Pankáči. Často vzbuzují opovržení. Otrhaní, ožralí, špinaví, řvoucí nebo somrující. A jsou mezi nimi i holky. Málokdo to chápe. Proč být záměrně ošklivý a vědomě se vyřazovat ze společnosti? Ženy však nejsou jen mezi fanynkami stylu. A nejsou to žádné chudinky, které by se jinde neuplatnily, i když punk nestaví na atributech krásy. Skoro v žádné jiné odnoži rocku není tak velký počet muzikantek, jako právě v punku a příbuzných žánrech, obecně chápaném jako maskulinním a machistickém.
Šest z nich jsem oslovil, aby vysvětlily, co je vedlo k tomu, že si vybraly právě punk. Co to pro ně jako pro ženy znamená, pohybovat se v prostředí, v němž se agresivita neskrývá, a hrát tento drsný a provokativní styl?
Reprezentují různé generace i různé odnože žánru od Penelope Houstonové, která koncem sedmdesátých let zpívala s americkými Avengers, Siouxsii, která od punku přešla k sofi stikovanějšímu temnému rozervanému rocku a v Creatures si pohrávala i s etnem, přes bubenici jazzcoreového dua Sabot Hilary Binder, bubenici skinheadské kapely Distortion Cathy, zpěvačku Texas Terri Bomb, která se shlédla v iggypopovském protopunku a až po zpěvačku Liz jedné z nejlepších současných streetpunkových part, anglofrancouzských Deadline.
NEJSME HUDEBNÍCI
Jako první se k punku dostala Suzan Dallionová, která byla členkou nechvalně proslulého Bromleyského kontingentu obdivovatelů Sex Pistols, kteří své vzory provázeli všude, kde to jen šlo. A když se Ron Watts rozhodl uspořádat v Clubu 100 první punkový festival, rozhodla se na něm taky vystoupit. „Siouxsie se na mne obrátila přímo, i když to nebyla moc kapela,“ vzpomíná po letech promotér na serveru punk77. Siouxsie s baskytaristou Stevem Severinem honem založila Banshees, kde do bubnů tloukl John Ritchie, známější jako Sid Vicious, a na kytaru hrál Marco Pironi, který nakonec skončil u Adama Anta. Publiku nabídli první verze Otčenáše, v duchu velvetovské Sister Ray. „Sice jsme začínali s punkem, ale vždy jsme zněli jinak než ostatní. To bylo tím, že nejsme hudebníci, neučili jsme se hrát na nástroje. Sami jsme hledali způsoby, jimiž se na ně hraje,“ uvedla Siouxsie a rovnou odhalila důvod, co na punku lákalo většinu tvůrců – ona možnost okamžitého vyjádření nesvázaného konvencemi.
„Máme rádi hluky a ruchy, nemusíme nutně využívat jen tradičních postupů a zvuku rockové hudby,“ dodala ještě a vysvětlila také, co ji lákalo na projektu Creatures, kde hrála jen za doprovodu Budgieho bicích: „Pro mě je to mnohem snazší, mám větší prostor a cítím se svobodnější, mohu více pracovat s melodií, protože mě nesvazuje, co hrají ostatní nástroje, i když já sama slyším v bubnech hudbu, což není případ všech lidí.“ Kombinaci obou nástrojů považuje za mimořádně silnou: „To je asi důvod, proč je naše hudba velmi silná, naléhavá a elementární, každý úder přináší základní emoce, zatímco šepot je tichý a starostlivý.“
NAHLAS!
V téže době se na punk dala i na druhé straně velké louže Penelope Houstonová, která od roku 1977 hrála v jedné z prvních amerických punkových kapel Avengers. „Nemohla jsem do toho nespadnout. S kytaristou Gregem a bubeníkem Dannym O’Brianem jsme byli přátelé od dětství. Pak založili kapelu a hledali zpěváka. Když si jednou odskočili a nechali zapnutou aparaturu, začala jsem zpívat do mikrofonu. Bylo to ohromné, znělo to strašně nahlas. Když se vrátili, řekla jsem jim, že budu jejich zpěvačka. Oni na to řekli – ok, fajn.“ Samotné jí nepřipadalo hrát v punkové kapela divné. „Bylo to docela přirozené, možná to bylo něco v mojí osobnosti.“ Ani jako dívka si na scéně nepřipadala nepřípadně. „Na začátku, v roce 1977, bylo v kapelách hodně holek, změnilo se to až po konci sedmdesátých let,“ říká.
