Album BLUE ALERT (Sony BMG, 2007, 40:39), které natočila krásná zpěvačka a pianistka Anjani Thomasová, původně vyšlo jen v Kanadě. Když si obchodníci s hudbou uvědomili, že jde v podstatě o novou desku Leonarda Cohena, pomohli jí, aby se dostala do celého světa. Slavný básník a písničkář se právě ošklivě soudí se svým bývalým manažerem, a tudíž nemá čas ani možnost pracovat na vlastních věcech. Alespoň tedy napsal deset skvělých textů své dlouholeté vokalistce, která si s ním poprvé zazpívala v polovině osmdesátých let ve skladbě Hallelujah.
Od těch dob uplynulo hodně vody a dnes ti dva bydlí jen pár metrů od sebe v téže losangeleské ulici. Když se jich zeptáte, jak to spolu vlastně mají, odpoví každý z nich vyhýbavě. „On mi dělá snídani, já mu zašívám knoflíky na košili,“ usmívá se Anjani. A Leonard, věrný své pověsti nepolapitelného lady-killera i po sedmdesátce, jen mnohovýznamově utrousí: „Jsme sousedé v nejhlubším smyslu toho slova.“
Ať už je to jakkoli, na albu vládne stejné erotické dusno, na jaké jsme zvyklí z Cohenových nahrávek. Stárnoucí legenda sice, jak vidno, nepřichází o svůj šarm, s pěveckými schopnostmi je to však už horší. Proto se dvakrát nehrne do živého vystupování a žije v ústraní s rodinou a ,blízkými přítelkyněmi‘. Na CD Blue Alert (název prý znamená „alarm v srdci, když přejdete z denního snění do krajin erotiky“) jako by propůjčil svůj hlas někomu jinému, mladšímu a hezčímu. Témata i charakter písní zůstávají stejné, pořád víme, kdo k nám promlouvá, ale v podání šestačtyřicetileté rodačky z Honolulu (na svůj věk opravdu nevypadá) dostávají typicky cohenovské texty další rozměr. Žena mluví ke svému muži tím, že mluví za něj. Můžeme si představovat, že si tu dva ,nádherní poražení‘ vyřizují účty, prožívají posmrtné křeče lásky, která už přešla. Anebo je to třeba úplně jinak…
Kromě písniček Nightingale a The Mist, které se již objevily ve společném podání obou protagonistů na Cohenově posledním albu Dear Heather, jde o dosud nepublikované verše (nepočítámeli vydání v Leonardově nejnovější sbírce básní Book Of Longing). Anjani je zhudebnila po vzoru svého učitele, pouze jim přidala bluesový nádech, jenž je Cohenovi, vychovanému na country & western, přece jen cizí. Thomasová je rozená jazzmanka a její hluboký sametový hlas k takovému aranžmá přímo svádí. Cohen si s ní v textech pohrává, ať už byly ve skutečnosti psány pro kohokoli: „Myslela jsem, že znám život, ale teď už vím, jak to je; obešla jsem blok, ale nikdy předtím jsem nemilovala.“
V zájmu objektivity je však třeba říci, že ženský psycholog-amatér tentokrát bodá i do vlastní figurky. Nemá se to, ale přesto je tak těžké s ním a jeho ,sousedkou‘ neztotožnit verše, v nichž se říká: „Abych tě mohl milovat, musel jsem se zbláznit. Musel jsem dojít až na dno, strávit nějaký čas ve věži. Jednou se vydám na cestu, jsem starý a zrcadlo nelže. Ale v šílenství se mohu skrývat hlouběji, než kdybych řekl sbohem.“ Nějaký čas ve věži – kdo by si hned nepředstavil Cohenův několikaletý flirt se zenbuddhismem na hoře Mt Baldy? Ale zpěvák zvyklý zakoušet radosti života plnými doušky to s odříkáním zas tak nepřehání: „Objednáme si další margaritu, budem ji zvolna usrkávat u okna… Kdo tu potřebuje indického učitele? Všechno, co potřebuji, je San Francisco.“
