Nemu Records, 2010, 55:56
Německé Nemu Records, existující od roku 2005, dospěly koncem roku 2010 k vydání 10. alba. Tentokrát jsou jeho protagonisty litevská vokalistka André Pabarčiuté, ukrajinský kontrabasista Mark Tokar a jeden ze zakladatelů labelu, německý perkusista Klaus Kugel. Album se jmenuje Varpai, bylo nahráno v květnu 2009 v chrámu Sankt Maria Namen v Engelskirchenu – Osberghausenu a čítá deset komprovizací. Ten chrám neuvádím nadarmo, protože celá atmosféra desky je jaksi kostelní, chvílemi se jeví jako pozdvihování, chvílemi připomíná mši, kterou trio celebruje, nedomnívejme se však, že jde o nějakou liturgickou nebo sakrální záležitost. Fantastická souhra tria totiž osciluje mezi elegičností, výtržnickou hloubavostí, industriálností, symfoničností naruby, šamanskou tajemností a supermoderní archaičností. Pokud se vám některé termíny jeví jako protimluvy, tak právem – přesně takový je i styl souhry tria, jehož kontaktování se neustále proměňuje, vzlíná, probíhá od hlubinného ponoření přes bezdeché uvíznutí v tématu po drásavou souzvučnost, je to neustálé vnořování a vynořování do námětů, jejichž názvy odpovídají obsahu: Symphonic Fields, Echoes of the Trees nebo Church in Blue.
Trio je vyrovnané, přesto v něm vévodí vokalistka, jejíž projev kolotá od nejjemnějších výšek po brutální hloubky, nacházíme v něm cvrlikání, trylkování, klokotání, zalykavost i dryáčnictví, dravost či drásavost i rozvernost, šibalství, výskavost i výkřikové exhibice. Tuto zpěvačku se slovy-neslovy, s celou její ambaláží zvuků, si pamatujme, myslím, že o ní ještě uslyšíme.
Po boku jí stojí kontrabasista, který s ní občas souzní, občas ji podrží podehrávkou, občas uvolní struny do jazzova. Perkusista Kugel, kterého známe z nejrůznějších projektů jak na Nemu, tak dalších labelech, a který exceloval s tak rozdílnými formacemi, jako je Syntopia Quartet nebo Ganelin Trio Priority, je v některých momentech protihráčem vokalistky, v jiných její projev akcentuje, vměšuje se do něho, ozvláštňuje souhru nejrůznorodějšími prostředky od cinkání po takřka-řezání pily, dovede zalahodit i zaburácet, prostě dotvrzuje souhru i překvapuje nejenom neobvyklými zvuky, ale i jejich vřazováním do kontextu.
A tak album plyne až po závěrečnou kompozici/improvizaci Varpai, jejíž hymnické odbíjení času zní varovně, jako by upomínalo na vratkost života, a doznívá do ztracena.
Jak vidno, Nemu Records si udržují druhdy nastoupenou kvalitu, rozšiřují si však záměrně svůj rejstřík – žánrově i teritoriálně.
