Punk a reggae Roberta Brylewského

Rockový festival v polském Jarocinu, rok 1986. Na pódiu se objeví kapela IZRAEL a spustí ostré reggae, jaké na tehdejší české scéně aby pohledal. Mezi proplétajícími se hady tanečníků fascinovaně přihlížejí i posluchači z Československa, kteří museli překonat uzavřenou hranici mezi oběma zeměmi. Podobná scéna se opakuje při vystoupení Izraele v pražském Paláci kultury na podzim roku 1989; tentokrát ovšem svorně trne převážně české publikum. Teď, v květnu roku 2014, Robert Brylewski, vůdčí osobnost Izraele a dalších polských kapel, vystoupil v pražské Knihovně Václava Havla na uvedení obsáhlého knižního rozhovoru Punk a reggae v Babylonu, který s ním vedl Rafal Księzyk (nedávno ho vydalo česky v překladu Michaela Alexy nakladatelství Smršť). Při dotazech z publika se ukázalo, že mnozí na onom festivalovém koncertě před sedmadvaceti lety byli a pořád si ho pamatují… Jaký je podle tebe důvod toho, že se reggae v Polsku tak chytlo? Polská reggae scéna je dodnes rozsáhlá, dynamická a má pořádnou šťávu. Důvodů bude hodně, ale hlavní je asi ten, že Poláci jsou černoši Evropy (smích). Žijeme mezi Německem a Ruskem, takže máme svého druhu postkoloniální minulost, i když ta kolonizace samozřejmě znamenala něco jiného než otroctví. Taky jsme zažili okupaci Rakousko-Uherskem, Ruskem a Pruskem… asi není žádný div, že reggae se v Polsku začalo hrát za Solidarity. Ono i hodně těch černých rastamanů se zajímalo o politiku. A důvod může být i ten, že reggae se podobá lidové hudbě, která je v mnoha zemích podobná. Skutečně je reggae podobné lidovce? Ten rytmus je přece jiný, ne? Rytmus je jiný, tři na čtyři, to je fakt. Na druhou stranu jsou černoši svým způsobem učitelé, kteří dovedou vštípit svou hudbu bílým. Za komunistů se ještě tvrdilo, že bílí nikdy pořádně nezahrají blues, ani že nebudou hrát jaksepatří na bicí – tohle už dnes nikdo neříká. Někteří lidi ovšem stále ještě chtějí vytvořit původní reggae sound a mluví o „black masters“, ale to je kravina. Naše reggae bylo vždycky „špinavé“, na kytaru jsem hrál hodně „špinavě“, protože hraju velice punkově, nic nepřekrucuju. Možná jsme si my Poláci reggae prostě asimilovali. Kdysi jsem v Polsku slyšel od přátel, že normální vývoj tam vypadá takhle: teenageři jsou nejdřív punkáči, pak zestárnou, zmoudří, nechají si narůst dredy a jsou z nich rastamani. Je to tak? V mém případě je to naprostá pravda, v první punkové generaci to takhle chodilo. Dnes už to vypadá úplně jinak, protože máme víc reggae kapel než punkových. Na jednu novou punkovou kapelu budou tři nebo čtyři, které hrají reggae. Co podle tebe punk a reggae spojuje? Obojí je hudba z ulice, i když existuje taky hodně rozdílů. Může se to přirovnat k rozdílu mezi ateisty a věřícími. Na druhou stranu, pro mě žádní ateisti neexistují: když někdo říká, že bůh není, nemluví pravdu. Bůh je přece určitě v knihách, a má vliv na náš růst – i když možná neexistuje (úsměv). Na druhou stranu, i tady se věci můžou změnit. Po politickém převratu na začátku devadesátých let se hodně mých kamarádů – muzikantů z punkových kapel obrátilo k Ježíši. Bylo to podivné, ale jsem rád, že se nám podařilo uchovat si normální vztahy. Jak vznikl název Izrael? Nezněl v katolickém a zároveň socialistickém Polsku provokativně? Netušili jsme, že to bude tak velký problém. Za komunistů se v médiích o židovských tématech nemluvilo. Ovšem ve společnosti, zvláště mezi staršími lidmi, to dál bylo něco provokativního. Název jsme si vybrali dost jednoduše. Ležel jsem s několika lidmi na posteli a uvažovali jsme, jak pojmenujeme naši kapelu, a mně se prostě líbil zvuk toho slova. Někdo mi kdysi vyprávěl, že jeho kamarádi založili ve škole kapelu toho jména, ale nikdy veřejně nevystoupili; už tehdy jsem si říkal, jak by to jméno bylo bezvadné. Vůbec jsme netušili, že bude provokativní, a zažil jsem pak veselou chvilku, kdy se mě na první párty s kapelou jeden kluk po straně, potichu zeptal: Roberte, ty jsi žid? Já jsem se z devadesáti procent rozhodl kvůli melodii toho slova. I jméno punkové kapely Armia, kterou