Paul Simon: Stranger To Stranger
Je dobré nechat se občas poučit od syna a přitom neztrácet kontakt s vrstevníky. Paul Simon tak znovu dokázal spojit tradiční a současné. Album Stranger To Stranger ani náhodou nepřipomíná výprodej nápadů, který by umělec za zenitem nesl na bleší trh. Nadýchané melodie by klidně mohly znít na deskách ze 70. a 80. let, čímž nemá být řečeno, že se písničkář opakuje, ale že jsou stejně invenční. Hříčky s polyrytmickou strukturou písní odkazují na Simonovo celoživotní hledání tepu téhle planety. A elektronika zapadla do celku přirozeněji než na sice dobrém, ale slyšeno s odstupem přece jen chladnějším albu Surprise (2006), se kterým pomáhal Brian Eno.
O aktualizaci se zasloužil Simonův syn Adrian. Mimochodem talentovaný muzikant, geny se nemohly poplést, když z druhé strany dědil po Edie Brickell. Adrian doporučil otci práci italského DJ Cristiana Crisciho, známého jako Clap! Clap! Než se dal na manipulaci s elektronikou, živil se Cristiano jako jazzový bubeník s dlouholetým zájmem o západoafrické perkuse, ale také inuitské rytmy. Jistě i proto to Clap! Clap! ovi s písničkářem klapalo. Tři skladby, na kterých se podílel, provazují elektronické smyčky se Simonovým rukopisem přirozeně a hladce. Jestli sampl vytí pořídil Clap! Clap! během zkoumání hudby Inuitů netuším. Ale ani ten nepůsobí v úvodní The Werewolf (Vlkodlak, text neinspirovala oblíbená hororová postavička, ale chamtivost) trapně, hodí se.
O spojení s vlastní minulostí se postaral koproducent Roy Halee, který pracoval už s duem Simon & Garfunkel a jehož služby v 60. letech využívali Bob Dylan nebo The Byrds. Nevěděl si prý rady s digitálními nahrávacími mašinami, počítači a programy, ale o ty se postaral Simon sám. Zato měl přesnou představu, jaké echo se nejlépe hodí k Simonovu hlasu a písním. Na předchozím, také zdařilém titulu So Beautiful Or So What (2011) hledal písničkář rytmické patterny například v západní Africe a Indii. Na africké a indické postupy tentokrát také došlo, ostatně o pružné basování se stará Jihoafričan Bakithi Kumalo (další starý známý, hrál už na Gracelandu). Ale především se Simon vrací k latinským inspiracím. „První rytmické předpoklady k albu vycházely z mojí lásky k flamenku, k tleskání a klapání podpatků na dřevěné podlaze,“ píše autor v bookletu CD. Odtud hostování flamenkových tanečníků a bohaté předivo bicích nástrojů, na které hrají Portoričan Nelson Gonzáles (známější coby hráč na kytarovou „zmenšeninu“ tres, kterou vzal do studia také), ikonický jazzman Jack DeJohnette nebo virtuózní newyorský perkusista Jared Soldiviero.
Zajímavá je ovšem i práce s melodií, konkrétně s mikrotónovými intervaly. Tu reprezentuje právě Soldiviero, ostřílený v ansámblech soudobé hudby, hrou na nástroje zkonstruované skladatelem Harrym Partchem. Partch používal stupnici, dělící oktávu na 43 tónů místo běžných dvanácti. Mikrotónové marimby či zvláštní instrument sestavený ze skleněných nádob zavěšených na ráhně nezvykle zpestřují filigránskou melodiku věru náměsíčné ukolébavky Insomniac Lullaby. Samotný Simon si v instrumentálce In The Garden Of Edie, věnované manželce, zahrál na Partchův klávesový chromelodeon. O další přesahy k výdobytkům soudobé hudby se postaral hostující skladatel Nico Muhly, ať už v roli aranžéra či hráče na celestu. Když už jsme u výčtu slavných jmen, sbory zapěl Bobby McFerrin.
Nic z toho by samozřejmě nemělo smysl, kdyby písničkář nevložil do hudby poselství. Asi nejmrazivější v textu The Riverbank, inspirovaném rozhovorem s hospitalizovaným vojákem z afghánské války a hraním na pohřbu jednoho z učitelů, zavražděného při školním masakru v Newtownu. Nebo v gospelem ovlivněné miniatuře Street Angel o „Bohu, který šel na ryby / a těmi rybami jsme my… hladoví po lásce, a tak koušeme“. Nechybí ani humor. Jako v písni Wristband o muzikantovi, co ho ochranka nechce pustit na vlastní koncert, protože nemá na ruce správnou pásku.
„Tohle album začalo, jak se mi často stává, v období emoční zimy: Neplodná krajina, žádné nápady, úzkost z toho, že nemám žádné nápady, letargie vedoucí ke zvýšené spotřebě kofeinu. Zkrátka, nikoliv neobvyklý koš autorových pocitů, když z naléhavého nutkání něco tvořit nic nepovstává,“ svěřuje se Simon ve sleeve- -note. Albem Stranger To Stranger způsobil doslova emoční oblevu.
Concord/Universal, 2016, 37:15