Středoamerický stát Belize, sousedící na západě z Mexikem a Guatemalou, patří co do rozlohy a počtu obyvatel k trpaslíkům. Zato v kultuře k ostře sledovaným gigantům. V rukávu totiž skrývá ojedinělý trumf: promísenou společnost Mayů, Afričanů, Španělů, Indiánů, Evropanů a černých Karibů, tedy Garifunů o jejichž strastiplné cestě do Belize si můžete přečíst ve Světových stranách.
Pestrý, kulturně rozmanitý rodokmen proto hudbu z Belize řadí k nejzajímavějším světovým hudebním ložiskům současnosti. Vše podstatné se přitom odvíjí od Garifunů, jimž fascinující rytmickou a vokální sílu dodává západoafrický původ.
Bez ohledu na to, že garifunská hudba zahrnuje početnou řadu rytmů a karnevalových tanců, od sedmdesátých let se největší pozornost soustřeďuje na dva styly: punta a paranda. Zatímco tradiční punta se přidáním elektrických kytar a kláves přeměnil na moderní punta-rock, absorbující i jamajské reggae, u starobylé, výhradně akustické parandy jako by se zastavil čas. „Představte si africké rytmy, kubánský son, americké blues a západoafrické kytaristy dohromady,“ píše se v encyklopedii World Music.
Andy Palacio společně s kytaristou Pen Cayetanem, jeho kapelou Turtle Shell Band nebo už nežijícím bubeníkem Isabelem Floresem vymysleli, definovali a proslavili punta-rock; zbylá část garifunské hudební tradice spěla k zapomenutí nebo se podobně jako paranda zaoblila do nostalgického vzpomínání.
Od roku 1995, kdy producent Ivan Duran založil Stonetree Records, se ale Andy Palacia postupně vrací ke svým kořenům. Jak v roli hudebníka, tak ve funkci státního úředníka a mezinárodního ambasadora. Cosi naznačil na předchozích albech Keimoun a Til Da Mawnin, ovšem až příliš nadále spjatých s Kubou a latinou.
WÁNITA (Stonetree/Cumbancha, 2007, 50:02) už zaznamenává čistou esenci garifunství: nazpívané v původním jazyce a dolující z historie zapomenuté obřadní léčivé tance, à cappella zpívané modlitby nebo milostné a pracovní písně, nahrané ve spolupráci s multigenerační all-stars partou garifunských hudebníků z Belize, Guatemaly a Hondurasu na čele s veteránským zpěvákem Paulem Naborem, prý belizským Compayem Segundem, zpívajícím tu vlastní, šedesát let starou píseň In Times To Come o tragické smrti přítelova syna.
„Texty v tanečním punta-rocku zněly příkazově: pořádně sebou zatřes a nemysli na zítřek. Staré garifunské písně přitom připomínají fotografie: zachycují zlomky času něčího života a tím jsme se řídili,“ vysvětluje Andy Palacio obsahovou stránku skladeb. Představují vlastně unikátní dokumenty a symbolikou naplněné vyprávění skutečných historických událostí. Z celého tuctu pouze jedna nezná autora, zbylé všechny už ano. Palacio a jiní se přitom nechali inspirovat takřka vším, co hudba Garifunů v minulosti vstřebala, bez křečovité hry na autentičnost. Nepřeslechnutelně jedinečné bubnování a expresivní ženské sbory doplňují charakteristické garifunské perkuse z želvích krunýřů, saxofon si klidně zajazzuje v karibském rytmu nebo se rozhoupe do reggae, nahrávkami však přesto nejvíc vibruje západoafrická dávnověkost. Co vás však nenechá v klidu je neskutečně slastná, podivnou bluesovou příchutí poznamenaná rytmicky zvonivá a vynalézavá práce kytaristů – akustických i elektrických. S nimi album stojí a padá, pochopitelně vedle emocionálních hlasů zpěváků, kdy jen těžko zapomenete na chorálovým gospelem znějící chvalozpěv Baba, jakoby vystřižený z kteréhokoliv alba Salifa Keity. Ačkoliv ho složil mladý písničkář Adrian Martinez, obsahuje mnoho skrytých významů, vztahujících se k minulosti: termín „Baba“ může znamenat otce, Boha nebo by to mohl být kdokoliv z vašich zemřelých předků, protože ti zaujímají v garifunské kultuře významnou roli. Perlička na závěr: o zremixování tří skladeb skvělého alba požádal Andyho Palacia sám DJ Fatboy Slim.
