Amadou & Mariam: Welcome To Mali

3amadouMalijská manželská dvojice Amadou & Mariam se postupně proměnila v nepravděpodobnou hvězdu mainstreamu. Okusila pódia Lollapaloozy i Glastonbury, natočila oficiální hymnu pro fotbalové mistrovství světa 2006, koncertovala v Albarnově projektu African Express i s glamrockovými Scissor Sisters a na turné je zvou Coldplay. Znamená to, že naděje vkládané do fenoménu world music nebyly marné? Nebo se jedná o souběh přizpůsobivosti a náhody? Od každého kousek: globální hudební konfekce dávku pestrosti potřebuje jako prase drbání a za náhodou u odchovanců slepeckého ústavu v Bamaku hledejme desetiletí nesmírně tvrdé dřiny, podtržené, proč to nepřiznat, tak trochu neskrývanou touhou po úspěchu.

Svou africkou hudební DNA nikdy nepopírali – museli by se zbláznit – nicméně od konce 90. let spoléhali na úsudek francouzského producenta Marka Antoinea Moreaua a bělošské muzikanty: „Je to věc volby mít rasově smíšenou kapelu. Dodává to naší hudbě nové příchutě.“ Nikdy také nezapomněli na vzory z mládí: Clapton, Hendrix, Alvin Lee, Santana, Pink Floyd, Led Zeppelin. Amadou se ,vyučil‘ u geniálního guinejského kytaristy Kante Manfily (Les Ambasadours, Salif Keita), jehož bluesová kytara tolik pouštně nenaříkala a na rozdíl od Aliho Farky Tourého vycházela ze strun kory. A konečně: ani jeden z manželů nepatří ke kastě griotů, což jejich rockové rhythm’n’blues zbavilo tíhy tradice, navedlo k rovnováze mezi malijskými kořeny a západním popovým crossoverem.

,World music Amadou & Mariam‘ na albu WELCOME TO MALI (Nonesuch, 2008, 64:52) proto zní mainstreamovému publiku povědomě a zbavuje ho traumat z intelektuálnosti etna.

Současná deklarace lásky k němu ze strany popových megahvězd má blízko k trendu, do něhož Malijčané přispěli souhlasem spolupráce s Manu Chao a nyní Damonem Albarnem. Zatímco ale předešlé fantastické album Dimanche a Bamako (2005) proslulý světoběžník vedle produkce výrazně originálně zvukově poznamenal, Albarn u novinky zapůsobil hlavně jako chytré promo, to protože vedle jeho jména si rádia nenechají ujít otevírací skladbu Sabali, lišící se totálně od zbytku alba. Složil ji, vyprodukoval, Mariam nechal nazpívat přes vocoder a vedle glassovských smyčců a podivného disko rytmu do ní zanesl syntezátorovou směs Jarrea, Morodera a Bollywoodu. Zkonstruoval hit jako vrata, nemálo spřízněný s dávným Youssou N’Dourovým hitparádovým zásekem Seven Second.

Producenti Moreau s Laurenem Jaisem na albu citlivě seskupili nepřekonatelné africké hráče na akustické nástroje s Evropany a udrželi formát hutného rhythm’n’blues s hammondkami, sice už ne tak šmrncovního a nepředvídatelného jako na Dimanche a Bamako, přesto pořád vzrušivého. Byť třeba o dance floorové Sekebe s dechy to zrovna neplatí a o retro sladkém reggae Djara (předělaná píseň z roku 1989) už vůbec ne.
Pochopitelně nechybí obvyklé milostné vyznání Amadoua k Mariam – kouzelnou zajíkavou angličtinou zazpívané I Follow You – a tentokrát ve větší míře skladby s nijak zvlášť extra zářícími vokalisty: somálský raper K’naan, Tiken Jah Fakoly nebo Juan Rozoff. Přidávají se k nim naopak vyčnívající instrumentalisté, skvělý nigerijský afrobeatový kytarista Keziah Jones, mistr kory Toumani Diabate a Zoumana Téréta s jednostrunnými houslemi suku. A Amadou Bagayogo s Mariam Doumbia? Jistí, odevšad prosvítající, nadále odhodlaní dát do hudby všechno a hlavně: šťastní. Přejme jim to.

Přidat komentář