To potvrzuje i TV Smith, který vedl ve stejné době anglickou skupinu Adverts, v níž hrála na basu Gaye Advert „Když punk ve Spojeném království začínal, hnutí bylo velmi otevřené – akceptovalo všechny druhy hudby a všechny druhy lidí. Bylo docela normální, že ženy hrály v kapelách, vedle Adverts tu byly The Slits, Siouxsie And The Banshees. Na rozdíl od předchozích generací rocku, v punku byly ženy nedílnou součástí kapely a nikoli jen sexistickou loutkou. Média to moc nechápala, ale kapelám to bylo jasné. Až později s nástupem oi! se stal punk mnohem machističtější a agresivnější a v kapelách se už neobjevovaly žádné další ženy,“ doplňuje. Ani to však není zcela pravda. Baskytaristku měli i velští Partisans, řazení k oi, i když měli anarchistické názory, a v čele Vice Squad dokonce stála kytaristka a zpěvačka Beki Bondage.
NO FUTURE
Stejné zkušenosti jako Smith a Houstonová má i bubenice sanfranciského jazzcorového dua Sabot, v Táboře usazená Hilary Binder, která se k punku dostala ve Washingtonu D.C., kde žila v komuně punkerů. „Na začátku jsme si ani neuvědomovali, kolik je tam žen a kolik mužů. V mé komunitě byl stejný počet žen i mužů, kteří tehdy byli spíš ještě chlapci a dívky a všichni měli stejnou úroveň teenagerského vzteku. Každý, kdo se cítil nespokojený nebo ostrakizovaný ze strany společnosti, měl pocit, že může do scény zapadnout. Minimálně mezi lidmi, se kterými jsem chodila na koncerty nebo je organizovala, jsme se všichni snažili posilovat sami sebe. Nikdy se nevyloučil nikdo, kdo měl stejné cíle, i když byl občan druhé kategorie. Scéna byla malá a šlo o to přežít.“ Podobně jako Smith upozorňuje na odlišné vnímání sexu ve srovnání s hippie kulturou: „Dívky opustily zavedenou ambici používat sex, aby ovládly muže, to bylo mimo jejich představy, s heslem No Future neměly ideu velké rodiny s hodně dětmi a se psem. Tato vize se v punku neobjevovala, nečekalo se, co přijde dalšího, šlo o aktuální okamžik. No Future představuje postindustriální přístup.“
Hilary Binderová si však uvědomovala i násilí, které provázelo koncerty, kdy se lidé divoce vrhali do kotle pod pódiem a muzikanti skákali do lidí. Zažila nástup důraznějšího hard core punku. „Když chcete jít do kotle, musíte mít velkou sebedůvěru, nebo se o nic nestarat. Když přežijete kotel, máte pocit vítězství. Znám to z vlastních zkušeností.“
Otevřeně přiznává: „Většina lidí si agresivitu užívala, já taky. Byla jsem docela rváč, rvu se ráda. Pamatuju si, jak jsem jednou šla na koncert Bad Brains do CBGB’s v New Yorku. Odcházela jsem se dvěma monokly okolo očí. Jeden stage diver skočil přímo na mne. A já se cítila hrdá, že jsem byla zraněna, že jsem byla zraněna lidmi ze své komunity. I tak mi totiž pořád připadala jako bezpečné místo.“ I ona však připouští, že ne všichni měli stejný pocit. „Některé dívky se cítily dost silné, aby mohly jít do kotle, a když tam přežily, připadaly si skvělé, ale jiné říkaly, že by to nemělo být tak agresivní a tak mužské, protože pak se toho nemohou zúčastnit. Bylo okolo toho hodně hádek a některé kapely dokonce kotel uklidňovaly, aby koncert mohly vidět nejen ženy, ale i mladší lidi. Takových ale bylo jen málo.“
NA HOLKU DOBRÝ
