Mark Lanegan: Phantom Radio + No Bells On Sunday
Nová deska Marka Lanegana Phantom Radio je o poznání melancholičtější, než energická Blues Funeral (2012), na kterou plynule navazuje; jako by bloudivé duše zesnulých strašily skrze špatně naladěný tranzistor, praskající do bubnování deště Laneganových černých myšlenek. Ostatně i umrlá dívka z přebalu alba na nás zvědavě hledí, jako by někdejší družička nevěděla, že je dočista mrtvá…* Ať již hrobníkem či pozůstalým, Lanegan pokračuje v účtování s vlastní hudební a dle všeho i lidskou minulostí, se kterou jej však pojí makabrózní pouta hříchu, viny a pokání, a v neposlední řadě nároky tradice, kterou si tak dobře osvojil a která si žádá své.
Lanegan si ostatně k americkému písničkářství, tvořícímu stále rovnou páteř jeho rukopisu, setrvale tvůrčím způsobem hledal cestu, připomeňme v tomto ohledu vynikající sbírku předělávek amerických poválečných bardů I’ll Take Care of You (1999) a loňskou kolekci osvojených písní Laneganových souputníků Imitations. Je vlastně příznačné, že zatímco první deska je poutavým svědectvím o tvůrčím oprášení archivních písní, druhá seminární práce naopak nechala mladé skladby zestárnout a zmoudřet o několik dekád, podobně jako si ve spolupráci s Rickem Rubinem počínal Johnny Cash. Lanegan jako by na těchto deskách rozvíjel svůj rukopis tím, že opisuje jiné, přičemž opatrné „jako by“ zde budiž výrazem přesvědčené sázky na jistotu. Ostatně co jiného je tradice, než opis vlastníma rukama, které se nemohou vyhnout svébytnému uchopení?
Na aktuálním albu Phantom Radio a EP No Bells On Sunday, vycházející v „de luxe“ edici společně, takto vyniká zpověď kajícího se desperáta The Wild People a zejména pak rozený neokázalý „tradicionál“ Jonas Pap. Jen pro srovnání si vzpomeňme na jeden z prvních Laneganových šlágrů Wild Flowers z debutu The Winding Sheet z roku 1990 či úvodní When Your Number Isn’t Up z desky Bubblegum (2004), na které začal spolupracovat s Alainem Johannesem a Aldem Struyfem; Lanegan nejen že neztratil nic ze schopnosti napsat prostou výraznou píseň, ale věkem i zkušenostmi získal autorskou jistotu těch, u kterých na EP I’ll Take Care of You ještě studoval.¨
Ostatně hovoříme-li o zrání; Lanegan, ročník ’64 (muzicíruje od roku 1984), má na křižovatce současného folku a indie rocku privilegovanou pozici už jen dobou svého působení na scéně. Ještě zdaleka není žijící, leč z povahy věci jaksi vzdálenou legendou typu Toma Waitse, jakkoliv se mu tektonikou tváře zatvrzelého proroka čím dál, tím více podobá, nicméně stihl vychlemtat dostatečné množství lahví a zachovat se dostatečněkrát jako dobytek na to, aby byly jeho písně plné vágně biblických obrazů uvěřitelné, asi jako historky vypravěče, který rád hovoří o světě v první osobě. Zpovědní rétorika „vlka beze smečky“ (I am the Wolf), který se kaje za svou nenapravitelnou povahu, nicméně ani na aktuálním EP a albu nepřekročí hranici nemístného velikášství. I zde se projevuje Laneganův smysl pro vypravěčství a tradování, které je jeho nejsilnějším talentem; v dobrém slova smyslu všední i patetické příběhy divokých či osamělých srdcí dokáže podat osobně i osudově zároveň, stejně jako dokáže napsat svěží píseň, která je po všech stránkách poklonou tradici.
Abychom však nezapomněli na rozepsaný účet; po hudební stránce se zdá, že se album Phantom Radio dotklo limit Laneganovy pokračující koketérie s elektronikou 80. let; zejména v písni The Killing Season (ale částečně i ve Floor of the Ocean) se ukazuje, že sevřený dominující rytmus Laneganově zádumčivé intonaci jednoduše nesvědčí, jak už bylo intuitivně cítit ve skladbách Cold Molly či Mescalito na společné loňské desce Black Pudding s Dukem Garwoodem. Nick Neyland si v tomto ohledu na Pitchfork.com trefně všiml blízkosti The Killing Season ke stylu Morcheeby, což, jak jistě uznáte, je úplně jiné hřiště. Phantom Radio stejně tak naznačilo mělčiny atmosférických vod, na kterých Lanegan pluje až příliš odevzdaně jako loď vydaná napospas nerozhodným vlnám (Torn Red Heart, Waltzing in Blue). Album, rozkročené mezi údernými písněmi Harvest Home a Death Trip to Tulsa, dávajících vzpomenout na zlatý fond Screaming Trees či Queens of the Stone Age, toto hudební splývání sice hravě unese, v konkurenci se sporou, leč suverénní Judgement Time je však jasné, na kterých parketách Lanegan tančí nejlépe. Pokračující spolupráce s Johannesem a Struyfem (který je spoluzodpovědný za písničkářovo okouzlení elektronikou) naopak nese ovoce tam, kde syntezátory vytvářejí Laneganovu staromilství vstřícné pozadí, asi jako když v rohu místnosti zrní televize, která modravým světlem ozařuje zbytek místnosti. Vrcholem desky je tak paradoxně pětipísňové EP No Bells On Sunday, počínající apologetickou Dry Iced a končící naléhavým fatalistickým pásmem Smokestackmagi, ubíhajícím jako neklidná mysl při bezcílné jízdě po noční dálnici. Nejen že tyto dvě skladby (jež nicméně nijak nezastiňují zbytek EP) dávají vzpomenout toho nejlepšího, co vzniklo z Laneganovy spolupráce se Soulsavers, ale naznačují i možnou vizi budoucnosti jeho tvorby.
Ta určitě nespočívá v rozvodu s minulostí; spíše v bujaré svatbě se schovanou lahví pálenky a puškou ve sklepě. To kvůli starým časům.
* Obal desky je zřetelnou aluzí obrazu Družička anglického prerafaelity Johna Everetta Millaise z roku 1851.
Vagrant Rec., 2014, 38:03