jsem spoluzaložil, znělo hodně provokativně. Někdy docházelo k nedorozuměním, jako když do polského Centra pro současné umění přijela jedna aktivistka ze Západu a náš polský reprezentant se jí snažil vysvětlit, kdo jsem – prý velká osobnost alternativní kultury, zakladatel skupin Armia a Izrael… v západním chápání to mělo úplně jiný význam. Ta slova pro ni prostě měla jinou váhu. Stávaly se ale i veselé věci, například když ze Západu přijeli muzikanti, kteří v punku hodně znamenali, a říkali nám: Vy tady máte skvělé podmínky, protože skutečně bojujete s vládou a ona s vámi, vy jste něco jako partyzáni. To tedy byla satisfakce. Duchowa revolucja je jeden z hitů Izraele. Jaká revoluce a jaký duch? Taky to může mít spoustu významů. Tehdy v roce 1987 jsme čerpali tu spirituální inspiraci z reggae hudby. Na druhou stranu, píseň Duchowa revolucja je hodně populární i teď. Zdá se mi, že v každém období polské historie má zvláštní význam. V osmdesátých letech to byla antisystémová skladba, duch proti hmotě – v devadesátých letech se stala písní proti konzumní společnosti. Věci se změnily – ještě v osmdesátých letech vykonala katolická církev v Solidaritě spoustu práce. Problémy přišly po naší transformaci, kdy se začalo učit náboženství ve školách, přišly problémy s pedofily… Celá ta historie si to namířila od maximální euforie k něčemu jinému. Dnes zemřel Jaruzelski – dovedeš si představit tu vlnu nenávisti na Facebooku? O Jaruzelském můžu říct, že se choval jako brutální utlačovatel, na druhou stranu nedokážu předstírat, že by mně osobně ukřivdil. Dnes si uvědomuju, že lidi někdy rádi nenávidí, dokonce se na té nenávisti dá vydělat. A když srovnáš osmdesátá léta a to, co přišlo potom? Co je pro tebe lepší? Mnohem lepší je to teď, a teď je to lepší než v devadesátých letech, kdy se objevil nějaký hrozný druh divokého kapitalismu. Jako kapela jsme ale těsně před transformací měli silnou pozici – našli jsme si ve společnosti své místo, kde jsme byli svobodní. Když jsme toho úspěšně dosáhli a konečně jsme byli nezávislí, věci se změnily a my jsme se museli znovu naučit, jak v tom žít. Teď už je to lepší. L. Balcerowicz, otec naší ekonomické rekonstrukce, řekl, že to potrvá asi dvacet let, a nelhal. Konečně teď začínáme být blíž Západu. Jako kapele se nám ale začít znovu vlastně nepodařilo. Což má spoustu důvodů, jinak vypadají ceny, ale také je jiná situace s antisemitismem a s neofašismem… Jak to v Polsku vypadá s legalizací marihuany, která bývala v textech Izraele přítomná? Vedou se teď proti mně dva procesy, jeden v Gdaňsku a druhý ve Varšavě, a to kvůli vlastnictví 1,6 a 4 gramů. Chtěl bych ale věřit, že se to zlepšuje, protože náš premiér nedávno navrhl novou úpravu partnerských vztahů, takže doufám, že i s marihuanou to půjde kupředu. Čekám na výsledek experimentů jako jsou ty, které probíhají v tvé zemi. Nevšiml jsem si zatím, že by lidi v Praze napadali nějací zfetovaní zombíci. Nedávno tu byl One Million Marihuana March, kterého se zúčastnilo sedm tisíc lidí. Ve Varšavě se pochodovalo taky, kouří to stále víc lidí, ale zároveň se s tím dost hnusně obchoduje. Kvalita pak může být problém. Ne jako když jsem někdy v roce 88 dostal silnou ze Slovenska, která se jmenovala Radotín a voněla tak, že se na ni slétaly mouchy, padaly na záda, ale neumíraly, po čtvrthodině se probraly a zase si lítaly. Z rozhovoru v knize vycházíš jako člověk, který je pořád na okraji. Platí to i teď? Rozhodně nejsem mainstreamový muzikant. Nepatřím ke katolické církvi – a zároveň nejsem ani antikomunista. Víš, lidi, kteří jsou antikomunisti, u nás teď mají velmi dobrou kariéru. Chystáš nějaké koncerty? Rád bych odehrál koncert s Brigadou Kryzys. Možná jenom jeden, vzpomínkový. Ale je to těžké, na chlapcích z kapely zapracoval alkohol. Nemáme ani studio, žádný klub, kde bychom mohli zkoušet – žádnou základnu. Přijeď ale do Varšavy na festival RóbRege, po letech se začal znovu pořádat: proběhne příští rok, a něco připravujeme i letos na podzim. Foto archiv (Autor rozhovoru děkuje za podporu Rafalu Księzykovi a Mirkovi 6 Krošovi.)