Přidat se ke vznikající punkové scéně jí taky připadalo zcela logické. Z jejích slov je jasné, proč to udělala. „Jako mladá teenagerka se všemi hormonálními a emocionálními změnami jsem byla velmi aktivní, byla jsem rebelka, stavěla jsem se proti autoritám, odmítla jsem ve škole a dokonce i v rodině tradiční schémata, takže si myslím, že jsem byla velmi dobrý kandidát pro punkovou scénu. Začala jsem chodit na punkové koncerty, docela mladá jsem se odstěhovala z otcova domu, žila jsem ve velké skupině mladých lidí.“ Pečlivě vysvětluje stejný pocit, který Penelope Houstonová shrnula do jediné věty: „Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem rebel.“ Hilary Binderová ale zmiňuje, že nešlo jen o společné návštěvy koncertů. „Byl s tím spojen i politický aktivismus, taky jsme pořádali vlastní koncerty a nakonec jsme začali hrát vlastní hudbu. V tomto prostředí jste nemuseli následovat žádné směry, hráli jsme převzaté skladby od tehdy slavných punkových skupin, ale dělali jsme i vlastní skladby. Byl v tom pocit svobody. Existovalo hodně problémů, protože mezi zúčastněnými bylo hodně útěkářů, ale taky děti ze střední třídy, které se aktivit účastnily jen o víkendech, ale procházela tím snaha scházet se bez dospělých a bez autorit, mít otevřenou, vlastními silami vytvořenou scénu, postavenou na muzice. Na tvrdé muzice, která mohla vyjádřit energii této věkové skupiny. Nepřipadalo mi to drsné, hrubě naštvané nebo morálně v konfl iktu s tím, co jsem chtěla dělat. Naopak. Byla to snaha vytvořit komunitu, skupinu lidí, kteří mají stejné cíle.“
Hilary si nakonec vybrala velmi netradiční nástroj – bicí. „Bylo to prosté,“ vzpomíná, „bydlela jsem v domě, kde žilo hodně muzikantů, skoro samí muži, kteří pořádali jam sessions. Stala jsem se přítelkyní jednoho bubeníka, pozorovala ho, jak hraje, jeho energii, byl úplně bláznivý. Hrál, dokud neměl ruce od krve. Ten ventil uvolňující negativní energii mne fascinoval, sama jsem jí taky měla hodně. Jednou jsem si sedla za jeho bicí a začala na ně hrát.“ Šlo jí to, uplatnila své zkušenosti ze hry na piáno, i když hudba byla naprosto odlišná. Nakonec se stala jednou z nejlepších bubenic v žánru. To ale snadné nebylo. „Roky jsem zápolila s tím, abych se vyhnula tomu handicapu, který reprezentuje spojení ,velmi dobré na dívku‘. To mě opravdu sralo. Po dvaceti letech už to neslýchám. Díky za to.“
JSEM BUBENÍK
Sama se považuje za ukázku toho, jak se od 60. do 90. let změnil feminismus. „Moje matka byla silná feministka, vyrůstala jsem v tom, že nemám zaujímat tradiční ženské role. Na demonstrace za rovnost práv mě brala, už když mi bylo pět. Říkala mi, že ženy mají práva a musejí povstat a brát se o ně. Byla z generace, kde bylo důležité říci ,já jsem žena‘. Já jsem z další generace, postpostfeministické generace, kde nebylo tak důležité říci ,jsem žena‘, teď je důležitější říci ,jsem hudebník‘, ,jsem bubeník‘. Vždycky jsem chtěla, aby lidé viděli toto jako první.“
Sama však není jedinou bubeníci na scéně. Další je Cathy, která se uplatnila v kapele, jež hraje pro mnohem extrémnější publikum, než pro jaké je určen náročný instrumentální jazzcore plný změn, jaký produkují Sabot. Bubnuje v anglických oipunkových Distortion, na které chodí hodně skinheadů. „Publikum si nemůžete vybrat,“ říká, aniž by si povzdechla. Otevřeně ale přiznává, že publikum bylo zaskočeno, že hraje na bicí: „Lidi to dost překvapuje. Teď už možná tolik ne, ale když jsme začínali, byli z toho perplex. Byla to legrace. Než mě viděli hrát, tak se mě všichni ptali – vy jste zpěvačka?“
Její spoluhráč, zpěvák Nigel otevřeně připouští: „Skinheadi jsou docela sexističtí, ale myslím si, že pro skinheady je dobré vidět pěknou ženskou, jako je Cathy, jak hraje na bicí, aby si uvědomili, že nejsme žádná další sexistická kapela, že jsme naopak sexy kapela. Ještě by to chtělo baskytaristku a kytaristku.“ Cathy okamžitě kontruje: „A zpěvačku…“ I ona poznala, jakou svobodu nabízí punk a spřízněné styly. Žádné školy nepotřebovala: „Cathy viděla párkrát hrát Distortion. Když jsme přišli o bubeníka, tak jsem se jí zeptal, jestli by mohla hrát na bicí,“ vzpomíná Nigel a Cathy dodává: „Šest týdnů poté jsem už vystupovala. A to jsem nikdy předtím nebubnovala.“
SEXISMUS?
