Aboridžinský písničkář překonává triumvirát smrti gospelově rozmáchlým albem. Předloni mu zemřela manželka Ruby, v Austrálii stejně tak obdivovaná zpěvačka jako je on. Ze smutku ho skolil těžký infarkt, kdy přestal hýbat rukou. Během rehabilitace mu pak diagnostikovali rakovinu a znovu vytáhli hrobníkovi z lopaty. Dost důvodů pro to, zavřít se doma a smiřovat se s osudem. Ale producent Craig Pilkington usoudil, že nejlepším lékem na bolest pro něho bude návrat k hudbě. Do kostela v Crossley pozval třináctičlennou kapelu s gospelovým sborem – největší sestavu, jaká kdy Roache doprovázela – a přinutil ho k tomu, aby se vrátil ke starým demonahrávkám schovávaným v šuplíku. Producentská předvídavost nastavená předpokladem, že Roache smutek vybudí, se naplnila: posloucháme nejosobnější a přitom nejgrandióznější desku aboridžinského folkrockera.
Život mu toho naložil pořádně: patří k tzv. ukradené generaci (Stolen Generation). Australská vláda od roku 1900 násilím odebírala aboridžinské děti ze smíšených manželství a za účelem asimilace je umisťovala do církevních sirotčinců, pracovních táborů nebo v nejlepším případě do náhradních bělošských rodin. Praktiky trvající až do konce 60. let se týkaly statisíců brutálně traumatizovaných dětí bez možnosti dozvědět se cokoliv o svém původu, což vedlo k nenávratnému a úmyslnému odtržení od posvátných aboridžinských tradic.
Roache vychovávala skotská rodina, v níž se mu dostalo hudebního vzdělání, když mu ale sestra pověděla, že vlastní táta s mámou možná ještě žijí a tedy k jaké kultuře vlastně patří, naštvaný je utekl do Sydney hledat. Propadl těžkému alkoholismu a na čtrnáct let skončil na ulici jako bezdomovec. Tam potkal Ruby Hunter, svou budoucí ženu s podobným osudem. Začali se živit hudbou a náhoda tomu chtěla, že je uslyšel slavný australský rocker Paul Kelly, který čtyřia-třicetiletému neznámému Roachovi vyprodukoval v roce 1990 debutové album Charcoal Lane. Z něho vyňatý srdcervoucí lament Took the Children Away, věnovaný dětem ukradené generace, pak zasáhl celou Austrálii. Roach získal spoustu cen a za dva roky už předskakoval ve Spojených státech Bobu Dylanovi a později Patti Smith nebo Tracy Chapman.
Zrodil se aboridžinský písničkář, přibližující se v uplynulých letech k postu národní ikony. Sám nebo s Ruby, na tom nesešlo.
Album Into The Bloodstream reflektuje Roachovy čerstvé i dávné odžité strasti: pláč a tíživé vzpomínky ale šanci nedostaly. Převážila je povznášející radost, prý něco jako když v New Orleansu kráčíte za pohřební kapelou a nejradši byste se někam vytratili, ale ona to nakonec pořádně rozbalí, smutek přestává bolet a nadobro vás v kostele spasí odvázaný gospelový sbor.
Roach nikdy neskrýval obdiv ke country a soulu a velkokapelový sound mu teď umožnil rozpřáhnout se nad svými hudebními láskami málem jako kazateli na vrchu údolí, který se ale občas nechá unést „pravdou jiných“. Odpíchnutá skladba Little By Little připomíná totiž ledacos, Ledbetterovu klasiku Cotton Fileds asi nejvíc.
„Až vás začne život lámat, nenechte se,“ zpívá s Paulem Kellym v reggae skladbě We Won’t Cry a je to nejprve s hammondkami jako na tom neworleánském pohřbu – s prvním zdvihem dechů a zaječením sboristek (skvělé Vika and Linda od Kellyho a Petera Gabriela) ale přijde očistný, rozhoupaný tanec.
Temná country surfová Big Black Train rozpoznatelně vyvolává ducha Johnnyho Cashe i Woodyho Guthrie-ho a Song To Sing představuje neodmítnutelnou pozvánku na strhující gospel-soulovou mši po vzoru Solomona Burkea a Wilsona Picketta.
Roach sice přišel o půl plic a hlas tím pozbyl na síle, získal ovšem na „stařecké“ patině a působivé vemlouvavosti: důvod proč se stále vracet k jímavé Into The Bloodstream, umocněné smyčci, láskyplné vzpomínce na Ruby Mulyawongk nebo na rodiče Old Mission Road.
Zlata Holušová z Colours of Ostrava, která Archieho Roache v Austrálii zažila na koncertě, tvrdí, že jeho umělecká velikost je do Čech nepřenosná. Není důvod jí nevěřit, ale na pochybnostech tohle báječné album zadělává pořádně.
Liberation, 2013, 58:19