Apoteóza tance podle Radka Baboráka? Pokud tuhle větu nepoužijeme velikášsky jako odkaz na slavné Wagnerovo opěvování Beethovenovy sedmé symfonie, ale v jejím základním smyslu, docela dobře vystihuje první dojem z alba Baborákova projektu Orquestrina. Totiž pocit odlehčeného, veselého a přitom kumštýřsky brilantního vzývání a „zbožňování“ tanečních rytmů. Ať už tanga Ástora Piazzolly, koloniálního valčíku Antonia Laura nebo velebné baletní hybnosti Ravelova pojetí rytmu španělského bolera. Ostatně jak se píše v tiskové zprávě k desce, už název muzikantské sestavy Orquestrina zvolil mezinárodně uznávaný český hornista „podle portugalského označení pro malý taneční ‚orchestřík‘.“
Máme-li použít tradičních kategorií, dominantu alba tvoří mistrovský Baborákův přednes, tón barevnější, delikátnější (jemnější, filigránštější), než bývá v „oboru“ lesních rohů zvykem. Zatímco alfu a omegu představují originální aranžmá. Současnější repertoár pro lesní roh abys pohledal, nezbývá než upravovat skladby zamýšlené pro jiné nástroje. Hned úvodní cyklus Histoire du Tango (1986) zkomponoval Ástor Piazzola pro flétnu a kytaru. Hrává se i v úpravě pro housle a marimbu respektive harfu. Ovšem skladatel a kytarista Tomáš Ille, kterého Radek Baborák požádal o aranžmá, se rozmáchl rovnou ke třináctičlennému obsazení se třemi lesními rohy, basklarinetem a smyčci. Výpravná čtyřvětá skladba tematizující vývoj argentinského národního žánru přitom nepůsobí přetíženě, zachovala si vzdušnost. Suita Lva Kogana Nigunim – chasidské písně (1979) sice vznikla pro lesní roh jako sólový nástroj, ale Baborák v roli autora úpravy zase ve svém výběru ze suity nahradil původní klavír novým aranžmá pro smyčcové kvarteto.
Skvěle to ovšem funguje i opačně, když se z orchestrace ubere. Notoricky známé Bolero Maurice Ravela zní v podání Baborákova „orchestříku“ možná mírně nezvykle (i když co znamená ono „nezvykle“, vždyť skladba krom nejrozšířenější orchestrální verze už zazněla i v řadě komorních úprav, samotný autor vytvořil také notaci pouze pro dva klavíry), ale nikoliv chudě. „Mohutnost“ velkého orchestru tu nahrazuje práce s dynamikou.
Baborák si poradil dokonce i s Laurovým valčíčkem Natalia, napsaným původně pro kytaru, který hraje jen za doprovodu cajonu. Místo souzvuků šestihlasé kytary prostě „vypálí“ z lesního rohu akordy rozložené, aniž by se vytratila podstata téhle miniatury.
Kapelníkovi vyšel i výběr muzikantů. Základ smyčcové sekce tvoří členové Epoque Quartetu, koncepce alba jako by volala po jejich nadžánrové erudici, vycizelované například hraním v sestavách jazzových. I v Baborákově stínu na sebe dokázal v nejlepším smyslu upozornit basklarinetista Petr Valášek, známý z Clarinet Factory.
Radek Baborák by mohl dostatečně uspokojovat muzikantské ego, nemluvě o snadné obživě, kdyby setrval v roli prvního hornisty některého ze světových orchestrů. Naštěstí se „konzervativního živobytí“ v České, Mnichovské a nakonec Berlínské filharmonii vzdal a raději se věnuje originálnějším, na invenci náročnějším (a do jisté míry riskantnějším, byť před skluzem do muzaku mu brání dobrý vkus) projektům. Jeho pocta tanci nenaštve konzervativce, ale zároveň nabízí i leccos neotřelého, byť se nesnaží o žádný velký experiment. Jde o tu nejsympatičtější ze středních cest.
Animal Music, 2014, 72:28