Ovšem vystupovat před skinheady nebyla vždy legrace. Na to vzpomíná kytarista Partisans Andy Lealand, v nichž na basu hrála Louise Wrightová, na internetových stránkách skupiny v souvislosti s vystoupením ve Wolverhamptonu: „Tu noc tam byl zmrd, který chtěl přilákat pozornost Louise, jenže neměl žádnou osobnost a ještě méně šarmu, tak dospěl k závěru, že by se do něj mohla zamilovat, když jí hodí do obličeje sklenici. Skočil jsem na něj, zbytek kapely se připojil a v celé hospodě propukla krvavá řež.“
Zpěvák Rob Spike Harrington otevřeně přiznává: „Věděli jsme, že kvůli Louise přitahujeme pozornost. Určitě byli kluci, kteří chodili na koncerty kvůli ní, ale ona byla na sto procent členkou kapely, byla pořád s námi, chodila s námi pít, takže pro nás to nikdy nebylo podstatné téma.“ Andy k tomu dodává: „S Louise jsem vyrůstal, dobře ji znám, stále se vídáme, je to příjemná dáma. Ale ani pro další dva kluky v kapele nic neznamenalo, že je žena. V anarchistickém hnutí, se kterým jsme se ztotožňovali víc než se skinheady, se angažovalo hodně žen. Prvek sexismu tam byl, ale ne od nás. Objevil se třeba nápad udělat kalendář, kde by Louise pózovala. Osobně si ale myslím, že sexismus je nálepka jako heslo No Future.“
UMĚLKYNĚ NEBO ČUBKA?
Představu o divoké nespoutané stárnoucí punkerce nejlépe splňuje Texas Terri Bomb, která ráda zpívá píseň Iggyho Popa I Wanna Be Your Dog: „Všechno dělám, jako by to bylo naposled. Na koncertě zpívám, jako by to bylo moje poslední vystoupení. Každou desku dělám, jako by to měla být moje poslední, snažím se ji udělat tak dobrou, jak to jen jde, protože opravdu může být mou poslední, to nikdo neví. Tento přístup opravdu pomáhá zvýšit nasazení.“ Začátky tohoto Iggyho Popa v sukních, který se živil i ve striptýzových barech, však nebyly nijak typické ani snadné. „Vždycky jsem chtěla dělat rock’n’roll. Už jako malé dítě. Ale začala jsem s ním, až když se objevila příležitost, a to už mi bylo přes dvacet.“ Začínala v Texasu, ale moc dlouho tam nevydržela. „Byla jsem velmi hyperaktivní dítě a Austin byl na mě moc zpátečnický. Potřebovala jsem jít do města, které má více energie. Mojí první volbou byl New York, ale já jsem si nebyla jistá, jestli jsem připravená na studené zimy, tak jsem se rozhodla napřed otestovat své schopnosti žít ve velkém městě v Los Angeles.“
Dlouho jí však trvalo, než se výrazněji prosadila mimo lokální scénu. „Mým problémem je, že jsem velmi silná žena a když jsem na pódiu, tak mě lidi vnímají jako nějakýho cvoka, jako úplně bláznivou,“ otevřeně připouští. „Mnoho lidí se mě bojí. Dokonce i člověk, který mi dělá manažera, mi řekl, že když mě poprvé viděl, tak se mě bál, že jsem magor, ale že se mu líbila moje hudba a tak si po koncertě řekl, že mi pomůže. Hovořili jsme o tom, že se mě hodně lidí bojí, protože vidí jen ty pózy na vystoupení.“ Je však ráda, že našla takového člověka, který ji pomohl. „Je dobré, když máte někoho, kdo vás v branži respektuje. Jestliže vám někdo takový dělá manažera, všichni si pak říkají, že když s ní pracuje on, tak ona nemůže být cvok, je to jen potrhlá umělkyně.“
