Jiří Durman/ Miroslav Posejpal: In the Circles of Time / Suomusic 1977–2012
„Naše hudba je spíše hledání nežli tvorba,“ můžeme číst v soukromém tisku Jiřího Durmana (1953) a Miroslava Posejpala (1952), nazvaném Hudba je transformace komplexnosti vesmíru do světa zvuku. Nechci tu znovu evokovat situaci, kdy tyranie ignorance potlačovala cokoli neobvyklého v umění, uvedu pouze útržek ze zprávy dvojice z října 1981: „…absolutně nemůžeme ve své vlasti vystupovat a všeobecně nemáme šanci svoji hudbu uplatnit.“ Namísto porevoluční rehabilitace si hudebníci museli sami pod titulem Forgotten Memories vydat roku 2003 vlastním nákladem antologii, čítající 11 CD. Nepolevili, hráli a hrají společně i v jiných seskupeních. Až konečně letos jsme se dočkali reprezentačního výběru z jejich umělecké dráhy z let 1977 až 2012 pod názvem In the circles of time, vydaného na progresivní značce Polí5 v produkci Josefa Jindráka (a budiž mu za to vzdána čest!). Teprve tímto počinem se oba hudebníci dočkali kýženého uznání a šance oslovit širší okruh posluchačů.
Výbor čerpá z okruhů Little Visions, Urban Prayers, Messages po Through the Fire a Call for the Angels, přičemž jde jak o vrcholná zastavení z dosavadních nahrávek, tak o perfektně koncipované dvojalbum, které má svoji strukturu, prokomponovanost i svébytnou atmosféru.
Oba hudebníky můžeme zařadit do kategorie multiinstrumentalistů. Jiří Durman tu střídavě hraje na saxofony, klarisaxy, klarinety, fl étny, akordeon, harmoniku, marimbu, vibrafon, nejrůznější perkuse a podobně, Miroslav Posejpal ovládá violu, cello, kontrabas, kytaru, klavír, harfu, rovněž bicí atd. Právě nejrůznější nástrojové souznění dodává sledu improvizací variabilnost, jsou zvukově otevřené i zaťaté do pohroužení, zvukomalebné, dramatické, naléhavé, nacházíme v nich jak potichlou uminutost, tak rytmické zurčení, nenásilné vydobývání neobvyklých souzvuků. Jsou to hudební vábničky, komorní a melodické, kde pročišťující lahodnost celku občas protne vabank zvukového či rytmického vybočení, což ovšem tím více vyburcuje pozornost. Je to rekognoskování a odhalování „země nikoho“, tedy neprobádaných a nečekaných hudebních krajin, což souvisí s jakýmsi atavismem hledačství obou protagonistů, s jejich přímo loveckou náruživostí objevovat neobjevené, a k tomu právě přispívá osobité a svébytné rozložení nástrojů (například basklarinet s akordeonem a elektrickou basou nebo altka, perkuse, viola, kontrabas a harfa). Řečeno skácelovsky, jde tu i o zjišťování, „kolik příležitostí má“ improvizace. Přitom experimentování Durmana a Posejpala nemá přídech záměrnosti, schválnosti, hry na efekt; naopak: je to očistné odhalování hudební skulptury (jako kdyby sochař obnažoval své dílo z kamene), přičemž vtělení zdánlivě známých poloh, byť v jiné rovině (například v Urban Pra yers – Intro) naláká posluchače (i nezvyklého polohám soudobé jiné hudby) a on přijme ty nezvyklejší pasáže. Jde tedy o rozkrývání šancí hudby, o její norování, vynořování, o hudební safari, kombinující zádumčivost i rozezpívání, vysoké napětí (6. část Urban Prayers) či pospěšnost dálkového expresu (1. část Message) s pozdvihováním a zvelebněním (viz 7. část Message) a podobně.
Přitom je pozoruhodné, že improvizace dua vyznívají leckdy defi nitivněji nežli napsané kompozice jiných muzikantů. S tím souvisí právě míra jejich spolupráce. Často se uvádí, jak improvizátoři na sebe reagují, že se dovedou vzájemně přizpůsobit ve zlomku vteřiny. V tomto případě jde však spíše o průběžný souběh hraní, ve kterém nepociťujeme znatelné švy, není tu podřízenosti, oba mistři plejády nástrojů si prostě bytují vedle sebe, společně okamžitou inspiraci rozkrývají, bezděčně si uvědomují, kdy je třeba navázat a kdy zapůsobit protikladem, vědí, kdy mají hudební linku podminovat kříšťálovostí perkusí (viz Message I 4), kdy poskytnout prostor pišteckému rozdychtění nad meditováním basy (Message I 5) nebo kdy vést nástrojovou soustředivost s orlojem perkusí k nenapodobitelnému souzvuku (Message I 7).
Nabízí se otázka, zda k tomuto výsostnému představení nestačilo pouze jedno CD. Věřte, nestačilo, bylo by to na újmu celistvosti profi lu. Program oné druhé desky ani neopakuje, ani pouze nerozhojňuje již uvedené. Nacházíme tu další eventuality souhry, zasněné, rozvážné, rozlehlé, semknuté i rozletité, nahloučené i potichlé, překypující i nostalgické, táhle teskné (Through the Fire 3 + 4) i lehýnce břeskné (Through the Fire 6), poemy, odvíjející nové motivy i zvukové antitéze. Místy tu dvojice supluje téměř celé orchestrální obsazení, jindy nám v uších zahlaholí taneční piruety tónů, cyklu Call for the Angels pak střídavě vévodí odevzdanost, zahalenost, konejšivost, ponoření, zemitost i rozkřídlení, přičemž závěrečná pa-sáž ústí do rozvichřování, přerývanému rozdýchávání a rozjasňování až po konečný rozsypávaný rozptyl…
Zvukově čisté, plné a výrazné dvojalbum (nahrávky, digitální remasterování, editování i samotná kompilace je dílem Miroslava Posejpala) je skutečně vytříbené, vemlouvavé, vyvážené, inspirující. Není laboratorní, nýbrž živé, současné (přestože některé původní nahrávky pocházejí z rozmezí konce sedmdesátých a počátků osmdesátých let minulého století, ale v tom je právě jejich nadčasovost), zalícené do odhalování náladového i pocitového spektra současného posluchače. Vyrýžovalo z dosavadní umělecké dráhy cestovatelů po zemi nikoho hudební valouny, které mají nejen váhu, ale i stabilní cenu. Hledání? Jistě. Ale především nacházení. Kdybych uvažoval o albu roku 2012, přemýšlel bych o In the circles of time každopádně. Albem měsíce je určitě právem
Polí5, 2012, 65:51, 61:21