3 x 2 pozoruhodnosti z produkce Cuneiform Records v roce 2016

COVERY
Kytarista GARY LUCAS má skutečně široké rozpětí svých hudebních aktivit. Připomeňme tedy například, že ostruhy získával v poslední fázi Magic Bandu Captaina Beefhearta (jehož tvorbu kromě mnoha vlastních koncertních vystoupení připomněl na dvou albech beefheartovského cover-bandu Fast ’n’ Bulbous, která vyšla také u Cuneiform Records) či jeho hvězdnou spolupráci s Jeffem Buckleym či Peterem Hammillem a v neposlední řadě jeho kooperaci s českým undergroundem a také brilantní interpretace děl Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany a Leoše Janáčka i The Plastic People Of The Universe na LP Gary Lucas Plays Bohemian Classics. Jeho nejnovější projekt FLEISCHEREI přináší na CD Music From Max Fleischer Cartoons (Rune 405, 43:20) písně z kreslených filmů ze studia Maxe Fleischera, které bylo jakousi protiváhou studia Walta Disneyho a jeho hlavními postavičkami byli Pepek námořník a Betty Boop. Pro interpretaci Betty a Pepkovy družky Olive Oyl našla Lucasova manželka ideální představitelku – známou zpěvačku Sarah Stiles, která zářila například v muzikálech Avenue Q a Hand to God a tady povýšila originál do vyšších hudebních rovin, aniž by předlohu posunula nepatřičně jinam, a naopak ještě posílila hravost a komediálnost. Sestavením kapely byl pověřen Lucasův spoluhráč z Fast ’n’ Bulbous, trombonista Joe Fiedler, který nesáhl po žádných běžných sidemanech, ale tvůrčích osobnostech se zkušenostmi z novátorské i tradiční hudby. Další dechové nástroje tu obstarává Jeff Lederer, kontrabas Michael Bates a bicí Rob Garcia. Fiedler (mimo jiné také hudební režisér seriálu Sesame Street) se ujal aranží pro soubor a Lucas kytarových partů, které zahrál na akustický Gibson model J-45 z roku 1946. Původní písně vycházejí z hot jazzu i baladického popu dané doby, což je de facto zachováno v případně svěžím kabátě, jen zřídka si tu Lucas střihne nepatrné avantgardní ulítnutí. Lucasovi jsou předlohy blízké už kvůli tomu, že pocházejí od židovských skladatelů, jejichž leckdy drsnou poetiku i specifický smysl pro humor on sám dobře cítí.

THE ED PALERMO BIG BAND je vlastně de facto také cover bandem, který se věnuje již od roku 1994 s velkým úspěchem i slušnou noblesou interpretaci skladeb Franka Zappy. Ovšem v roce 2014 se na 2CD Oh No! Not Jazz!! na druhém disku představil kapelník a saxofonista Ed Palermo sám jako svébytný autor. Na novince One Child Left Behind (Rune 420, 67:32) je devět skladeb opět od Zappy, tři od Palerma a čtyři od dalších autorů. Mezi libůstky patří zappovky Pygmy Twylyte, Po-Jama People a především brilantně zaranžovaná verze Andy, na nichž participuje Zappův dávný zpěvák Napoleon Murphy Brock. Spíše zajímavostí je pak účast Frankovy mladší sestry Candy v poměrně neslaném nemastném coveru kapely Los Lobos Kiko and the Lavender Moon a kratičké verzi skladby jejího bratra Evelyn, A Modified Dog. Rozhodně zajímavější je vokální projev Jenny McSwain v „hitovce“ Village of the Sun. Na pováženou je „sinatrovsky“ přesentimentovaná předělávka Harvest Moon od Neila Younga, kde se coby zpěvák prezentuje druhdy producent Bruce McDaniel. Mezi bandleaderovými kusy pak jednoznačně vyniká energeticky nabitá a zajímavě členitá The Goat Patrol s expresivním trumpetovým sólem Johna Baileyho, která má však víceméně esprit dosti poplatný Zappově poetice.

