Zjevnou kvalitu nastupujících generací jazzových hráčů všech koutů světa na společnou scénu lze považovat za už dávno dokončenou globalizaci jazzu. Že na tom mají významný podíl evropští muzikanti, a také producenti jako George Gruntz ze Švýcarska nebo Němci Joachim E. Berendt či Manfred Eichler od šedesátých let, poznamenávám na okraj. Po CD debutu Peel ve vlastní produkci pianistky izraelského původu Anat Fortové v roce 1999 přišla už rovnou alba u Eicherovy ECM: A Long Story (2004), s klarinetistou Perrym Robinsonem (připomeňme si jeho improvizační um v Kaštanu na 4. Free Jazz Festivalu 2009!), s basistou Edem Schullerem a bubeníkem z nejslavnějších Paulem Motianem. Následuje triové CD And If. Fortovou doprovází na kontrabas syn imigrantů narozený v Brooklynu Gary Wang a v německém Heidelbergu narozený bubeník Roland Schneider, který se objevil v New Yorku v téže době jako Fortová, aby studoval hru na bicí nástroje Billyho Harta a Billa Stewarta. Trio po předcích ze tří kontinentů stvořilo soudržnou hudbu, v níž se prameny jejich muzikálnosti dobře propojily. Fortová nezapře, že se od dětství učila hrát klasicky – míněno v duchu evropské tradice vážné hudby, což se projevuje v přesném nesynkopickém úhozu. Není to však na závadu, neboť její témata a improvizace poletují nad Schneiderovou hrou na bicí, na níž je naopak slyšet vliv swingujících modernistů Harta a Motiana, jejich smyslu pro zvukovou citlivost doprovodu a využití melodických možností jazzové soupravy běžného vybavení. Rád si také hraje s legato hrou na hrany činelů. Wang oba spoluhráče pečlivě sleduje a v pomalých skladbách dokáže vytvářet až hypnotickou náladu. Deska je autorskou záležitostí Anat Fortové, repertoár rozprostřela mezi dvě téměř nerozeznatelné verze skladby Paul Motian, zřejmě inspirované jeho bohatou kompoziční tvorbou, v níž melodie témat mají důležitou úlohu. Těžko může popřít vliv Evropanů 19. století (zvláště silně v En If). Ač se Fortová hlasí k vlivům jazzových romantiků, jakými dokázali skladatelsky být Bill Evans a Keith Jarrett, v její hudbě nalezneme také v různé intenzitě ozvěnu hudby Středního Východu (Some), byť není prvoplánové, jak má například v oblibě basista Avishai Cohen.V Something ’Bout Camels máme pocit, že jedeme s karavanou pouští a ztrácíme pojem času, když na horizontu se nic nepřibližuje ani nevzdaluje a přesto se v té osamělosti začínáme cítit dobře. Po této desetiminutové skladbě přichází zasněná hříčka If, desetkrát kratší. Minnesota, jak už název napovídá, vyznívá jak standard vycházející ze zlidovělé americké písňové tvorby zrozené z folklóru britských zdrojů. „Nejdrsnější“ skladba má název Nu, jakoby se Anat rozpomněla na krátké učení u Paula Bleye. Nahrávka se dobře poslouchá, basista s bicími jsou Fortové důležitými partnery podobně jako trioví spoluhráči věhlasného Billa Evanse: hrají vlastní interpretaci témat a improvizací klavíristky. Anat Fortová je nevšední talent.
ECM/2HP, 2010, 52:23