Ze všech Američanů, kteří nám v posledních letech předkládali východoevropskou hudbu – namátkou: Devotchka, Beirut, Gogol Bordello – odmítla do mainstreamu vstoupit jen dvojice Jeremy Barnes a Heather Trost z Nového Mexika.
A ze svého postoje neslevuje: její pseudosoundtrack k filmu Stíny zapomenutých předků z roku 1964 má stejné dimenze jako pohansky magická filmová balada ukrajinského režiséra Sergeje Paradjanova. A pokud u ní padá nejčastěji srovnání s Vláčilovou Marketou Lazarovou, představte si, že by si někdo troufl nahradit Zdeňka Lišku. Nejde to, viďte, o to snadněji pochopíte, k čemu se A Hawk and A Hacksaw odhodlali, když „uhrančivě krásné arcidílo světové kinematografie“ uvedli do indie-rockového kontextu.
Rozhodně neměli v úmyslu zpochybnit původní práci ukrajinského skladatele Myroslava Skoryka, inspirovali se ale formou, jakou před lety zvolil: důraz na syrovou vesnickou autenticitu a zvukovou symboliku. Skoryka tak tehdy přispěl ke kultu jednoho z nejuhrančivějších filmů všech dob.
A Hawk and A Hacksaw rovněž sáhli do lidové pokladnice a k šesti maďarským a ukrajinským písním přidali sedm vlastních. Vzniklo bezešvé album v produkci Johna Dietricha, na experimenty trpícího kytaristy sanfranciské skupiny Deerhoof, který se v rámci studií na čas usadil v Albuquerque, základně A Hawk and A Hacksaw.
Multiinstrumentalistovi Barnesovi a houslistce Trost patří každá nota – žádní hosté jako jindy. I Dietrich se přidává jen dvakrát – dynamika desky je ale neuvěřitelná, má sílu lyrického symfonického opusu přecházejícího do východního tanečního veselí. Tesklivými i skřípajícími smyčci na pozadí elektronických ruchů, bušením do bubnů jako o posledním soudu, zdvihem střemhlavých dechů, jízdou akordeonu, zasněným klavírem a ženskými sbory zhmotňují temné stíny národa Huculů z Podkarpatské Rusi, kde se příběh tragické lásky Ivana a Maričky koncem 19. století odehrává.
Že A Hawk and A Hacksaw žili měsíce v rumunské vesnici Zece Prajini v domě Fanfare Ciocarlia, spolupracovali s maďarskými muzikanty, že se kdysi dokonce odstěhovali do Budapešti, za inspirací vyráželi do Transylvánie a obdivují Bartóka? Že naposlouchali stovky archivních záznamů? Nic z toho nevysvětluje, kde se v americkém duu našla tak bohatě zdobivá hudební iluminace, kongeniálně spjatá s filmem – ledaže by do něho Barnes s Trost vstoupili jako do „onoho světa“ a prolnuly se s režisérem zachycujícím Huculy „v jejich pravěké odvaze a nahosti“. K čemuž zřejmě došlo, vždyť Barnes se přiznal, jak mu film ne zrovna málo zamořil sny.
Jako monolitní artefakt existuje půl století a měnit na něm cokoliv nepřipadá v úvahu: zčerstva ho hudebně uchopit, nalézt v něm údajnou psychedelii, ztrácející se podle Barnese dosud v překladu, nechat se pobídnout k vlastním pocitům a přivést posluchače k novým prožitkům z režisérovy rustikální abstrakce, ale možné je. Zvlášť v převážně instrumentální verzi jako A Hawk and A Hacksaw. Je mimo diskuzi, že na sebe neoblékají tradiční huculské kroje. Vždyť na perský cimbál santur hraje Barnes jako rocker, jako bubeník kapely, v níž začínal: Neutral Milk Hotel.
Duo vrství klávesy, sampluje zvukové i hudební útržky z filmu a klezmer skladbu Ivan a Marichka / Sorcerer proloží industriálním elektro bubenickým nářezem, těsně předtím než vám stačí urvat uši nahrazený ostrým střihem dětského hlasu: „Radujme se, syn boží se narodil.“
Dvě do majestátnosti vygradované skladby – maďarská Open It, Rose a ukrajinská Wedding Theme – máme podle A Hawk and A Hacksaw brát jako poctu Sergeji Paradjanovi, kterého v 70. letech komunisti při vykonstruovaném procesu na osm let zavřeli do těžkého vězení. Za to, že podstatu lidské svobody odmítl zobrazovat podle jejich scénáře.
LM Dupli-Cation, 2013, 57:50
