Fanoušky Alvina Currana zaručeně potěšil trojdiskový komplet s jeho sólovými opusy ze 70. let, jež byly dosud dostupné jenom na dávno vyprodaných elpíčkách nebo rychle rozebraných nízkonákladových CD reedicích. Všechny vznikly v Římě, kam se Curran v polovině 60. let nadobro přestěhoval, a spojují koncept neelitářské avantgardy, jaký tehdy začal praktikovat se svými kolegy v souboru Musica Elettronica Viva, s různorodými, hudebními i mimohudebními vlivy a vlastním kompozičním a instrumentalistickým mistrovstvím. Jsou to všechno historické milníky live electronics i syntezátorové hudby v podobě, jaká se v 70. letech rozmohla především v rocku a jeho fúzích s jinými žánry.
První ze čtveřice kusů – Songs and Views from the Magnetic Garden/Canti e Vedute del Giardino Magnetico (Písně a pohledy z magnetické zahrady, 1973–74) – mají ještě dosti narativní strukturu, v jejímž rámci se střídají „nástrojovější“ pasáže, včetně autorova vokálního partu, inspirovaného archaickým starožidovským kvílivým způsobem deklamování. Důležitou roli v nich hrají syntezátorové party – spájí šest častí s poetickými názvy, posílajícími posluchačovy asociace do mimočasových metafor i konkrétních římských reá lií, do jednolitého celku s logicky vybudovanou sémantikou i syntaxí. Ve sférické hudbě zaznívají podmanivé sonické útržky a aluze (zvuková krajina s tekoucí a bublající vodou, pouliční ruch, kroky, vítr, ptačí zpěvy, bzukot včel, štěkání psa, italská lidová píseň), adjustované nápaditými hudebními řešeními (jemné rezonance gongů a kovových zvonců, melismatické kvílení doprovázené skleněnými zvonci, melancholicky zádumčivá trumpeta, africká kalimba, rozkolébané drony, hra alikvotních tónů, svištění brumly). Je to mistrovsky zkomponovaná mozaika z promyšleně vybraných zvukových obrazů a procesů, zřetězených s citem pro harmonii i jemnost textury. Curran toto zralé dílo vytěžil z předcházejících několikaletých experimentů, vlastních i se souborem Musica Elettronica Viva. Jeho nahrávka je podstatně kratší než koncertní verze, která trvá asi hodinu a půl.
Ve zvukomalebné „magnetické zahradě“ vyrostly o rok později Light Flowers, Dark Flowers/Fiori Chiari, Fiori Oscuri (Světlé květy, tmavé květy, 1974–75). Liberální sonoristika zůstala, zprůhlednila se však textura. Ve zvukové krajině slyšíme kromě konkrétních zvuků působivé polyrytmické struktury zvonkoher, dětské hlasy počítající italsky či vyprávějící šarmantně bezprostřední angličtinou příběhy z antické mytologie, a zejména klavír (i hračkářský), který si tentokrát rozdělil syntaktickou roli se syntezátorem. Autor je za klavírem jednou frenetický, jindy zdráhavý, místy až příliš dojemný, třeba v bluesových pasážích na závěr. Především je ale bravurní, zejména v tom, jak dokáže kombinovat neortodoxní minimalizmus v obou jeho manifestačních principech – gradujících repeticích i meditativních redukcích. Ačkoli jsou Písně a pohledy z magnetické zahrady a Světlé květy, tmavé květy sémanticky nasycené zvukové prostředí, jejich poselství nejsou přeexponovaná, nenudí, protože jednotlivé sekvence (zvukové obrazy a procesy) nejsou řazeny bezhlavě, ale s obrovským citem pro lineár ní i vertikální koherenci; neustále se vyvíjející vícevrstevnatost, využitá jako kompoziční princip, udržuje posluchače v neustálém napjetí.
Pestrobarevná eklektičnost a narativnost, charakteristické pro Curranovu tvorbu první poloviny 70. let, začaly později v jeho sólových dílech ustupovat abstraktnějším „orientálním“ strukturálním modelům a sonoritám. Tento zásadní posun je zřejmý na albu The Works (Díla, 1976–80), kde jsou rozvláčné vokální, klavírní a syntezátorové kaskády ještě adjustovány osvědčenými koloraturními „vehikuly“ (terénní nahrávky rozmanitých prostředí, nahrané hlasy a kroky, vtipný útržek z jarmareční hudby, opět štěkot psa) a přes působivou klavírní aluzi se v nich nakonec rozplynou. Ale nekonvenční hlasové kvílení autora, inspirované buddhistickými a hinduistickými způsoby odříkávání manter, se tu již stává rovnoprávným pilířem výstavby díla a tvoří neodmyslitelný pendant k hypnotickým klávesovým repeticím.
Éterické pozdvižení hlasu vyvrcholilo v Canti Illuminati (Osvícené zpěvy, 1975–82). Sice i ony začínají námořní „scenérií“, předznamenávající Curranovu posedlost sbírat a kolážovat zvuky lodních sirén (evokace dětství, stráveného v blízkosti přístavu v Providence na Rhode Islande), která později kulminovala v kolosálním projektu Maritime Rites (Námořní rity, 1979), a slyšíme v nich autorova otce zpívat starou židovskou píseň, jeho římskou sousedku pozpěvovat si během praní populární šlágr, jakožto i další předtočené fragmenty, celému dílu však dominuje intenzivní, místy až transová vokalizace – monofonická i polyfonická – se zřejmým vlivem Terryho Rileyho a dalších pionýrů „repetitivní“ hudby. Alvin Curran již v 70. letech stihl svými sólovými kusy vybudovat eklektickou transžánrovou poetiku, na jaké si později založily poznávací značku mnohé žánrové fúze postmoderního věku, a z jaké dodnes úspěšně těží třeba mnichovské vydavatelství ECM. Dávno předtím, než v 90. letech zdomácněly v hudebním myšlení nekonvenční způsoby strukturování a kombinování zvuků, přišel s velice osobitým typem improvizace, založené na brilantním živém komponování zvukových událostí s předtočenými zvukovými prostředími a procesy. Curranova díla ze 70. let patří ale hlavně posluchačům.
New World Records, 2010, 49:55 + 77:47 + 64:23