14. A 15. 9. 2014, Kokpit Kafé, Praha
Výraz postžánrový (případně postžánrová, postžánrové) je vskutku čerchmantský a může se pod něj skrýt ledacos. Snad i proto se do postandrošského prostoru Kokpit Kafé, který rozhodně nepřipomíná kavárnu, ale je to zkrátka sklepení s minimem vybavení, vypravilo při této příležitosti různorodé, ale povětšinou zcela vstřícné publikum, které bralo vše se zájmem a pochopením. Já osobně jsem tedy striktně nekritický postoj rozhodně nezaujal, nicméně při zpětném pohledu je mi možná trochu líto, že jsem nedokázal propadnout onomu všeobecnému entusiasmu.
Nedělní večer zahájil v roli náhradníka někdejší člen souboru Kaspar von Urbach a současný baskytarista Rouillex vystupující sólově pod markou White Wigwam. Jeho tvorba bývá označována velmi různorodě a já si ji v rámci postmánie ihned zaškatulkoval jako postvangelismus profiltrovaný postindustriálem. Syntetická zvuková plocha místy s brnivě drásavými momenty atakovala nervový systém dunivými vibracemi. Měl jsem to asi dát z větší dálky, ale chránil jsem si pracně ukořistěnou židličku a nechtělo se mi s ní prodírat houstnoucími diváky. Rozhodně bych ale nad tímto projektem nelámal hůl. Německé postbluesové duo Pretty Lightning z okruhu souručenství Datashock bylo sice zpočátku poměrně příjemně uklidňující, ale přes pár zářnějších momentů se jaksi nedostávalo ničeho skutečně zajímavého. Zpěv, kytara ani bicí prostě nedokázaly ničím překvapit a chyběla tomu zejména zemitost a naléhavost, které bývají devizami správného blues v jakékoliv mutaci. Konečně třetí, tentokrát pražsko‑vídeňská formace ve složení Petr Vrba (trubka, vibrující reproduktory apod.) a Didi Kern (bicí), byla doslova živou vodou a ukázkou nezměrně kreativního přístupu, který nepotřebuje žádnou postškatulku. Jejich vystoupení postrádají jakákoliv klišé a jsou vždycky jiná. Například oproti vynikající lehce meditativní nahrávce z vídeňského klubu Rhiz, kterou si můžete poslechnout na portálu Signals from Arhaim, byli mnohem živočišnější a dynamičtější. Bohaté sonické propletence neustále překvapovaly a vibrace byly v tomto případě ozdravující a uvolňující, přestože to byl docela rachot. Závěr pak patřil již zmiňovanému megabandu Datashock, který se pohybuje na poli poněkud zastydlé postpsychedelie. Obrazové projekce jako by si vypůjčili z koncertů Soft Machine z počátku sedmdesátých let a hudebně vlastně také nic nového pod sluncem. Ale vzhledem k tomu, že jich bylo jak psů a měli hodně nástrojů včetně houslí a klarinetu, tak se nakonec jejich produkce rozvinula do zajímavějších ploch a bylo co poslouchat.
Pondělní večer otevřela nekonečná postdadaistická performance španělského umělce, který si říká Krapoola. Ten si připravil uprostřed sálu krabici vystlanou černým sametem a pak k ní přitáhl v jakémsi uhláku kníkající hejblátka, s nimiž se nakonec ponořil dovnitř, dost dlouhou dobu je tam dusil, posléze vyjmul a přelepoval je průhlednou lepicí páskou, pak zase dusil a chvílemi z něj byly vidět jenom nohy a zadek. Těžko říct, jestli se tomuhle dá říkat povedená taškařice, ale budiž. Většina diváků se pobaveně usmívala. Druhým vrcholem celé akce bylo dozajista původem australské, v Berlíně usazené duo Spill, které tvoří bubeník Tony Buck (The Necks) a jeho družka, klávesistka Magda Mayas, která tady obsluhovala značně perkusivním způsobem klavinet. Opět příklad dokonalé koexistence, kde ve zdánlivé změti tónů a úderů posluchač nachází hlubší smysl a přes veškerou abstraktnost je vtažen dovnitř hudebního dění. Smršť, která se řítí všemi směry a rozechvívá každičkou buňku. Francouzský hybridní elektronik a vokalista Fusiller má celkem podmanivý projev a charisma, ale jeho kroucení čudlíků předchozí zážitek už zkrátka a dobře nemohlo nijak dostihnout, natož překonat. Stejně jako rituální ambient s etnickými prvky v podání rakouských Bird People, který se však se svou meditativní notou na závěr dramaturgicky hodil.
