda Reagana. To byly velmi děsivé doby.“ Dodává, že samozřejmě netušil, co přijde za éry George Bushe: „Bylo to mnohem děsivější, jenže jsme nevěděli, co máme na skladě.“ A je přesvědčen, že písně, které tehdy vznikaly, nezestárly:
„Možná že kulturní klima už není stejné, ale mnohdy si při zpěvu jejich textů uvědomím, že jsou pořád platné, že je to pořád přesně tak.“ Kytarista naznačuje i možnou příčinu: „Při psaní písní se vždy snažím ujistit, že jsou adekvátní.“ Hned ale dodává: „Jednou věcí je politický aspekt hudby, ale lidé si moc neuvědomují, jak je naše hudba interpersonální, kolik je v ní vztahů, byť je v ní hodně politických témat.“
Ne všichni ale mají pocit, že klíčové je v punku politické poselství nebo velká sdělení. „Někdo by byl možná víc protináboženský nebo političtější, jako Fat Mike,“ říká kytarista NoFX Eric Melvin, „pro mě je ale punk rock hlavně záležitost zábavy.“

/ GBH
Birminghamští GBH spolu s Varukers a Exploited reprezentují tvrdý styl UK82, který punk obohacuje o metalový zvuk. Skupinu dali zpěvák Colin Abrahall a kytarista Colin Blyth dohromady už v roce 1978, s důraznou hudbou se však prosadili až o čtyři roky později. GBH svým pojetím inspirovali mnoho metalových kapel.
Doporučená alba:
City Baby Attacked by Rats (1992)
City Baby’s Revenge (1984)
Perfume and Piss (2010)