AUTORSKÝ JAZZ
Osnovatelem a výhradním autorem repertoáru THE CLAUDIA QUINTET je německý bubeník John Hollenbeck, který se na osmém (sedmém na Cuneiform) albu souboru s názvem Super Petite (Rune 427, 47:26) rozhodl vsadit dle svých vlastních slov spíš na kratší kompozice a dané nápady zbytečně nerozpisovat. Výsledkem jsou tudíž opravdu nabité skladby, které sice na první poslech působí neokázale, ale mají i ve své jemnocitnosti tah na bránu. Každá má svůj příběh, dedikaci či inspiraci od úvodní Nightbreak, která reflektuje Night in Tunisia v podání Charlieho Parkera, přes poctu dvou slavným beaglům, přes reakce na televizní pořad či japonskou poezii až po hold vegetariánské restauraci v rakouském Štýrském Hradci. Zvláštní imaginativnost má pak A-List, hudební téma k neexistujícímu videoklipu, kde by kapela měla scházet po červeném koberci. Jsme tu svědky nepřímočaré repetitivnosti i filigránského přediva, které skvěle splétají vedle leadera akordeonista Red Wierenga, vibrafonista Matt Moran, kontrabasista Drew Gress a klarinetista a saxofonista Chris Speed v dokonalé sounáležitosti a vzdušné procítěnosti.
Americké společenství THUMBSCREW je složeno ze tří rovnocenných hráčsky i skladatelsky výrazných osobností. Jejich druhý opus Convallaria (Rune 415, 73:03) vznikal v rezidenčním domě pro umělce City Of Asylum v Pittsburghu, což umožnilo se na práci perfektně soustředit a to se bezesporu podepsalo na naprosté vytříbenosti výsledku. Poněkud překvapivě se tu do nejavantgardnějších poloh pouští „veterán“ kontrabasista Michael Formanek (ročník 1958) zvláště v téměř hlukařině Screaming Piha či zprvu roztěkané, v závěru pak dostřednější skladbě Tail of the Sad Dog. Nejmladší element – kytaristka Mary Halvorson (1980) sem vnáší určitý pararockový potenciál, který má například v titulní skladbě občas jakýsi nádech crimsonovské poetiky osmdesátých let, ale přímá paralela to jistě není. Nejvyklidněnější jsou kompozice bubeníka Tomase Fujiwary (1977), ovšem v té nejpregnantnější s názvem The Cardinal and the Weathervane tento poklid „narušuje“ právě drásavá kytara. Mary ostatně ve skladbách svých kolegů hraje občas výrazně průrazněji a leckdy i značně zkresleněji než ve svých vlastních kusech. Všichni pak dávají velký prostor svým spoluhráčům. Fujiwara má tak výrazné sólo v titulu a nevšední perkusivní moment v Formanekově Danse Insensé. Fujiwarova nejdelší kompozice Trigger je naopak hrána zpočátku čistě na kontrabas. Zkrátka je to dokonalá týmová práce při zachování individuálního pojetí.

RŮZNÉ FÚZE

Rez Abassi
Rez Abassi

Původem pákistánský kytarista REZ ABBASI má za sebou řadu kolaborací s hudebníky z celého světa a pohybuje se na hraně mnoha žánrů od world music po jazzrockové fúze, podílel se například na nahrávkách tuaréžských bluesrockerů Tinariwen a na jeho albech hostovali například bubeník Peter Erskine či pianista Vijay Iyer. Jeho nový projekt JUNCTION má už v názvu onu pomyslnou křižovatku, i když je ho ve výsledku možno zaškatulkovat také do kategorie jazz. Ale sám protagonista již v dobrozdání v bookletu CD Behind the Vibration (Rune 424, 58:02) zdůrazňuje, že mu tentokrát šlo právě o to zachytit moderní tvář jazzu hranou muzikanty s mnohdy jiným zázemím. Z čistě jazzové oblasti přizval tedy saxofonistu Marka Shima, který začínal u Hamieta Bluietta a dále spolupracoval například s Elvinem Jonesem, Betty Carter či Mingus Big Bandem. Klávesista Ben Stivers získával ostruhy coby studiový hráč s popovými hvězdami jako byli Bee Gees, Ricky Martin nebo Jose Feliciano a jazzu se začal věnovat až později. A bubeník Kenny Grohowski má zkušenosti s hraním v heavymetalové kapele i Johnem Zornem, Vernonem Reidem či Cassandrou Wilson. Všechny tyhle zkušenosti tu hudebníci zúročují, ale zároveň jsou nesmírně flexibilní a přistupují k dílu s vlastní imaginací. Sám Abbasi nenápadně (nikoliv nenápaditě) včleňuje do svých kompozic tu arabské, tu indické vlivy, umí být zadumaný i výbojný. Výsledkem je tedy nenásilný neokázalý eklekticismus, který skvěle drží pohromadě.
Jiným příkladem fúze je italská skvadra DEUS EX MACHINA, která se dala dohromady na samém konci osmé dekády minulého století. Jejich tvorba osciluje mezi art rockem a neotřelou formou hard rocku s typicky italským výrazem, jaký známe například od kapely Premiata Forneria Marconi, v níž ostatně v současnosti paralelně působí i houslista DEM Alessandro Bonetti. Nezapřou ovšem ani své dávné vzory, jimiž byli na jedné straně Mahavishnu Orchestra, na druhé straně pak King Crimson z období Larks’ Tongues in Aspic či Gentle Giant. Nehrají si na žádné novátory, kteří se snaží vymýšlet nové trendy nebo se jim přizpůsobovat, což jasně potvrzuje i poznámka, že všechny jejich nástroje byly vyrobeny před rokem 1975, protože ty jsou podle nich nejlepší. Novinka Devoto (Rune 429, 59:51) je návratem po sedmileté odmlce. Je to spirituální album, které se zaobírá podstatou bytí. Ústřední autorská dvojice – zpěvák Alberto Piras a kytarista Mauro Collina – tu pracuje v hudbě i textech s patosem, který podtrhují hutné klávesy Luigiho Ricciardiella. Dokážou být naléhavě lyričtí i přitvrdit nebo občas využít i dechovou sekci. Už název sám odkazuje na jejich oddanost věci, která z toho opravdu čiší.

 

Přidat komentář