Radůza: Ocelový město

radůzaNová deska Radůzy je natočena na koncertě. Přesto ji nelze považovat za klasický „živák“. Nepřináší nejznámější hity v koncertní podobě, ale až na lyric­ké Do mandorly nový materiál. A Ra-důza se při jeho nahrávání rozhodla pro nezvyklý a odvážný krok. Nenato­čila ho ve studiu, ale rovnou na kon­certech v Malostranské besedě. V do­bě, kdy se točí stále více i ve studiu živě, aby nahrávky nepůsobily steril­ně, je to celkem logický krok. Nahrá­vat nové písně při vystoupení ovšem předpokládá, že je kapela dokonale se­hraná a má materiál dokonale zvlád­nutý, protože zažitý ho mít nemůže. Na koncertech nelze zahrát píseň znovu, protože něco nevyšlo – ať už hudeb­ně nebo technicky, natož aby se mohla využít studiová kouzla a fígle s výmě­nou jednoho doprovodu za jiný. Ale na výsledku není poznat, jak deska vznikala do chvíle, kdy zazní potlesk.
Podstatnější je, že Ocelový město představuje zlom v její tvorbě, tlus­tou čáru za minulostí, kdy hrávala většinou sama. I když je album živé, neobjevují se na něm žádné návra­ty k starším písním. Znějí jen nové, které sice složila sama, ale už je při­pravovala s kapelou, která se výraz­ně podílela na bohatších aranžmá. A právě posun ve zvuku je nejvýraz­nější změnou, kterou lze s malou nad­sázkou přirovnat k revoluci, když v ro­ce 1965 do té doby folkový písničkář Bob Dylan vystoupil na folkovém festi­valu v Newportu s elektrickou kapelou – a vypískali ho. To se Radůze nestalo, elektrický zvuk a rocková rytmika jsou už dávno běžnou součástí většiny po­pulární hudby, přesto zní deska hod­ně odlišně. Dryáčnická syrovost pou­ťových morytátů ustoupila do pozadí, i když se dá najít v písních jako je Vrána k vráně či Lvi ještě sní. Není ale už tak výrazná jako v době Zvonů nebo Děd­ka s cibulí. Hrany jsou kvůli bohatší­mu aranžmá obroušenější než v době, kdy Radůza zpívala na Karlově mostě a skoro pořád slyšíme doprovodnou rytmiku i elektrickou kytaru. Na dru­hou stranu ovšem širší instrumentář a příspěvek dalších muzikantů umož­ňuje Radůzu slyšet v do té doby neví­daných polohách. V Jsou se předsta­vuje jako bluesmanka s až joplinovskou expresivitou, což je poloha, která jí mi­mořádně sedí vzhledem k její schop­nosti vystihnout podstatné otázky ži­vota a jeho útrap. Hříčka Hördöm zase přináší pseudoseverský folkmetal, bez něhož by se však album obešlo. Bohat­ší obsazení také umožňuje Radůze se soustředit více na svou linku a zpěv než v době, kdy musela sama zvládnout i celý hudební doprovod. Může též vy­užít i nástrojů, které dříve nevyužíva­la, jako jsou dudy, píšťaly, lesní roh či foukací harmonika.
Rukopis Radůzy se však přece zas tak nezměnil a má dvě základní polohy. I Ocelový město přináší rychlé a sko-ro až řvavé písně s jednoduchým repe­titivním doprovodem ať už piana (Vrá­na k vráně) nebo harmoniky (Lvi ještě spí a Bože, Ty víš) či odsekávané akus­tické kytary (Smrky). Na desce se též objevují lyrické skladby jako Lodivod nebo Střípky vitráží s minimalistickou figurou piana. Vyniká mezi nimi úvod­ní Až se hory převalí, v nichž podtrhává tesknou atmosféru kombinace lesního rohu a piana, a titulní freska Ocelový město s táhlým zvukem akordeonu. Obě představují posun v textech od osobního k obecnému, milostná Až se hory převalí řeší otázku času až geo­logického (Miluj mě, miluj mě víc než tu svoji / nebo mě nechej tam v lese jak chvojí // Nechej mě na zemi v listí a jílu / než přejde karbon, perm,devon i silur // Až se hory převalí změním se v uhlí / …. Až mě pak horníci vyrvou z tý země / vyber mě z haldy zas do ruky vem mě).
Ocelový město je až sandburgov­ským obrazem metropole s osobním milostným vyznáním (sípe město ocelový / přidušenou fistulí / zas vlci ovce loví / a jakoby stu lip vítr otrhá­val v nářku / mladý listoví / běž tou nocí / tím městem a snář kup / snad ti odpoví).
Ten největší posun proto předsta­vují aranžmá, ovšem jejich role je dvojznačná. Bez rytmiky a elektrické kytary by těžko mohla Radůza uká­zat, jak zvládá elektrické blues a ještě si v něm vystřihnout scatovou pasáž a sólo na foukací harmoniku. Místy ale bohatší doprovod vadí, protože se v něm ztrácejí drobné nuance. Už v hořké O polednách postavené na vy­ťukávaném rytmu, je doprovod až pří­liš výrazný a při gradaci nástroje za­stiňují hlas zpívající klíčové vyznání: „Strach přichází v podvečer / do srdce v těle člověka / něžně mu lůžko povle­če / slabosti myslí dočeká ale já s ním se pobiju / co mě nezabí, to přežiju už se tě strachu nelekám / sama si lůž­ko povlékám.“
Ještě zřetelněji se ale hudba a text míjí v rytmické a expresivní Jsem vlk, jež přechází v obyčejný hard rock s celkem banálním boosterovaným sólem. Právě sóla kytaristy Josefa Štěpánka jsou asi největší slabinou, jsou vypočitatelná, objevují se na oče­kávaných místech, a ani jejich vývoj není nijak překvapivý. Lepší je, když táhlými tóny jen podmalovává sound jako ve Střípcích vitráží. To ale nic ne­mění na kvalitách desky, i když síly osobní zpovědi na předchozím albu Miluji vás nedosahuje. Posvícení však nemůže být každý den.

Radůza Records / Indies MG, 2012, 73:53

Přidat komentář