Podle zpěváka Bad Religion Graffina se postupně vytratila i provokativnost punku: „Lidi se dříve dost starali o naše logo (přeškrtnutý kříž), ale nebylo to nic drastického. Jeden obchod v Petrohradu zakázal prodávat naše trička, když jeden místní politik řekl, že je to hrozný symbol, tak v tom obchodě přestali trika vystavovat. To se stává každému, ale ne moc často.“ Graffin současně mírnil údernost jména kapely Bad Religion: „Název nenese žádnou protináboženskou ideu. Nevyrůstal jsem v nevěřící rodině, slyšel jsem od přátel leccos z různých náboženství nebo jsem o tom četl, ale ani jako dítě jsem tomu nevěřil, nebyl jsem schopen na sto procent uvěřit těmto pohádkám. Jsou tam dobré příběhy, dobré základní zásady, být slušný k druhým, zlatý zákon nedělejte druhým to, co nechcete, aby dělali vám, ale to je jen zdravý rozum ustanovit pravidla a způsob, jak žít své životy.“
punk_12Hlavně se ale stavěl proti tomu, aby se přeceňoval význam společenského dopadu punkových kapel. Nemyslí si, že by toho punk nebo jakákoli jiná hudba dokázaly ve společnosti moc změnit: „Individuálně ano, ale kolektivně si nejsem moc jist, v tom jsem docela skeptický. Vím, že to další inspirovalo k tomu, aby něco udělali, aby začali přemýšlet jinak, založili kapelu. To je skvělé, ale pokud jen poslouchali, a nic z toho neudělali, jen poskakovali kolem, tak je to taky ok, vždyť jsme jen parta kluků, co dělá bordel na pódiu a vydává desky.“
S pohledem, že by toho punk zas tak moc nezměnil, nesouhlasí zpěvák amerických Anti-Flag, kteří vznikli na počátku devadesátých let a jsou považovaní za jedny z nejvýraznějších představitelů politického punku přelomu tisíciletí. „Sám jsem živoucím příkladem toho, že hudba něco mění. The Clash na mě měli velký vliv v tom, v jakou politiku věřím. V pohledu na sociální spravedlnost mě zase ohromně ovlivnil Billy Bragg,“ řekl letos v březnu Justin Sane, který dodává, že punk byl zpočátku v undergroundu: „Na konci osmdesátých a počátku devadesátých let nebylo snadné najít punk. Punk v té době rozhodně nebyl populární, představoval druh zvláštního společenství, které stálo mimo.“ Objev punku pro něj byl klíčový: „Punk mě dostal z místa, kde jsem se cítil izolovaný, protože jsem naráz zjistil, že je tu skupina lidí, ke které jsem cítil vztah a necítil jsem se osamělý.“ Přiznal však, že to nebylo jednoduché: „Je těžké sdílet s dalšími lidmi, že jsi něco objevil, když ses cítil po celý život hodně odcizený, když tě ostatní lidé zrovna neměli moc rádi a zacházeli s tebou špatně.“
Nakonec se do dění na punkové scéně v Pittsburghu sám zapojil: „Kapely jako Subhumans a Dead Kennedys, The Clash, Sex Pistols mě jako člověka hodně ovlivnily. Kvůli nim jsem chtěl hrát punk rock, cítil jsem, že mám k punku vztah, protože mluvil o věcech, které mě na světě trápily. Na světě nebyli jiní umělci nebo lidé, kteří by se jim věnovali.“
Podle jeho slov měla podobný dopad i tvorba jeho kapely, která vystoupí na počátku července na festivalu Rock for People: „Lidé mi říkají: ‚Měl jsem vstoupit do armády, ale pak jsem viděl Anti-Flag, tak jsem se rozhodl dělat v životě něco jiného.‘ To je pro mě největší vítězství, protože Anti-Flag hodně stavěli na myšlence, že naše armáda je nástrojem korporací ke znásilňování a rabování dalších zemí. Nechci vidět lidi, jak mrhají svými životy jen kvůli tomu, že na ně korporace tlačí. Nevím, kam až sahá vliv hudby při změně světa, ale vím, že ho může pozměnit. I když změní život jednoho člověka, bude to velký úspěch, ale ze své zkušenosti vím, že může mít vliv na životy mnoha lidí.“ Justin uvádí i příklady, kdy se punk podílel na změnách ve společnosti: „Když jsem začínal s punkem já, bylo akceptovatelné být rasista, bylo společensky přijatelné být homofobní, ale na punkové scéně to nebylo ok. Punk byl jedním z vůdčích hlasů, které to odmítaly. A nyní vidíme transsexuální hnutí, hnutí za životní prostředí, hnutí za práva zvířat a punk je opět silným hlasem podporuje.“
Ještě dál zašel vedoucí kanadských D.O.A. Joey Shithead Keithley, který se rozhodl naplnit vlastní heslo, že řeči bez akce jsou nanic (Pozn.: Vyjádřené je krásnou pseudomatematickou formulkou TALK-ACTION=0) a opakovaně kandidoval v provinčních volbách v Britské Kolumbii za kanadskou Stranu zelených, poprvé už v roce 1996. „Když se chceš pokusit změnit společnost, o což se celou dobu snažím s D.O.A., a chceš-li obstát, tak musíš zkusit získat a aktivizovat lidi a jít do toho, čemu říkáme formální politika.“

/ OFFSPRING
Spolu s Green Day nejúspěšnější představitelé amerického pop punku devadesátých let, kteří nakonec přerostli ve stadionovou kapelu. Vzešli však z punkové scény a své nejúspěšnější průlomové album Smash vydali na značce Epitaph.
Doporučená alba:
Smash (1994)
Greatest Hits (2005)