Sama má pocit, že jako muž by to měla snazší: „Kdybych byla rocker, asi bych se dostala dál. Lidi milují ty sračky, co dělám, je to v rozporu s pohlavím. Kluci vědí, že mohou tyhle věci dělat, protože je to mužská záležitost. Když je dělá kluk, tak je to ok. Ale když je dělá holka, tak říkají, že je to bláznivá děvka, protože mnozí kluci mají hlavu plnou bláznivých čubek – a já taky tak vypadám.“
Mnozí si navíc nejsou jisti jejím pohlavím, což jí situaci ještě komplikuje: „Lidí si pořád špitají, jestli jsem žena nebo muž, protože vypadám jako tvrdá maskulinní holka. Je to velmi legrační. Tolik lidí se mě ptalo, jestli jsem holka nebo kluk, tak jsem jim říkala, jsem žena, ale mezi nohama mi až ke kolenům visí čurák. Jednoho jsem se zeptala – ,Chceš ho vidět?‘ A on: ,Ne ne ne‘. Já na něj: ,Ukážu ti svůj úd‘, vyhrnula jsem si kalhoty a ukázala mu tetování, které jsem dostala v Austinu k vánocům, vytetovaný úd visící až ke kolenům. Tak že teď můžu skutečně vyděsit lidi, až křičí, ne já nechci vidět tvůj ocas. A můžu jim pořád opakovat – stejně ti ho ukážu. Je to velká legrace.“
VYJÍT SE SYSTÉMEM
Nejmladší generaci punkerek reprezentuje frontmanka u nás velmi populární skupiny Deadline Liz, která punk poznala až jako etablovaný styl s danou formou. „Jela jsem v punku od počátku devadesátých let, motala jsem se kolem scény. Na konci devadesátých let a počátkem nového tisíciletí jsem dělala něco, co obecně budilo soucit. V tu pravou chvíli jsem se ale zapojila,“ směje se. A nemyslí si, že by to jako žena měla těžší. „Je tu hodně kapel, ve kterých jsou zpěvačka nebo muzikantky. Pořád přibývají, takže se to stává běžným. Nemůžu ale komentovat, jestli je to pro ženu těžší nebo ne, protože nejsem chlap, abych to srovnala, ale mně to vždycky připadalo velmi jednoduché.“
I pro ni byl punk druhem protestu, sama však říká, že to pomíjí a zůstává realistkou. „Když jsem se poprvé dostala k punku, tak punk byl velmi politický, byl nalevo. Ale nějak jsem se zklidnila. Přišly děti, musím je nasytit, chodím do práce, platím účty, musím vyjít se systémem, který nepracuje pro mě. Bylo by pěkné žít z hudby, ale nemyslím si, že by to byl realistický sen. Všechno něco stojí. Možná, kdyby se některá z našich písní použila v reklamě, pak bychom dostali víc.“ I když to tak nevypadá, zastává přesně stejné ideje, jako první punkeři. „Co je punk rock? Asi DIY, dělat si to sám po svém.“
Věnováno Hilary Binder a Monice Černé z Ladrogangu, které napomáhají tomu, aby ani u nás nebyl punk čistě mužskou záležitostí.
Foto archiv