Pocty slavným tvůrcům jsou stále funkční a dá se dokonce říci, že i módní zboží. Coververze jsou vítaným kořením hudební produkce a pokud se obzvláště povedou, mají značnou vypovídací schopnost o vlivu ,ctěného‘ mnohdy i na oblasti, které by nás předtím nenapadly. Album A TRIBUTE TO JONI MITCHELL (Nonesuch/Warner Music, 2007, 53:35) je přesně takový případ.
Zajímavý je už výběr písní, které byly k přepracování vybrány. Nejde v žádném případě o ,alternativní verze greatest hits‘ – na soupisce nenajdeme ani Big Yellow Taxi, The Circle Game, ba ani Woodstock. Dvě z nejznámějších písní album pouze rámují: otevírá je Free Man In Paris, uzavírá River. I ,uprostřed‘ samozřejmě najdeme výrazně povědomé skladby, třeba titulní kousky alb Blue, Ladies Of The Canyon či For The Roses. Některé písně ale jejich noví interpreti, případně výkonný producent Robert Hurwitz, hledali spíše kdesi ve ,druhém sledu‘ písničkářčiny tvorby, pátrali tedy třeba ve vodách, které mapuje jedenáct let stará kompilace Misses (jež vyšla ve své době ,do páru‘ k ,bestofce‘ Hits).
No a samotný výběr nových interpretů a jejich zpracování? Lze si jen těžko představit lepší – a zajímavější – přehlídku velkých jmen, která mají společného snad jen jedno: jedná se víceméně o solitéry, stojící mimo žánry a hudební trendy. Tedy podobné ,karasy‘, jako po celou svou kariéru je i Joni Mitchell.
Seznam participujících muzikantů a zpěváků můžeme nahlížet generačně či stylově, ale žádné další jednotící linie kromě zjevné lásky a obdivu k Joni Mitchell se nedopátráme. V případě písničkářů Jamese Taylora, Emmylou Harris, k.d. lang, Elvise Costella či Sarah McLachlan vcelku není účast na albu udivující. Stejně tak v případě nadstylových ,dobrodružek‘ typu Björk nebo Cassandry Wilson. Nepřekvapí příliš ani jazzový pianista Brad Mehldau (který paradoxně píseň autorky, která je odjakživa ctěna jako výjimečná textařka, hraje ve svém stylu coby instrumentálku): do podobných věcí se s chutí pouští odjakživa. Naproti tomu poměrně vyhraněné osobnosti jako je brazilská pophvězda Caetano Veloso, nevyzpytatelný Prince, popová diva Annie Lennox nebo aktuální originál Sufjan Stevens jako by se tu ocitli zdánlivě omylem. Skutečnost je však taková, že všechny příspěvky jsou vzácně kvalitativně vyrovnané a i když v použití hudebních prostředků sahají doslova ,od obzoru k obzoru‘, drží nádherně při sobě. A to proto, že jsou ze strany nových interpretů bez výjimky skutečně poctou Joni Mitchell, nikoli sobě samým, jak tomu v podobných případech občas bývá.