I vystupování ale bylo podle něj důležité: „Hlavní je, že jsme přivedli mnoho lidí k tomu, aby přemýšleli o tom, co se děje ve světě a taky aby zkusili myslet na sebe, což je základ přístupu D.O.A. k politice, neboť lidé by si měli zkusit řídit své životy sami, jak to jen jde, protože to dává větší šanci na štěstí. A taky by měli pomáhat dalším lidem ve městě, sousedům…“
Otevřeně přiznává, že sedí ne na dvou, ale třech židlích, protože vedle kapely, kterou obnovil, a politiky, taky vede vlastní vydavatelství Sudden Death Records: „Dělám tohle všechno, ale především se považuju za hudebníka, myslím si, že to dělám nejlépe. Když jsem se vrátil z dočasného důchodu – v roce 2012 jsem oznámil, že jdu do politiky, ale nebyl jsem zvolen, takže jsou D.O.A. zase v pohodě – uvědomil jsem si, že jsem nezapomněl hrát na kytaru, zpívat a skládat písně. Natočili jsme nyní nové album Hard Rain Falling, které jako obvykle vyšlo na mém labelu. Vydavatelství se daří dobře, mám je už dvacet let a zůstalo úspěšné v obtížných dobách pro vydavatelství, které byly těžké i pro velké firmy. Politika je jenom na částečný úvazek, protože jsem nebyl zvolen. (Pozn.: V oblasti Coquitlam – Burke Mountain skončil v únorových doplňovacích volbách v Britské Kolumbii třetí s 14 procenty hlasy, když vyhrála kandidátka NDP před zástupkyní Liberální strany, přičemž obě ženy byly zvoleny.) I když jsem neuspěl, dobré na poslední kampani bylo, že jsme mluvili se sedmi osmi tisíci lidmi, zcela neznámými, klepali jsme jim na dveře a říkali jsme jim o čem je moje kampaň a oni byli velmi otevření. Moji punkrockovou minulost většina vnímala velmi pozitivně, přitom před dvaceti lety by byli vylekaní. Na začátku devadesátých let by se více obávali punkera v politice.“

/ NOFX
NoFX patří ke k druhé vlně amerických punkových skupin, dohromady se dali v roce 1984. Sice reprezentují americký melodický punk, ale se značnými přesahy do dalších stylů, jako jsou ska, irský punk nebo středoškolský rock, protože si libují v satiře. Kytarista Hefe hraje občas na trubku, druhý kytarista Eric Melvin na akordeon. Zpěvák NoFX Fat Mike vede významné punkové vydavatelství Fat Wreck Chords.
Doporučená alba:
Punk in Drublic (1994)
Heavy Petting Zoo (1996)
The Decline (1999)

Shithead vysvětlil i proč: „V době původního punku v letech 1978 až 1985 se společnost velmi obávala punk rocku, protože nastolil otázku boje za svá práva. Byl to první protest, který se objevil od konce šedesátých let, kdy probíhaly boje za různá práva, za práva žen nebo proti vietnamské válce, až pak začalo Greenpeace. (Pozn.: Hnutí vzniklo v roce 1971). Protestní hnutí za různá práva probíhající někdy od roku 1963 do roku 1971 nebo 1972 měla velký dopad na společnost.“ Zařazuje tím punk do dlouhé linie protestních aktivit, přičemž připomíná, že přispěl i k rozvoji dalších: „Punk rock, který byl v Severní Americe protestní hudbou bílých kluků z předměstí, zasel také semínko do rapové scény v Los Angeles a v New Yorku.“
Sám vnímá punk rock jako na pokračování tradice protest songu, jakému se věnoval Woody Guthrie: „Myslím, že je tu přímá souvislost. Když jsem byl malej kluk, bylo mi deset, dvanáct let, moje starší sestra nosila domů na deskách folk, Woodyho Guthrieho, Petea Seegera, Weavers, Petera, Paula & Mary, protestní hudbu té doby – mluvíme o letech 1966 až 1968. Uvědomil jsem si, že tito lidi něco skutečně říkají, myslím si, že to představovalo zdroj, ze kterého jsem politicky vyrůstal. A v mnoha ohledech se na punk rock dívám jako na moderní prodloužení toho, co lidé jako Woody Guthrie a Pete Seeger říkali, i když ne ve všem.“
Podle něj je v punku důležitá především samotná píseň, na které staví Bad Religion, Dead Kennedys, D.O.A., Bad Brains. Uvědomuje si však, že energie, rychlost a agresivní zvuk vazbu na protestsongy poněkud zakrývají: „Lidé si už před lety kvůli značné rychlosti a značné hlasitosti mysleli, že v textech nic není, protože jim nerozumějí. Ale fanoušci, kteří si kupují desky a pečlivě poslouchají, vědí přesně, o čem mluví, na co ukazují.“

