Alba měsíce června

6_hasteVeryan Weston / Ingrid Laubrock / Hannah Marshall: Haste (Emanem, 2012, 56:22)
Klavírního pokušitele a přemožitele Veryana Westona není třeba představovat, slyšeli jsme ho i viděli v leckteré pozoruhodné konstelaci. Tentokrát je obkroužen dvěma improvizátorkami, jejichž věhlas stoupá rok od roku: Ingrid Laubrock se sopránkou a tenorem (můžeme ji slyšet s různými partnery včetně Mary Halvorson nebo Toma Raineye) a Hannah Marshall s violoncellem (viz London Improvisers Orchestra nebo Oxford Improvisers). Jako Haste vystoupili na XV. mezinárodním festivalu improvizace v Barceloně 9. února 2011 a na stejnojmenném albu máme nyní vzácnou příležitost si poslechnout, co se tam onoho večera odehrálo. Dvě rozlehlé improvizace mi nepřipadají jako příběhy, spíše jsou to novely, do nichž vstupujeme s tajemně vzrušivou náladou a kde se před námi v klíčových okamžicích vše proměňuje od rozvážnosti a přemítavosti až k dramatičnosti a útočnosti. Jsme svědky ustavičného odbočování, zabočování, prostřídávání nálad, a tato variabilnost udržuje naši pozornost v napětí. Nesetkáme se tu s vžitými klišé, naopak mi celý ten postup připadá, jako kdyby před námi aktéři odkrývali jeden závoj za druhým, aby s námi pronikli k rituálním zdrojům hudby. Středobodem tohoto přísného soustředění (jež vede k uvolněnosti) je samozřejmě Weston, tento šlechtic i zbojník svého nástroje, který osciluje od pianissima k plnějšímu nasazení a reguluje rytmus i pojetí do nejjemnějších záchvěvů, ale hudebnice za ním nezaostávají: zvláště cello vytváří přemostění a rovnováhu mezi nástroji a poskytuje tak „zemskou přitažlivost“ leckdy provokativním saxům. Celá souhra pak probíhá v neobvyklých souvislostech, v nakažlivé sluchové barevnosti, přičemž hráči nejen nelakotí s nečekanými střety svých nástrojů ani s jejich „pošimráváním“ na pomezí slyšitelnosti.
John Butcher / Mark Sanders: Daylight (Emanem, 2012, 55:05)
Jestliže Sleeping Down Hill naprosto neospale osvědčuje takovou vytříbenost, shledáme, že Leaning Up je ještě rozkochanější, rozjásanější, rozjívenější a roztodivnější: ze skrumážovosti se vyvine rozdychtěnost, vtipkování vplyne do hudební selanky, ze které se nástroje vymaní vzrušeným trialogem nebo naopak burkou zahalenosti, a saltem je tu cellové intermezzo, dvojhra, souhry jako na špičce jehly nebo na trampolíně, přidušenost následuje skočnost, skotačivost, zvuková rozmarnost přejde až do rozmařilosti. Šestiminutový dovětek Courtesy of None pak vlastně (sem tohle zneužívané slovo skutečně patří) dovětkem není, trojice jako kdyby chtěla dokázat, že takových přemetů má v zásobě mraky a že svoji ekvilibristiku zdaleka nevyčerpala: překvapí nás novými, snad ještě zvonivějšími, výbušnějšími a hravějšími zvukovými aférami a jejich drobňoučké smršti (dalo by se říci smrštičky?) nás dovedou k závěru. Přiznám se, že od nějaké doby postrádám na Emanemu záznamy z londýnského Freedom of the City Festivalu, proto vítám, že více než polovina minutáže desky Daylight pochází právě z této akce, konkrétně jde o záznam koncertu ze 3. května 2010 v Conway Hall, a že jsou pod ním podepsaní dva mistři perfektní hry na své nástroje: John Butcher se stejnými saxofony jako na předchozím albu Laubrock (viz jeho alba na Emanemu jako Fixations nebo The Geometry of Sentiment), a perkusista Mark Sanders (kterého známe z nejrůznějších souvislostí od Eltona Deana po Steva Beresforda). Butcherův osobitý tón dokáže být vábničkový, přítulný, přitlumený, hartusivý i vyzývavý, dokáže rytmizovat s bicími nebo se s nimi „pusinkovat“, saxofonista švitoří a štiřiká, ale odváže se až ke zvukům takřka industriálním. Bicí pak saxofon nejenom podepírají, nýbrž i zdobí, nástroje se připodobňují, pableskují, vzájemně se přisvojují, překotný monolog následuje veplutí do spojitých zvukových nádob, načež se proklepávají, (pro)následují se v neuvěřitelných proměnách, aby spolu četovaly až do uminutí. Na druhé straně jsou tu pasáže, kdy tóny uhadujeme, kdy je odečítáme z virtuálních rtů nebo pohybů rukou, tenounké vzájemné oslovení se vkloubí do výsostné plynulosti, kde se nám hudebníci svěřují s niternými pocity a z jejich (sou)hry se vzdýmá zážitek, který mě přivádí k tvrzení, že zde skutečně slyšíme neslýchané. To platí nejenom pro záznam z uvedeného koncetru, ale i pro dvě ukázky z vystoupení v Southamptonu z února 2011, kdy kratší Flicker je postupně odtajňován od záchvěvů probouzení, zurčení a kolotání po rumplování a delší Glowstick si pohrává s celou škálou přístupů od vybízení, konejšení, šátrání neprošlapanými cestičkami přes zvukové mlsání a vískání (v tónech, nikoli ve vlasech) po dráždivé hrdlení. Rozkomíhaná repetitivnost se mění v celebrování, což se stupňuje až po závěr.
Jsou to prostě dvě alba, která mohou přivábit všechny příznivce volné improvizace a která po nedlouhém soustředění na minulost nebo okrajovější záležitosti mohou opět Emanem posunout do středu zájmu. Jsou totiž svého typu milníky soudobého směřování, realizované nadto s plnou hudební (vnitřně rezonující) parádou.

Přidat komentář