Anglický saxofonista Andy Sheppard (1957) se etabloval hned svým prvním albem v roce 1987 a vysloužil si i pro další léta zaslouženou pozornost. Sledovat tu jeho dráhu včetně africké inspirace a nejrůznějších hudebních společenství je nad rámec recenze, připomenu tedy pouze, že na ECM jsme se s ním mohli setkat roku 2009 nad kompaktem Movements in Colour, který kritika ocenila pro „krásu jednoduchosti“, delikátnost, čistotu a jemnost, přestože já osobně je považuji za hybnější, ba i trochu exotičtější (viz přínos hry na tabla), nežli současné CD Trio Libero. Melodická hladina tohoto alba plyne totiž až na drobné výjimky (svižnější a dramatičtější improvizovaná 1. část Spacewalk nebo počátek skladby Land Of Nod například) povlovným tokem, je hladivější, konejšivější, prostě zapadá perfektně do nivó ECM. Měkký, plnokřehký tón tenoru nebo sopránky, polozahalený do zjemňujícího šlojíře, zvýrazňuje osobitost Sheppardova projevu.
Můžeme se do něho ponořit a obzírat téměř snovou krajinu protagonistových skladeb, za jejíž rozlohou tušíme vzdálený horizont. Znění skladeb je většinou zadumané, leč nikoli produmané, je samovolné a nenásilné. Jestliže čekáme nějakou proměnu v kompozicích mladších Sheppardových kolegů, tedy od kontrabasisty Michela Benity nebo bubeníka Sebastiana Rochforda, nedočkáme se: deska je z jednoho kadlubu včetně většiny improvizací, nic se z ní v podstatě nevymyká, takže je jasné, že si saxofonista vybíral souputníky ke svému současnému obrazu. Zahloubaná basa vzlíná doprovodně i sólově, poněkud znepravidelňující bicí záslužně přidávají doplňující dimenzi. Všechno však propojuje tlumenost, zahalenost, nevtíravost, minimální variabilnost obdobných motivů, úspornost projevu. Je to prostě třináct zastavení pro chvíle laskavé pohody.
Osmnácti duety tento počet překonává na albu For Two vídeňský rodák Michael Mantler (1943), protřelý Spojenými státy, známý jak labelem WATT, symbiózou s Carlou Bley, tak řadou pozoruhodných děl včetně Hapless Child s Robertem Wyattem, dnes migrující mezi Francií a Dánskem. Jmenovat jeho díla na pomezí komorní hudby a jazzu by zaplnilo víc prostoru, než jaký je vyhrazen této recenzi, připomenu však, že v souvztažnosti s ECM absolvuje dlouhodobý projekt koncertů a nahrávek v nejrůznějších instrumentálních kontextech a že už při koncipování svých děl má na mysli určité interprety. V případě For Two to je dánský klasický klavírista Per Salo (1962) a švédský jaz zový kytarista Bjarne Roupé (1952). Ačkoliv oba žijí v Kodani, Salo svůj part nahrál ve francouzském studiu v červnu 2010 a Roupé svůj příspěvek přidal ve svém domovském městě o dva měsíce později. Jejich přístupy se totiž značně liší: zatímco pianista dodržuje předepsanou osnovu, kytarista se k němu připojuje, doplňuje ho, improvizuje. Celek pak byl za účasti skladatele, který celý postup sledoval, zmixován v září 2010. Přitom provázanost obou sólistů je očividná, působí naprosto bezprostředně, jednotlivé peripetie v rozmezí jedné minuty a několika vteřin a většinou dvou až tří minut (se dvěma výjimkami, kdy je toto rozpětí maličko překročeno), vnímáme jako rozehrávky, nakročenky, přizvánky či lákanky k poslechu, jsou to průzory do škály různorodých dojmů. Jednotlivé melodie se vynořují ve zvonivém jasnozření, přesto jejich variabilita se včleňuje do souběžnosti celého cyklu. Projev klavíristy je koncentrovaný, citlivý i úderný, kytarista na něj se specifickým zvukovým zabarvením svého nástroje reaguje a dotváří neobvyklé vyznění. Mantler svého času řekl, že na každém albu pracuje natolik intenzivně, jako by to mělo být jeho poslední. Svědčí o tom i toto CD: nevydal své předlohy interpretům všanc, nýbrž s nimi v průběhu natáčení úzce spolupracoval. A na výsledku je to patrné.
ECM Records, 2012, 51:49; ECM Records, 2011, 41:22