JÁDRO V KLUBECH
To, že punk čelil komercializaci, ho nezničilo. Justin Sane z The Anti-Flag se nedomnívá, že by úspěch The Offspring a Green Day scénu rozložil, i když ho to zaskočilo: „Vzešli jsme z malé undergroundové scény v Pittsburghu a bylo pro nás velmi divné naráz vidět punkové kapely v MTV a to, jak se punk komercializuje. Ale je tu pár věcí, které jsou důležité – punková undergroundová scéna tu pořád je bez ohledu na to, zda je punk populární v mainstreamu, nebo ne. Vždycky jsou lidé, kteří žijí podle etiky punkového undergroundu, jsou zapojeni do punkrockové komunity. To nikdy nezmizelo bez ohledu na to, co se dálo s punk rockem v mainstreamu. Protože jsem byl hodně zapojen do punkového undergroundu, tak jsem se příliš nestaral, co se děje s punkem mimo tuto scénu. A výsledkem toho, že se punk rock dostal do mainstreamu, je to, že přitáhl do punkové komunity některé úžasné lidi. Náš nový baskytarista Chris No. 2, který je o deset let mladší než já, se dal na punk kvůli Green Day. Nevím, jestli by objevil punk rock, kdyby nebyli Green Day v MTV. Když objevil Green Day, povzbudilo ho to, aby začal hledat další punk rock a nakonec se dostal k Anti-Flag. Myslím si, že Anti-Flag byli první deskou, kterou si koupil.“
Nemá ani pocit, že by už punková scéna neexistovala: „Když to budeš hodnotit podle toho, kolik je tu punkových kapel, které jezdí na turné a baví tisíce lidí každý večer, tak takových je jen pár. Punk se už skoro vůbec neobjevuje v mainstreamu, ale podzemní scéna je živá a daří se jí dobře. V mnoha ohledech je silnější. Punku je čtyřicet let, takže je tu hodně lidí, co na něm vyrůstali a jsou zapojení do undergroundové punkové scény. V každém městě je DIY scéna, což znamená, že je na tom punk rock v USA velmi dobře. V posledních pár letech hrajeme v malých DIY klubech a je to v pohodě. Stejně jako když jsem začínal je punk krok před mainstreamem.“

/ ANTI-FLAG
Pittsburští Anti-Flag jsou pokračovateli americké tradice politického punku. Dohromady se dali na počátku devadesátých let, po nástupu pop punku vydali v roce 1996 debut Die for Government, ale výrazněji se prosadili až v novém tisíciletí. V roce 2005 podepsali smlouvu s velkou firmou RCA, za což byli kritizování, protože kromě válek a nacionalismu odmítali i velké korporace.
Doporučená alba:
Underground Network (2001)
For Blood and Empire (2005)

