Jon Rose & Veryan Weston: Tunings & Tunes / Paganini jiné hudby, houslista a „vymýšlitel“ neočekávaných souvislostí, Anglo-Australan Jon Rose, a rafinovaný anglický pianista Veryan Weston patří každý zvlášť, sám o sobě, ke světové improvizátorské špičce. A je pochopitelně událost nad události, když se ti dva společně sejdou na pódiu nebo ve studiu. Tak jsme je vnímali v pražské Arše na festivalu Alternativa Praha 2000. A tak jsme je mohli například slyšet na CD Emanemu Temperament, které shrnulo jejich exhibice z let 2000 až 2002 v Amsterdamu, Bratislavě, Benátkách, Bruselu a Paříži. A nyní dostáváme do rukou další soubor této dvojice, pojmenovaný Tunings & Tunes. Z dvanácti klenotů, které album obsahuje, pocházejí tři z Bruselu roku 2001 (nejde však o totožné vystoupení jako na Emanemu), a šest z roku 2005 opět z Bruselu, tři další nejsou v tiráži identifi kovány. A dodejme na okraj, že to není prvně, kdy slovenská Hermes Discordie věnuje Roseovi pozornost; v roce 2004 na této progresivní značce vyšlo jeho CD Double Idemnity.
Titul Ladění a melodie není úplně přesný, protože neobsahuje celý diapason tvůrců, avšak může naznačit alespoň jejich nasměrování. Snad je obsáhnou alespoň dodatkové střídmé charakteristiky. Především: Rose a Weston jsou virtuózové, kteří si mohou dovolit bádat v neprozkoumaných hudebních oblastech právě proto, že mají své pevné zázemí dokonalé hry i souhry. Jsou to nejen mistři, ale zároveň koumáci svých nástrojů. Reagují na vzájemné proměny melodie, rytmu, hlasitosti, vlastně na cokoliv během vteřiny, nikde nenajdeme šev, že by se jeden druhému přizpůsoboval, tok hudebního děje je prakticky synchronní. Jsou proměnlivější než současné počasí, svádějí mezi sebou neustálé minisouboje, z nichž profi tuje celek díla, provokují nejenom sebe, ale i posluchače. Mohou si dovolit disharmonizující vazby, hry na úprk, vybičování hry, jako by šlo o život. Napínají posluchače, aby se dohadoval, kam až mohou zabrousit, dokáží být poslechově atraktivní, když chtějí rozpumpovat publikum, jsou při okupování neznámých teritorií imaginativní. Občasné minimalizující tendence zakončí vzlínající melodií, očarují publikum (viz potlesky) promiskuitou zvukového hledačství a zhumorněnými přejímkami tradiční „hitovosti“. Dovedou zcizit své nástroje, jsou zcela výluční v souhře protikladů, ke které ostatně Rose vždy inklinoval, zesynchronizovávají a odsynchronizovávají jednotlivé motivy. Jsou jemní, zábavní i uminutí, nedůtkliví vůči jakémukoli náznaku nekýžené obvyklosti, obyčejnosti, nepředhánějí se, nýbrž doplňují, vyvažují, přičermž Weston se neostýchá občas přejmout úlohu perkusivní podestýlky.
Napřed napínají posluchače tím, že a jak se rozehrávají, jako by si hráli na školáky, etudují par excellence (Split the Difference). Z různorodého rozvažování veplují do překonávání hudebních peřejí a pokračují spádem vodopádem tónů (Pentahose). Vystřihnou nonšalantně koncertní partii, která jako by pocházela z orchestrální suity (The Octave Stick). Promění klima koncertu nadpozemskými výškami sférického pojetí, načež atakují posluchače nervním hloučením souzvuků, z něhož přejdou do hudební onomatopoie, nenásilné zvukomalebnosti (Blow Dry). Jakoby mimochodem vystaví na odiv své eskamotérské ovládání nástrojů (Revolving Doors). Záměrně prokloubí disparátní linie své improvizace (Winding the Clock). Rozpočítadlově okolkují, zdánlivě pracně se dostávají přes pomyslné překážky až k volnému pádu (Bathsheba’s Bed). Akcentují spirálovitou vzedmutost a naříkavou nahloučenost pojetí (Spiral Toothpaste).
Jejich nebetyčný humor vrcholí v perzifl ážním uvedení La Palomy, Lavotty (známe tu melodii pod názvem Noční motýl), Humoresky, Santa Lucii a Chupeh Tanze v konglomerátu bruselského koncertu z roku 2001 (Top Dead Centre, Lucia’s Luck, Tomato Ketchup Dance), v němž se až líbezně zahrané melodie kříží s disharmonickou rozháraností, parafrázemi i kaskádovitým zaběsněním. Rozehrané „hity“ jsou zdýmadlově či cirkulárkově narušovány, aby se opět v celém lesku vynořily a zavévodily si, poznovu zahlceny drónově, a vyústily do obluzujícího souzvučení (směsice takřka-cajdáku a hlukového zahlcení). Závěr pak (The Difference A Day Makes) je symptomaticky věnován prodíravému, probádávajícímu, temperamentnímu opusu, který i s jistou zajíkavostí, deroucí se ze změtení tónů a souzvuků, dochází k hledání východisek z nabízející se diferenciace, a spěje k důraznému a průkaznému (vy)vrcholení.
Je třeba ocenit i řazení jednotlivých čísel, které zřejmě navrhl producent alba Jozef Cseres, ostatně i autor hodnotící studie v bookletu. Jak vidno, nevelká (rozsahem) značka Hermes Discorbie je schopna vydat album, které má skutečně světové parametry.
Hermes Discordie, 2010, 58:40