„Scéna je velmi zdravá, včera (14. 3. 2016 – pozn. aš) jsme hráli na venkovském předměstí Vancouveru, kluci dorazili a byli velice nadšení,“ dodal Shithead. „Punk sice už není hrozbou pro společnost jako před čtyřiceti lety, nic nevydrží natrvalo, ale je to pořád silná protestní hudba, a je to svébytný žánr, který může existovat klidně dalších padesát let.“
Punk však není scénou uzavřenou do sebe. Mnozí jeho ideje dále rozvinuli, i když dnes už punk, z něhož vzešli, dávno nehrají. A není to jen případ harcoreových kapel, které sice hodně čerpají z metalu, ale názorově jsou blízké ostrému politickému punku. Platí to i o jedné z nejoriginálnějších freerockových kapel posledních dvou dekád, nizozemských The Ex. Její skotský kytarista Andy Moor se už dnes k punku otevřeně nehlásí: „Nikdy jsme se neoznačovali za anarchopunkovou kapelu, jen jsme začali v době punku. To bylo něco výjimečného kvůli možnostem dělat si věci sami po svém.“ Má dokonce pocit, že originalita punkového přístupu dělat si vše sám se zbytečně nafukovala: „Brzy jsme si uvědomili, že v celé Africe a v celé Asii si muzikanti taky všechno dělají sami, ve free jazzu si taky dělali sami, takže záhy nepotřebujete definici punk rocku. Ale začali jsme tak.“ The Ex vzešli ze squaterské scény: „V Amsterdamu bylo velmi rozšířené squaterství. V jednu chvíli tam bylo 10 000 squatů a v každém lidi vymýšleli, co chtějí dělat. Někteří otevřeli opravnu kol, další prodávali zeleninu nebo pivo a jídlo. My jsme vytvářeli hudbu. Tohle se dálo i v Anglii nebo ve Švýcarsku, v Americe, na mnoha místech v světě, ale v Amsterdamu byla komunita největší a to bylo, myslím, docela zvláštní.“
punk_13The Ex se záhy etablovali jako experimentující free rocková skupina, s níž hostovala řada předních improvizátorů, jako cellista Tom Cora nebo členové Sonic Youth. V půlce první dekády nového milénia spolupracovali s legendárním etiopským jazzovým saxofonistou Gétatchèwem Mèkuryou (někdy přepisovaným jako Mekuria). A právě v hraní s ním vidí plné uskutečnění punkových ideálů: „Pro nás je skvělé, že ty proklamace, kterých byl punk zpočátku plný – dělejte tohle, buďte svobodní, atd. – se nyní naplňují. Nepotřebujeme vyjmenovávat všechny definice, řídíme se jimi. Takto to roste. A my jsme se taky vyvinuli, něco se naučili. Napřed jsme se vyslovovali proti rasismu a teď hrajeme s Etiopanem. Je to jednoduchý příklad, ale jasný.“

/ JOEY ‚SHITHEAD‘ KEITHLEY & D.O.A.
Vancouverští D.O.A. vedení kytaristou a zpěvákem Joeyem ‚Shitheadem‘ Keithleyem jsou nejvýznamnější a nejdéle působící kanadskou punkovou kapelou, hrají od roku 1978. Jejich tvorba je ostře politická, kapela dlouho vydávala na Biafrových Alternative Tentacles. Keithley je od půlky 90. let aktivní v politice, kandiduje za zelené.
Doporučená alba:
Hardcore ’81 (1981)
Last Scream of the Missing Neighbors (s Jello Biafrou 1990)
13 Flavours of Doom (1992)

Nemá přitom pocit, že by se při spolupráci s africkými jazzmany zpronevěřil důrazným kořenům The Ex: „Jestli jste nás viděl, tak to bylo taky jako rocková kapela, mělo to tah dopředu. Pro mě je zajímavé sdílet svět s třemi Etiopany a přitom dosáhnout stejného efektu. To je na hudbě skvělé.“ Přispěla k tomu i podoba repertoáru, dodává Moor: „Naučili jsme se etiopské písně, snažili jsme se být otevření, ale oni měli hrozně rádi hudbu The Ex. Když jsme ji hráli, byli úplně blázniví, skákali, smáli se, velmi dobře reagovali. To bylo úžasné. Nikdy nic takového neviděli, ale cítili, že je to opravdové, že to jde od nás k nim, od člověka k člověku. Vnímali to velmi silně, takže etiopské písně tvořily jen půlku repertoáru.“ Moor si však pochvaloval ještě jednu výhodu nadžánrové hudby: „Je skvělé, že nemusíš mít vždy nutně politickou definici, někdy je to jasnější nechat otevřené, nikdo nerozumí tomu, co ten etiopský kluk zpívá, ale pořád v tom něco je a funguje to. Je to nové a mění se to a myslím si, že je důležité, když občas lidé musejí přemýšlet o tom, co vidí a jak se s tím vyrovnají. Punk začal být v jistém bodě moc o definicích, o kožených bundách, příliš jednoduchý, příliš konzervativní a bezpečný – aspoň pro mě. Byl příliš definovaný v tom, jak by lidi měli chodit a tančit, příliš konzervativní a závislý na definici.“

/ RALPH SPIGHT
Americký kytarista Ralph Spight stál v roce 1984 u zrodu inovativní sanfranciské hard core punkové skupiny Victims Family, která postupy stylu obohatila o prvky jazzu a funku. Kapela ukončila činnost v roce 1994, Spight pak hrál v Saturn’s Flea Collar, v Hellworms a vedl vlastní soubor The Freak Accident. Od roku 2004 se Victims Family občas obnovovali, od roku 2008 hraje Spight v Biafrově skupině The Guantanamo School of Medicine.
Doporučená alba:
White Bread Blues (Victims Family, 1990)
The Germ (Victims Family, 1993)
The Audacity of Hype (Jello Biafra and The Guantanamo
School of Medicine, 2009)

Z punkových a squaterských zkušeností však skupina dál čerpá: „Především jsme se naučili udržovat vše co nejjednodušší. Dodržujeme to u všeho, co děláme, u koncertů, u CD… Z minima, které takto získáme, můžeme žít, což je důvod, proč to děláme. Každý je tím překvapený, ale žijeme z toho od roku 1991. Zpočátku jsme v Holandsku dostávali malé peníze od místní radnice, ale se squatingem to bylo mnohem jednodušší. Žili jsme velmi prostě, ale to pro mě není problém. Všichni v kapele mají stejný pohled. Jsme šťastní, že nikdo z nás nechce řídit mercedes. Jak vyžít s málo penězi, se naučíte rychle. Je skvělé si koupit všechno z druhé ruky, zeleninu za pár drobných. Jen o jídlo se musíte trochu starat.“
Sám ale přiznává, že vydávání desek je stále obtížnější, protože je lidé nekupují. Dodává, že občas potřebuje impuls, aby v takto vedeném životě pokračoval: „Proto jsme rádi, že jsme se setkali s těmito etiopskými jazzmany, kteří jenom hrají, a je to pro ně to hlavní. Jsou velmi čistí, i když je jim sedmdesát, chtějí hrát hudbu, což je velmi inspirující.“
Uvádí, že volba etiopských muzikantů byla pro spolupráci velmi šťastná: „Etiopané jsou velmi silní, mají jasno, protože nikdy nebyli kolonizováni, takže mají sebedůvěru. Nikdy se necítili něčím míň, nebo odlišní, věří tomu, co dělají. Jiní Afričané jsou hodně ovlivnění koloniálními časy, snaží se napodobovat západní hudební styly. Na etiopské kultuře se mi velmi líbí její humor, milují žerty. Navštívil jsem 23 afrických zemí a Etiopie na mne zapůsobila nejvíc, jejich žertování je neuvěřitelné. Už jsem tam byl patnáctkrát a vždy jsem se naučil porozumět něčemu dalšímu.“

/ THE EX
Nizozemský freerockový soubor začínal v roce 1979 s anarchistickým punkem, postupně však svůj styl rozvíjel a přiblížil se k alternativnímu rocku, absorboval však i prvky world music. Jejich skotský kytarista Andy Moor se věnuje i improvisingu a hrál se skotskou anarchopunkovou kapelou Dog Faced Hermans.
Doporučená alba:
Scrabbling at the Lock (s Tomem Corou, 1990)
Mudbird Shivers (1995)
In the Fishtank 5 (s Tortoise, 1995)
In the Fishtank 9 (se Sonic Youth, 2002)
Moa Anbessa (s Gétatchèwem Mèkuryou, 2006)

Většina ortodoxních punkerů by nad The Ex ohrnula noc, nejsou dost přímočaří a jednoznační i bez afrických hostů. To ale neznamená, že k punku nepatří. „Kdyby nějaký mimozemšťan přistál na Zemi a ptal se, co je punk, dostal by tisíc různých odpovědí,“ říká Tim Smith. „Jedna z legračních věcí na punku je, že pořád může být čímkoli. Když se něco označuje za punk, chci znát přístup, slyšet obsah, texty, které mi řeknou, jestli je to punk. Co vypovídají o světě. Když nejsi připravený vystrčit hlavu přes parapet a říci něco o tom, co se děje, tak pro mě punk nejsi. Na úplném počátku jsme všichni měli pocit, že jde o to, aby se lidi vyjadřovali po svém, byli upřímní a opravdoví. A o to podle mě v punku jde pořád, i když to rozředil hudební byznys. Říkat ne establishmentu a dělat si věci po svém.“

^p

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *